Která evropská silnice vám přinese ty nejlepší řidičské zážitky? Podle mnohých je to Passo dello Stelvio, neboli průsmyk Stelvio. Zjišťovali jsme, co je na tom pravdy.
Léto se pomalu chýlí ke konci, co si tedy na samotný závěr prázdnin odskočit do severní Itálie? U manželky sklidíte plusové body za vynikající jídlo nebo třeba krásnou přírodu přilehlého národního parku, tamní region má v tomto ohledu rozhodně co nabídnout. A když si trasu nenápadně naplánujete přes legendární průsmyk Passo dello Stelvio, užijete si i nějakou tu zábavu za volantem.
My jsme do severní Itálie vyrazili v Mercedesu E400 kabriolet, který se s odstupem času ukázal jako vynikající volba. Jedná se o středně velký čtyřmístný kabriolet, jehož označení prozrazuje přítomnost vidlicového šestiválce o výkonu 245 kW (333 koní) a točivém momentu 480 N.m. Připravenost pro všechna roční období pak zajišťuje pohon všech kol 4 Matic.
Pravda, vedle kolegů, kteří na parkovišti probouzeli k životu Mercedesy C43 AMG nebo S63 AMG zněl náš kousek trochu přidušeně. Na bezmála sedm set kilometrů dlouhé cestě však oceníte, jak motor dovede být úžasně kultivovaný. Naše cesta vedla klasicky přes Rozvadov a dále přes dálnice A6 a A93 na Mnichov. Přestože místa s neomezenou rychlostí začínají pomalu řídnout, pořád máte kde všech 333 koní vypustit.
Plátěná střecha i při vysokých rychlostech slušně tlumí, v rozletu nás ale po chvíli zastavuje kolona před Mnichovem, která podle online navigace nějakou chvíli zabere. Konečně tak mám trochu čas rozhlédnout se po interiéru, který vypadá v modro-béžové kombinaci náramně.
Cesta se pomalu stáčí na jih přes malebné vesničky s výhledem na nejvyšší horu Německa Zugspitze, což je ideální příležitost pro stažení střechy. Ve výletním tempu funguje E400 výtečně, motor má příjemně sytý zvuk a vzduchový podvozek překypuje komfortem, i po několika hodinách jsme pořád svěží. V kombinaci s aerodynamickým spoilerem Aircap v rámu čelního okna a elektricky výsuvným deflektorem do auta fouká jen minimálně, o tepelný komfort se pak kromě klimatizace a vyhřívání sedadel stará i systém přívodu teplého vzduchu na krk, což je hodně fajnová věc.
Silnice se pořád více klikatí a s příjezdem do Itálie také zužuje, po pár hodinách konečně přijíždíme do cíle našeho prvního dne - hotelu jen pár kilometrů vzdáleného od samotného průsmyku. Dnes se jde spát hodně brzy, protože nás čeká časné vstávání. Stelvio je hodně oblíbená destinace, zejména pak početnými skupinami motorkářů a cyklistů. Výjimkou ale nejsou ani karavany a další auta, která sem za řidičským zážitkem rozhodně nemíří.
Cesta totiž slouží také jako důležitá spojnice mezi městy Bormio a Solda, která v zimních měsících vyžaduje více než dvouhodinovou objížďku. Samotný průsmyk je v provozu v závislosti na počasí od června do září a i teď, v polovině července, najdete na vrcholcích sníh.
Naše výprava od hotelu vyráží už v šest, abychom se o několik minut později seřadili v místě, kde končí les a začíná ta nejzajímavější část průsmyku. Ranní opar se začíná pomalu vytrácet a slunce svými paprsky pozvolna zahřívá silnici. Když tu budete s východem slunce, užijete si kromě parádních výhledů i relativně prázdnou silnici. My k tomu máme navíc člověka s dalekohledem a vysílačkou na vrcholku, který nám hlásí auta na trase, což se později ukazuje jako skvělá věc. Do většiny zatáček totiž není moc dobře vidět.
Těch je tady v součtu šedesát a všechny jsou poctivě očíslované. Nejzajímavější je poslední patnáctka, přičemž drtivá většina z nich jsou ostré vracáky. Díky dohledu shora mám jistotu, že můžu auto poslat k apexu bez starostí, jestli proti mně nevyrazí auto. Následuje rovinka, motor slušně zatáhne a ve čtyřech tisících se překvapivě přidá i decentní zvuk z výfuku, který skalní stěny proměňuje v obří reproduktory.
Levou vracečku střídá pravá, následuje rovinka a vracák. Z vysílačky mi instruktor hlásí karavan za dvěma zatáčkami, což se také naplňuje. Řidič naštěstí chápe mé záměry a na vhodném místě uhýbá ke straně, silnice je ale v celém úseku hodně úzká a dvě auta se tady míjí jen s malou rezervou. Těch pár zbývajících zatáček si vychutnávám naplno, zatímco stoupám na 2.758 metrů vysoký vrchol. Pohled do sluncem zalitého údolí je impozantní. Jestli je nějaký důvod vyrazit na Stelvio, je to právě výhled na monumentální dílo přírody.
Celkově Stelvio není o ideální stopě, precizním najíždění zatáček a kvílejících gumách na výjezdu. Silnice je tak uzoučká, že si v podstatě ani nemáte kam najet. Jakoukoli chybu pak v tom lepším případě ztrestá buď kamenná zeď, nebo v tom horším, svodidla v podobě kamenných kvádrů. Skladba zatáček je hodně monotónní, takže ani v podstatně menším a sportovněji zaměřeném autě bych nenašel větší řidičské zalíbení.
Pokud si na Stelvio uděláte výlet, a vřele to doporučuji, určitě nevynechejte ani návštěvu švýcarské strany, která je podle mnohých lepší, než vyhlášený průsmyk Stelvio. Rozhodně si ale nezapomeňte nastavit budíček.
