Alko kalkulačka Naplavka 2019
Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Zapomenuté koncepty: Lamborghini Marzal (1967) – Okřídlený šestiúhelník

Aleš Dragoun Aleš Dragoun 25. 5. 2017
38
Zobrazit náhledy (38)
Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967) Lamborghini Marzal (1967)
Marzal předznamenával Espadu, proháněl se v Monaku a poháněla jej polovina motoru slavné Miury, řadový šestiválec. Navrhl jej Marcello Gandini a dodnes je funkční.

Ferruccio Lamborghini chtěl rozšířit portfolio své mladé automobilky o plně čtyřmístný model, který mu chyběl. Vždyť kupé 400 GT mělo uspořádání 2+2, dozadu se tedy vměstnaly jen děti, případně drobní dospělí. Miura pak byla pouze pro dva. Do práce se tedy pustilo studio Bertone, konkrétně později proslulý Marcello Gandini, jeho šéfstylista. Výsledek projektu TP-200 dostal jméno Marzal, jednalo se samozřejmě tradičně o býka, kterého má automobilka ve znaku, konkrétně o plemeno používané pro zápasy.

Průhledný

Marzal byl představen v Ženevě 1967. Vynikal několika zajímavými prvky. Předně: jediné dlouhé bohatě prosklené dveře, které umožňovaly vstoupit dovnitř čtveřici pasažérů, se otevíraly směrem vzhůru, pro lepší přístup. B-sloupky samozřejmě chyběly. Také střecha byla průhledná, o kompletní čirou plochu (celkem 4,5 m2 se postarala belgická společnost Glaverbel. Posádka tak neměla žádné soukromí, vystavovala se na odiv kolemjdoucím, o nohách případných dam nemluvě. Ve splývavé zádi se pak nacházely chladicí žaluzie. Proč?

Půlka motoru z Miury. Vzadu!

Pod rovněž směrem dozadu výklopným krytem totiž spočívala napříč umístěná pohonná jednotka. Nikoli uprostřed, nýbrž posunutá až za zadní osu, aby kabina poskytla co nejvíce místa. A neméně zajímavá' Šlo o relativně malý, pouze dvoulitrový (1965 cm3 celohliníkový řadový šestiválec s vrtáním 82 a zdvihem 62 mm. Největší výkon 129 kW (175 k)/6800 min-1 poskytoval při kompresním poměru 9,2:1 (prameny samozřejmě v udávaných číslech kolísají v rozmezí od 127 do 131 kW). Měl mazání se suchou klikovou skříní.

Jak k němu u Lamborghini přišli? Velmi jednoduchou cestou, věhlasný Gian Paolo Dallara rozdělil čtyřlitrový dvouventilový vidlicový dvanáctiválec DOHC z Miury na dvě poloviny, protože byl příliš těžký. Palivo se vzduchem mísily tři dvojité karburátory Weber 45 DCOE.

Agregát byl spojen s pětistupňovou přímo řazenou převodovkou, která se spolu s jednokotoučovou suchou spojkou starala o přenos až 179 N.m točivého momentu v 4600 otáčkách. Řadicí páka se nacházela na středové konzole. Kompletní poháněcí a převodné ústrojí včetně diferenciálu však konstruktéři otočili o 180 stupňů, dozadu namontovali také chladič.

Ocel, hliník a pryž

Podvozek disponoval rozvorem 2620 mm, oproti Miuře se natáhl o 120 mm, pak se dovnitř vešli právě i zadní cestující a ti nouzí rozhodně netrpěli. Využíval nezávislých závěsů s příčnými trojúhelníkovými rameny, vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, příčný zkrutný stabilizátor bychom našli alespoň vpředu. Šlo o samonosný ocelový rám vcelku s částečně hliníkovou karoserií, z tohoto materiálu byla vyrobena kupříkladu kapota. Deceleraci napomáhala čtveřice kotoučových brzd od Girlingu, systém byl dvouokruhový hydraulický, řízení hřebenové. Čtrnáctipalcová hořčíková kola vyrobilo Campagnolo a dělilo je od sebe 1480 mm, pneumatiky šířky 205 mm zase dodal domácí gigant Pirelli.

Auto bylo 4450 mm dlouhé, 1709 mm široké a jen 1110 mm nízké, byť naměřený součinitel odporu vzduchu 0,40 nevynikal zrovna rekordní hodnotou. V ploché přídi se nacházely dvě trojice obdélníkových světlometů Marchal. Prázdné vážilo 1180 kg, připravené k jízdě pak 1310 kg. Bezpečnosti napomáhaly integrované pryžové nárazníky a černé lišty ze stejného materiálu na bocích. Bylo prý schopné dosáhnout hezkých 225 km/h, alespoň podle zveřejněných továrních údajů, ale šlo o teoretické, odhadované číslo. Někdy uváděná stodevadesátka zněla pesimističtěji, nicméně bude bližší realitě. Z klidu na 80 km/h zrychlovalo za 9,4 s. Do palivové nádrže se vešlo 80 litrů benzinu.

Gandini si liboval v šestiúhelnících, nejen zvenčí na kolech a zmíněných žaluziích, vlastně snýtovaných hliníkových lamelách, které, ač čtvercové, tento efekt vytvářely, ale také uvnitř, hlavně na palubní desce včetně volantu. Samostatná sedadla, možná spíše luxusní křesla, rovněž s geometrickým vzorem, byla čalouněna stříbrnou kůží. Vnitřek působil opravdu futuristicky. Obří prosklené plochy vyžadovaly použití klimatizace, na vývoji spolupracovala přímo firma Bertone. Zavazadelník s 310 litry využitelného objemu se nacházel v přídi.

Jediný

Mnohé nápady se objevily o rok později na Espadě, vlastně i silueta samotná. Sklo však ne, to by bylo příliš nákladné. Impozantní „vůz snů“ jménem Marzal tudíž zůstal v jediném exempláři. Veřejně v akci byl prezentován 7. května 1967, kdy převzal roli pace caru při Grand Prix Monaka. Uvnitř seděli samotný Rainier III. a princezna Grace. Italský časopis Quattroruote jej měl v říjnu půjčený dokonce na test. Americký Road & Track už předtím v červnu napsal: „Konstrukce je tak svěží, že všechno ostatní vedle ní vypadá staromódně“.

Další prezentace vozu s úhlednými, dynamickými, až dramatickými proporcemi a vzdušným kokpitem proběhla po takřka třiceti letech, v srpnu 1996 v kalifornském Monterey při „Concorso Italiano“. Dlouhá léta odpočíval ve firemním muzeu Bertone, tovární sbírka Lamborghini v Sant'Agata Bolognese si jej občas vypůjčila. Dnes již neexistující studio, které se na přelomu dekády ještě potácelo na hraně bankrotu, jej nabídlo přes společnost RM Auctions 21. května 2011 spolu s dalšími svými unikátními koncepty na aukci v Cernobbiu u jezera Como, konkrétně ve Villa d'Este. Marzal s číslem podvozku 10001 a motoru 5001 změnil majitele za 1.512.000 eur. Podle všeho jej koupilo muzeum v Dossu věnované Ferrucciovi Lamborghinimu, město se nachází v okrese Sant'Agostino v provincii Ferrara. Unikát tedy zůstal doma. A stále jezdí.

V malém

Do širšího povědomí se inovativní a avantgardní GT dostalo hlavně díky britským výrobcům Lesney (Matchbox) a Dinky coby miniaturní model. Původní showcar byl sice stříbrný, ale v „krabičkách od sirek“, respektive sérii Superfast (číslo 20) bychom našli autíčka oranžová, červená, růžová, žlutá a zelená. Druhá jmenovaná firma je vyráběla v bílé v kombinaci se zelenou, modrou, žlutou a červenou, tvar i provedení však více odpovídalo realitě. Skutečné odstíny respektovala jen italská Penny, předchůdce známějšího Polistilu. Reprodukce od Guisvalu měla zase funkční dveře, tzv, racčí křídla.

Související články

Témata
Autorizovaný prodej Servis osobních aut Autobazary Pneuservisy Náhradní díly

Diskuse: Přidat názor

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerát Zobrazit nabídku