Vzácné Ferrari F50: Exemplář číslo 266 je na prodej v Paříži

Ferrari F50, následník legendární Ferrari F40, zůstalo tak trochu v jejím stínu. Závodní verze GT nakonec na okruhy nevyrazila, ale model obecně je větší raritkou, protože Maranello už si hlídalo, komu auta prodá a postavilo jich oproti předchůdci sotva čtvrtinu. Nabídlo je pouze loajální klientele, která už nějaký vůz s koníkem vlastnila. Navíc se z dnešního pohledu jedná ještě o supersport ze staré školy bez zbytečných elektronických vychytávek. Jednou z mála výjimek bylo vstřikování paliva Bosch Motronic M2.7 v podélně před zadní nápravou uloženém vidlicovém dvanáctiválci 4968 cm³. Ferrari se v jeho případě vrátilo zpět k atmosférickým kořenům a té správné konfiguraci...

Lehounký agregát s rozvodem DOHC poskytoval kromě famózního zvuku 382 kW v 8500 otáčkách, kde začínalo červené pole. Měl mazání se suchou klikovou skříní, vačky poháněné řetězy a pětiventilovou techniku, tu použili u silničního vozu slavné značky vůbec poprvé. Jednotka vycházela z tříapůllitru F1 pro sezónu 1990. Ovšem pozor, nebyla spojená s polosamočinným sekvenčním řazením, klasická šestistupňová manuální převodovka s otevřenou chromovanou kulisou posílala na zadní nápravu 471 N.m/6500 min^-1. Tu bychom našli podélně za motorem spolu s olejovou nádrží a samosvorným diferenciálem. Řadicí páka byla ovšem už kompozitová, šetřilo se každé kilo váhy.

Podvozek s rozvorem 2580 mm tvořila středová kompozitová skořepina s pomocnými trubkovými rámy, ze závodních tratí pocházelo i nezávislé zavěšení s dvojitými příčnými rameny nestejné délky a vzpěrami pushrod, pérování obstarávaly vinuté pružiny a napříč uložené tlumiče. Dvoukruhovým hydraulickým brzdám, konkrétně čtveřici vnitřně chlazených kotoučů, nepomáhalo žádné ABS ani posilovač. Auto jen pro zkušené, žádné zelenáče!

Digitalizace byla ale k vidění ve dvoumístném kokpitu: před pilotem se nacházel LCD displej, který ukazoval obvyklé údaje - rychlost, otáčky v dominantních kulatých budících, množství paliva v nádrži, teplotu vody i oleje (mazivo mělo také tlakoměr). Vše řídil mikropočítač. Trojice pedálů se dala nastavit dle tělesných rozměrů osoby za volantem. Vůz měřil na délku 4480, na šířku 1986 mm a byl jen 1120 mm nízký. Ale také lehký! Jen 1230 kg vážící střela s karbonovou karoserií se rozjela na 325 km/h a z klidu na stovku zrychlila za 3,87 s (výrobce udával tuto hodnotu na setiny). Míli, tedy 1609 m s pevným startem, zvládla za půlminutu a tři desetinky k tomu.

Po čtyřech letech vývoje svou špičku nabídky automobilka se vzpínajícím se koníkem ve znaku představila v Ženevě 1995 na 63. ročníku tamní prestižní přehlídky. A byli u toho všichni důležití muži: Luca di Montezemolo, Piero Lardi Ferrari, Sergio Pininfarina a dokonce i Niki Lauda. Vznikla, pravda, trochu předčasně k padesátinám značky. Konstrukce ze všeho nejvíc připomínala formuli 1, ale bolid pochopitelně nepostrádal silniční homologaci.

RM Sotheby's nabídnou 3. února 2016 k prodeji rudý vůz s číslem podvozku ZFFTA46B000106825, motoru 45134, karoserie 210 a převodovky 380. Bohužel za blíže nespecifikovanou částku. Má i certifikát Ferrari Classiche, takže jeho původnost je zaručena, nejde o žádnou bouračku složenou z více kusů nebo postupně tuněný paskvil. Továrnu opustil jako dvoustý šedesátý šestý exemplář v pořadí. Je k němu i původní dokumentace, nářadí, plachta a kryt na odnímatelný hardtop. Dealer Ineco Auto S.p.A. z Verony jej 19. února 1997 prodal firmě Elicar S.r.l. a stroj dostal registrační značku AN 599 LJ. O servis se staral RAM ve Vicenze. V roce 2006 jej koupil nejmenovaný Francouz, od té doby nesl číslo AB 166 ZH. Zúčastnil se několika prestižních akcí a výstav včetně Le Mans Classic, o rok později musel být vyměněn u Modena Sport v Toulouse nefunkční displej. V červenci 2012 se o unikát postarali Auvergne Moteurs Philippa Gardetta. Dodnes najel jen něco málo přes 30 tisíc kilometrů, ale auto na denní cesty do práce to jaksi není, že? Jak je vidět, i historii má kompletní, vždyť mu bude teprve devatenáct.

Ferrari F50 – formule na ulici