TEST Volvo XC60 - první jízdní dojmy

Volvo je rozhodně netypickou automobilkou – s ročním „výstavem“ okolo 460 tisíc vozů udržuje 7 modelových řad (plus odvozeninu XC70) a uvedení další řady XC60 tedy vypadá čistě z pohledu čísel jako poněkud nerozumný krok. Obchodník se ale na věc dívá jinak – relativně malé, ale dospěle působící SUV je teď v kurzu a i v ekonomicky chřadnoucích USA bude představovat zajímavý potenciál. Ostatně, Mercedes-Benz své GLK a Audi své Q5 také nevyvíjeli jen pro srandu evropským králíkům.

Design je subjektivní, přesto při přímém kontaktu vyniká několik významných rysů. Celkové rozměry jsou v porovnání s XC90 o poznání lidštější, boční silueta i čelní pohled navozují dojem o řád lepší rychlosti a lehkosti. U vnitřních okrajů světlometů přibyla kosodélníková denní světla a linie hadovitě prohnutých zadních koncových svítilen se stala designérským podpisem značky už zřejmě natrvalo – a zde, díky ostré kresbě, ještě sympatičtěji.

Uvnitř je místa podobně jako v XC90, přičemž řidič těží z nižšího a opět opticky rychlejšího posazu. Bez přehánění špičková palubní deska s dobře čitelným přístrojovým panelem je korunována kůží potaženým volantem optimální velikosti, na středovém panelu naopak dominuje obložení strukturovaným dřevem. Trochu překvapí dvojice středových displejů, vzájemně nevycentrovaných, ale informační hodnota i čitelnost neutrpěly, tak nelze mít věcných námitek. Sedadla používají dva kontrastní druhy kůže, přičemž jejich sešití vytváří na sedadle i opěradle stylizované „X“.

Na zadních sedadlech už tolik místa není, 178 vysoký jezdec si „za sebe“ sedne sice bez výškových obtíží, zato s koleny v opěradle. Lidé z Volva na tuhle námitku reagují poukazem na určení auta pro mladé rodiny, což je argument, který předkládáme čtenářstvu bez komentáře. Nelze přitom nepoukázat na „číselně příbuzný“ model S60, kde je na tom zadní posádka ještě o poznání hůře.

Poměrně vysoko položená hrana zavazadelníku je jen malou nevýhodou, oceňujeme naopak optimální rozměry pátých dveří, které jsou oproti XC90 jen jednodílné a vyklápějí se lehce a vysoko. Objem 495 litrů nevypadá jako oslnivá hodnota, praktickému využití ale pomůže pravidelný tvar a malé omezení podběhy.

Podstatnou konkurenční výhodou bude pravděpodobně první strana ceníku, která vypočítává množství bezpečnostních prvků ve standardní výbavě. Na rozdíl od některých konkurentů jde o poměrně povzbudivé čtení, které částečně omlouvá jinak vysoké základní ceny. Luštitelé zkratek si přijdou na své, ale mluvme vážně – Volvo se evidentně stará o bezpečnost a i když jde o starost víceméně elektronickou, je hezké vědět, že značka v tomto směru nežije jen z pověsti.

V praxi jsme si vyzkoušeli systém City Safety, který funguje sám od sebe bez jakékoli asistence či zapínání a spočívá jednoduše v tom, že brutálně zabrzdí auto ve chvíli, kdy se relativně malou rychlostí blíží k překážce vepředu. K čemu je to dobré? Kdo někdy psal v koloně textové zprávy či koukal kde co lítá, už ví, o čem je řeč. Při praktických testech jsme sice měli psychický blok pustit auto v rychlosti cca 30 km/h proti nafukovací překážce bez dotyku s pedálem brzdy, ale systém fungoval a brutálně zastavil vůz těsně před „cílem“. Co je důležité – systém by měl zastavit před překážkou bezpečně do cca 30 km/h, a při vyšších rychlostech alespoň významně zpomalit náraz. A zadruhé: tahle položka je v základní výbavě i té nejlevnější verze.

Pětiválcový turbodiesel D5 s maximálním výkonem 136 kW je papírově optimálnějším motorem v třípoložkové nabídce, nám ale ve spojení s šestistupňovým automatem připadal poněkud nepružný. Relativně úzký rozsah využitelných otáček a stále ještě vysoká hmotnost do karet živosti moc nehrají, přesto půjde asi oprávněně o nejžádanější motorizaci. Plusem je velmi dobré odhlučnění a také doufáme, že „počítačová“ spotřeba okolo deseti litrů/100km byla jen daní za nezajeté auto. Ve stejném jízdním režimu totiž tentýž motor s toutéž převodovkou v XC 70 umí i sedmilitrové hodnoty.

Pozn.: údaje v závorkách platí pro verzi s automatickou převodovkou.

Přeplňovaný šestiválec T6 s maximem 210 kW je jiná káva. Pružný, tichý, velmi výkonný a především – s průměrnou spotřebou 11 litrů. Nemít dobré zkušenosti s D5 z jiných modelů, dali bychom šestiválec určitě na piedestal.

Dobrá zpráva – v Paříži Volvo oznámilo upgrade méně výkonné verze 2.4D. Motoru naroste výkon ze 120 na 129 kW, točivý moment z 340 na 420 Nm. Volvo jej představí ve verzi XC60 s pohonem pouze předních kol, kde by měl agregát dosahovat s manuální převodovkou spotřeby 6,4l/100 km.

Na silnici vynikne další plus – XC60 je po C30 určitě nejovladatelnějším modelem značky. Tam, kde řady 40/50, 60, 70 i 90 trpí přece jen odtažitějším řízením, zvládá menší SUV zatáčky se stabilitou hodnou Fordu Focus. Ani oba testované, poměrně těžké motory nezhoršují sklon k nedotáčivosti nijak přehnaně. Oproti XC70 i XC90 je řízení znatelně čitelnější, náklony o poznání menší a podvozek téměř bezchybně ladí s charakterem auta. Fyzikální zákony ale oklamat nejdou a ani XC60 není logicky vůz na sportovní jízdu - jistotu v běžném, i trochu rychlejším provozu ale poskytuje v nadstandardní úrovni.

A nakonec – mezinápravová spojka Haldex čtvrté generace je u řady XC už tak nějak samozřejmostí, ale světlá výška 230 mm je hodnota ve třídě SUV nevídaná. Marketéři z Volva sice logicky výlety do těžkého terénu nedoporučují, ale my si myslíme, že ani na polní cesty nejsou centimetry navíc zbytečné.

Příznivci BMW mě možná utlučou, ale s XC60 je téměř zábava jezdit. Na poměry značky to není málo.