Dome Zero a P2 (1977-1979): Exot z Japonska se měl vyrábět, nedostal však homologaci

Japonská společnost Dome je fanouškům známá hlavně z okruhů. V roce 1975 ji založil Minoru Hayashi, závodní vozy na bázi sériových aut začal stavět ovšem už o deset let dříve a měl i tuningovou firmu. Záhy došlo také na koncepty vozů pro běžný silniční provoz. Prvním z nich bylo Zero, jehož vývoj začal krátce po založení. Cíl? Zúročit zkušenosti, které doposud získal při vývoji speciálů a postavit japonský supersport. Kromě samotného zakladatele na něm pracoval jeho bratr Shoichi a další dva inženýři: Akihiro Iramajiri a Kenji Mimura.

Nula

Zero se podařilo dokončit těsně před závěrem roku 1977 i přesto, že noví zaměstnanci, které Hayashiové přilákali z celého ostrovního císařství, neměli kde bydlet a přespávali po hotelích. Veřejnost jej mohla poprvé vidět na 48. ročníku autosalonu v Ženevě v březnu 1978 a vzbudilo značný zájem také u odborníků. Konstruktéři jako pohonnou jednotku použili motor Nissan L28 z modelu 280 ZX. Atmosférický šestiválec však nebyl umístěn vpředu, nýbrž podélně za sedadly. I když futuristické tvary naznačovaly, že by mohlo jít o „nadpozemský“ supersport, řadový šestiválec OHC přesného objemu 2753 cm³ poskytoval pouhých 145 koní, tedy 107 kW. Pětistupňová manuální převodovka ZF se starala přenos 226 N.m točivého momentu na zadní kola.

Podvozek s rozvorem 2451 mm, jehož základ tvořily ocelové trubky, sestával z trojúhelníkových závěsů s rameny nestejné délky, vinutých pružin a příčných zkrutných stabilizátorů, vlastní tlumiče Hayashi byly nastavitelné. Brzdový systém využíval čtveřice kotoučů, přední dokonce odvětrávané. Třmeny ovšem darovalo Subaru Leone. Na přední nápravě byla namontována třináctipalcová kola s pneumatikami 185/60, na zadní větší „čtrnáctky“ s obutím rozměrů 255/55. Dvoudílné disky nesly také značku Dome. 3,98 metru dlouhé, 1,77 m široké a pouhých 98 centimetrů nízké kupé vážilo prázdné jen 920 kg, mělo koneckonců sklolaminátovou karoserii. Palivová nádrž byla ocelová. Poměrem výkonu a váhy 6,3 kg/k ovšem stačilo většině tehdejších sériových porsche...

Přídi dominovaly výklopné světlomety, tvarům zase ostré hrany. Ty tehdy neuměli pouze Italové... Zero spíše připomínalo vesmírné plavidlo, přesto mu určitou dávku elegance nelze upřít. Vnitřní část dveří pocházela z tehdejší Toyoty Celica a sloupek hřebenového řízení zase z Hondy Accord. Použilo se všechno, co bylo k mání a patřičně se upravilo... Dveře se daly otevřít dvěma směry, buď klasicky, nebo dopředu vzhůru díky hydraulickým vzpěrám. V přední kapotě zela napříč šestice větracích otvorů, po otevření se objevila dvojice elektrických ventilátorů a chladičů. Na zavazadla už místo nezbylo. Palubní deska se chlubila digitálními diodovými přístroji, kožený volant byl dvouramenný.

P2

Prototyp vyústil v (před)produkční model P2, který zaznamenal zhruba 150 změn. Ten si odbyl premiéru na autosalonu v Chicagu 1979 a později byl ještě vystaven v květnu na Auto Expo v Los Angeles. Do sériové výroby však nezamířil, v Japonsku nedostala od tamního ministerstva dopravy homologaci pro silniční provoz už první „nula“. U P2, kterou vyvíjeli hlavně pro cizinu, se totéž nepodařilo ani v USA, i když zde vznikla dokonce pobočka, tu vedl Masahiko Kaneko. Dome chyběly finanční prostředky, aby „pé-dvojka“ splnila veškeré velmi přísné regule, a to dostala tužší konstrukci a velké černé nevzhledné bezpečnostní nárazníky. Velké japonské automobilky s tím neměly problém, ale malá?

Vznikly pouhé dva kusy: světle červený a zelený, ač se to nezdá, měřily o čtvrt metru více (4,23 m), ale na výšku stále jen 99 cm. Měly upravenou palubní desku, ovladače rádia se dvěma reproduktory, klimatizace a ventilace se nacházely před spolujezdcem. Ten seděl poněkud překvapivě stále vlevo jako u prvního prototypu. Kokpit pro dva nabízel vzhledem k určení slušnou dávku pohodlí, samozřejmě s omezeným výhledem do stran. Také za Atlantikem auto vyvolalo nadšení, časopis Road & Track měl zelený exemplář zapůjčený k testu na okruhu Orange County a nafotil jej na obálku zářijového čísla.

Motor svým zvukem připomínal spíše vidlicový osmiválec. P2 dokázala zrychlit z klidu na 97 km/h za velmi slušných 7,6 s a na čtvrt míle (402 m) naměřili 16,1 s s konečnou rychlostí takřka 142 km/h. Japonci tvrdili, že druhý kus se zajetým agregátem totéž zvládne za 14,5 s, čímž by pokořil Lamborghini Countach, ale chyběly důkazy. V zatáčkách byl vůz stabilní a nenakláněl se. Plánovala se série třiceti kusů s přeplňovanými šestiválci Nissan a Toyota (ze Supry), počátek prodej byl stanoven na úvod sezóny 1980 a kusová stavba omezena na deset aut ročně... Existovaly cenové odhady: 400 tisíc jenů, respektive 60.000 dolarů.

Třikrát v Le Mans

Přitom právě peníze z prodeje měly zajistit účast v v závodech, konkrétně Le Mans, která byla součástí projektu. Nakonec se podařilo nabídnout licenci alespoň výrobcům hraček a na ní vydělat čtyři miliony jenů. Stačilo to nejen na stavbu nového ústředí firmy v Kjótu (předtím sídlila v Ósace), ale i na její udržení v černých číslech. Překonstruované Zero P2 skupiny 6 s upravenou aerodynamikou se pod typovým označením RL objevilo na startu slavné čtyřiadvacetihodinovky celkem třikrát, v letech 1979, 1980 a 1981. Místo motoru od Nissanu jej poháněl klasický třílitr Ford Cosworth DFV, disponoval výkonem odhadovaným na 310 kW (421 k). Nizounké auto s dlouhým ocasem, vždyť měřilo takřka pět metrů, však neuspělo.

Napoprvé to zkoušela hned dvě. Pilotovali je takoví borci jako Chris Craft, Bob Evans, Tony Trimmer (všichni se mihli dokonce ve formuli 1) a také Gordon Spice, který si později založil vlastní firmu Spice Engineering. Trimmer byl nahlášen v obou posádkách, pravidla to tehdy ještě dovolovala. Ročník 1979 ani jedna z nich nedokončila, odpadly hned na začátku závodu, objevily se problémy s tankováním... Následující pokus byl úspěšnější, modifikované RL80 dovedli Craft s Evansem na alespoň pětadvacátou příčku celkové klasifikace. Ne, více vozů šachovnicový praporek tenkrát nevidělo... O rok později s další evolucí RL81 cíle nedosáhli. Ani vyšších 336 kW (456 k) k vavřínům nevedlo. A to bylo vlastně vše, protože následně už se Dome soustředilo na novou skupinu C a další série „placek“ dostala označení RC.

Hry a televize

Podivná „auta snů“ si díky odvaze a zajímavému stylingu svou pozornost zaslouží. Od té doby už se Japonci věnovali pouze závodním vozům. Zero si zahrálo i v Transformers, konkrétně roli Rodima Prime, ale ještě v těch animovaných, které natočil v sezóně 1986 režisér Nelson Shin. Objevilo se později také v hrách Gran Turismo 4 a 5 a dvou dílech Sega GT, takže virtuální závodníci jej dobře znají. Pokud se k němu dostali, bylo totiž vždy za odměnu. Účinkovalo rovněž ve dvou televizních seriálech.

Foto: Dome Co. Ltd, Wheels Age, Road & Track, Takeyoshi Images, Jalopnik, Goodwood Road & Racing