Volvo 140 slaví, je mu padesát

Zvěsti o tom, že Volvo chystá nový model, tolik odlišný od PV544 s válečným původem a pozdějších Amazonů, se objevovaly několik let. A rozhodně nebyly daleko od pravdy. Projekt P660 odstartoval v červnu 1960, kdy jej odsouhlasil sám tehdejší generální ředitel Gunnar Engellau. Oproti předchůdcům měla novinka nepatrně delší rozvor náprav 2,62 m a byla větší, širší a nižší než Amazon (4,64 x 1,73 x 1,44 m). Přitom se počítalo s podobnou hmotností, začínala na 1170 kg, i cenovou kategorií, pochopitelně dále splněním požadavků bezpečnosti. Švédové ovšem ani náhodou neslevili z komfortu pro čtveřici, případně až pětici cestujících.

Premiéra za policejní asistence

Stočtyřicítka byla představena 17. srpna 1966 v göteborgském Lorensbergu za účasti 400 novinářů, automobilka zde odhalila trojici předsériových aut. Doslova, protože se od předchozího večera skrývaly za dělící stěnou. Do areálu nacházejícího se v centru města je musel nastěhovat jeřáb ve velkých dřevěných bednách a velmi diskrétně, jak jinak. Což bylo ovšem náročné, neboť v té době policie pátrala po dvou vrazích svých uniformovaných kolegů. Pročesávala okolí a dostala tip, že by se mohli skrývat v přilehlém kině, které bylo nutné evakuovat...

Nová řada se paralelně ukázala také v Oslu, Kodani a Helsinkách. Dnes, v době internetu, jsou takové debuty naprosto běžnou záležitostí, ale před půlstoletím? Volvo také uplatnilo poprvé nový systém označování jednotlivých verzí pomocí trojmístných čísel: první znamenalo sérii, druhé počet válců motoru a třetí pro změnu počet dveří. Různé karosářské verze byly plánovány od samého počátku. Vozy nevyznávaly oblou eleganci Amazonů, byly podstatně hranatější, přesto na ně navazovaly tvarem mřížky chladiče a blyštivým pásem na bocích.

Bezpečnost

Stočtyřicítka ctila klasickou koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Zážehový čtyřválec B18 s objemem 1778 cm³ daroval právě Amazon, v základní verzi měl výkon 55 kW (75 k), dvoukarburátorová varianta však dávala plných 71 kW (96 k).

Na aktivní i pasivní bezpečnost kladli ve Švédsku důraz vždy. Podvozek odolával kroucení, konstruktéři nezapomněli na ochrannou klec a deformační zóny. Čtveřice kotoučových brzd představovala samozřejmost. Vpředu byly dva oddělené hydraulické okruhy, obvody se dělily na tři části. Pokud jeden okruh vypadl, zůstávaly v činnosti ještě obě přední a jedna zadní brzda a dovolily tedy bez problémů zastavit. Redukční ventily vyvinuté samotným Volvem zabraňovaly zablokování kol při prudké deceleraci. Palubní deska měla rám, který omezoval riziko zranění při nehodě, sloupek řízení byl rozdělen na dvě části. Pozdější modely dostaly opěrky hlavy, samonavíjecí bezpečnostní pásy a signalizaci jejich zapnutí.

Čtyři karoserie

Produkce čtyřdveřového sedanu 144 byla spuštěna dva dny po oficiální novinářské prezentaci, 19. srpna 1966. Další rok naběhl dvoudveřový tudor 142 a v sezóně 1968 se objevilo praktické kombi 145. se sklopnou zadní lavicí a rovnou podlahou O dvě léta později následoval „užitkový“ Express, nástupce baculatých Duettů, který dostal za B-sloupky o 30 cm zvýšenou střechu. Stejně jako čtyřdveřové modely, i on sloužil coby taxi, ale také jako sanitka. V základu existoval coby pětimístný přepravník s možností dalších dvou sedadel v zavazadelníku, dvoumístný van se skleněnými okny a skříňová dodávka se zaslepenými boky. Na podvozcích se ovšem vyřádili místní karosáři a specialisté...

Sedany se zase objevovaly v policejních službách. To už pod kapotami trůnily místo osmnáctistovek výkonnější dvoulitry B20 (1986 cm³) s 60 kW (82 k), respektive 74 kW (100 k). Elektrická soustava byla obohacena o alternátor místo generátoru, což umožnilo vyhřívat zadní okno, u kombi se ale už nedalo otevřít zvlášť jako dříve. V roce 1970 přišla úprava chlazení s ventilačními mřížkami v zádi, respektive na bocích u kombi. Modely ‚71 dostaly elektronicky řízené vstřikování paliva Bosch D-Jetronic, čímž motory B20E posílily na 120 koní (88 kW).

Každoroční cizelace

Série 140 prodělávala v další dekádě každý rok kosmetické změny. Nejprve (1971) získala novou příď s černou maskou místo dřívější kovově lesklé. O rok později následovaly zapuštěné kliky dveří, revize palubní desky s falešným dřevěným obložením a středové konzoly s hodinami a řadicími pákami přímo řazených i samočinných převodovek. Vstřikovací motor B20F s nižší kompresí a výkonem byl určen hlavně pro USA.

V sezóně 1973 se zvětšily boční směrovky a úpravami prošly i „ocasy“, mřížku chladiče z ocelového plechu vystřídala lehčí plastová. Kompletně změněný přístrojový panel dal vale „pásovému“ tachometru ve prospěch tradičních kruhových číselníků, většinu kolébkových přepínačů nahradila tlačítka a změnil se tvar ventilačních otvorů. Pro rok 1974 přešly dvoulitry na spolehlivější mechanický vstřik K-Jetronic a u zadní nápravy uložená palivová nádrž byla lépe chráněna při nárazu. Zmohutněly nárazníky a zmizela trojúhelníková větrací okénka v předních dveřích. Spodní hranu bočního prosklení naopak ozdobily pásky z eloxovaného hliníku.

Poprvé přes milion

Jako první model značky překonala 140 milion vyrobených kusů, dokonce přidala ještě další čtvrtinu. Během osmi let se zrodilo přesně 1.251.371 aut, poslední sjelo z výrobní linky v létě 1974. Kromě hlavní Torslandaverken se vyráběla také v belgickém Gentu, kanadském Halifaxu, montovaly ji Swedish Motor Assemblies v Shah Alamu (Malajsie) a vznikala v australském Melbourne.

Díky komerčnímu úspěchu se Volvo konečně stalo masovějším producentem osobních vozů a mezinárodním hráčem, se kterým bylo nutné počítat. Strohý a moderní design Jana Wilsgaarda vydržel další takřka tři dekády v podobě nástupnické řady 240/260 (1974-1993), s počtem přesahujícím 2,86 milionu kusů dodnes nejpopulárnějšího vozu značky. I on nabídl prostornou kabinu s velkými okny... Stylisticky čisté a jednoduché linie se staly naprostou klasikou.

Šestiválcová 164

Stočtyřicítka měla také svého luxusního tříprostorového sourozence s kódem 164, který debutoval coby model 1969. Rozvor se natáhl o deset centimetrů na 2,72 m a do přídě se musel vejít řadový šestiválec B30. Proto ji konstruktéři prodloužili, sedany měřily celkově 4,71 m. Exkluzivnější a dražší sedan se vizuálně lišil hlavně přídí s obří mřížkou chladiče, která spolu s dvojicí, případně čtveřicí kulatých světlometů připomínala britské limuzíny. Koncové reflektory byly vodorovné, zatímco 140 je měly až do modernizace v roce 1973 orientované svisle. 164 ukončila svou aktivní kariéru v polovině 70. let.