Žigulík býval vzácný a bude ještě víc. Na co si při koupi dávat pozor?
Motoristé v ČSSR snili o kdečems, vrcholem reality však byl sovětský žigulík, pokud možno s šestnáctistovkou. Jeho sláva vyhasla počátkem 90. let, kdy zde zbylé kusy lacině odkupovali ukrajinští dělníci. A dnes jde o sběratelsky ceněná auta.
Za časů Sovětského svazu bylo možné vše. Tamní vládní činitelé mívali neomezené možnosti, a tak si mohli na rozdíl od soudruhů z NDR s čoudícími dvoutakty dovolit pro pracující postavit pořádné auto.
Po dlouhých jednáních s Italy převzali licenci na špičkový západní vůz střední třídy, nechali pro něj postavit obří moderní továrnu a auto poté nabízeli svým občanům jako lidový model pro každou rodinu. Navíc v odolnější verzi, speciálně upravené pro mrazivě drsné podmínky.
Vozy přezdívané Žiguli proti výchozímu Fiatu 124 – vítězi prestižní evropské ankety Auto roku 1966 – prodělaly na padesát technických změn. Mezi vládní požadavky pro model VAZ 2101 a pozdější výkonnější odvozeniny patřilo třeba přímé řazení bez táhel, benzinová pumpička, zvýšená světlost, zadní pružiny místo listových per nebo lichoběžníková náprava.
Oblíbeným žigulíkům se dařilo i v dalších spřízněných zemích, včetně Československa, špičkový model VAZ 2106 s točivou šestnáctistovkou dokonce býval vlajkovou lodí celého socialistického automobilového průmyslu.
Jestliže jsme je na našich silnicích před třiceti lety nestačili počítat, v poslední době se staré lady stejně jako ostatní produkty minulého režimu z českých bazarů vypařily. Dnes už většinou zdobí soukromé sbírky a s prodejnými kusy se setkáte jen v soukromé inzerci. Jejich postupný odchod ze scény začal se zdražováním benzinu v 90. letech. Starým škodovkám tehdy lidé sedmilitrovou spotřebu odpustili, ale 10-12 l paliva na 100 km v případě lady už rodinný rozpočet citelně zatěžovalo.
Tento článek je součástí balíčku AUTO+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
