Enzo Ferrari zemřel před 25 lety, toto je šest jeho nejlepších aut
Enzo Ferrari se narodil 18. února 1898 v Modeně. Od dětství toužil stát se automobilovým závodníkem a v 21 letech se jeho sen splnil. Záhy začal spolupracovat s Alfou Romeo a brzy se začal věnovat i managementu závodního týmu. Za volantem se čas od času objevoval až do roku 1932, ale větších úspěchů dosáhl jako organizátor.
V roce 1929 vznikl tým Scuderia Ferrari, který zůstal věrný vozům Alfa Romeo. Za Ferrariho stáj startovalo mnoho slavných závodníků, mezi jinými Tazio Nuvolari a Louis Chiron. Spolupráce Scuderie Ferrari s Alfou byla ukončena po deseti letech. Ferrari proto v roce 1940 postavil vlastní vůz – Auto Avio Costruzioni 815. Smlouva s Alfou Romeo mu totiž na přechodnou dobu zakázala vyrábět auta pod svým jménem. Ale stejně už propukla válka. V roce 1943 se Enzo přestěhoval z rodné Modeny do nedalekého Maranella a o čtyři roky později založil firmu Ferrari S.p.A., nejslavnější automobilku na světě.
Ferrari 125 (1947)
Hned první Ferrari bylo obrovským úspěchem. Typ 125 založil tradici označování modelů podle objemu jednoho válce. Jako V12 tedy mělo Ferrari 125 objem pouhých 1,5 litru a v silniční verzi dosahovalo výkonu okolo 100 koní. Odvozený monopost 125 F1 dostal kompresor a výkon vzrostl na 230 koní. První formule od Ferrari ale ještě žádné vítězství nevybojovala.
Ferrari 250 GTO (1962)
První GTO vzniklo jako homologační série pro závody cestovních vozů. Cena ovšem byla extrémní a budoucí majitele vybíral osobně sám Enzo Ferrari. Nakonec proto vzniklo jen 39 exemplářů. Zadní kola pohání dvanáctiválcový třílitr, má rovných 300 koní. Dnes je 250 GTO mimořádně ceněné, ceny v aukcích šplhají daleko přes půl miliardy korun!
Dino 206 (1968)
Zatímco v závodech značka Ferrari slavila úspěchy díky umístění motoru před zadními koly, u sériových modelů byla automobilka konzervativní. Ke změně Enzo Ferrari svolil až v druhé polovině šedesátých let. Šestiválcový dvoulitr ale z opatrnosti prodával pod značkou Dino, pojmenovanou na počest zesnulého syna Alfredina, který byl zastáncem podobných konstrukcí. Značka fungovala osm let, po šestiválcích 206 (152 ks) a 246 (3761 ks) představila osmiválec 308 GT4. Všechny následné modely už nesly jméno Ferrari.
Ferrari 365 GTB/4 (1968)
Slavná Daytona byla na více než dvacet let posledním dvoumístným Ferrari s motorem vpředu. Dvanáctiválec s motorem 4,4 l o výkonu 352 koní představuje radikální zlom v designu. Skončila éra oblých tvarů a jemných křivek, Ferrari vsadil na tehdy moderní hranaté rysy. Daytona vydržela ve výrobě pět let, vyrobilo se 1406 ks – to je dvojnásobek ve srovnání s konkurenčním Lamborghini Miura. Přesto se Ferrari rozhodl napříště zásadně změnit konstrukci svých sportovních dvanáctiválců.
Ferrari 365 GT4 BB (1973)
Nástupcem Daytony se stal model označovaný Berlinetta Boxer (BB). Unikátní plochý dvanáctiválec našel místo před zadní nápravou, po vzoru Miury. Průkopníkem „boxerů“ bylo konkurenční Porsche, dvanáctiválec měla úspěšná 917. Ferrari se inspiroval a nejprve nasadil podobný motor do formulí. V maranellských supersportech se objevoval ve verzích s objemem 4,4 l (365 GT4 BB) a 4,9 l (pozdější 512 BB, Testarossa a F512 M).
Ferrari F40 (1987)
Poslední a současně nejlepší vůz, který vznikl za Enzova života. Model F40 byl oslavou 40 let od založení automobilky a zároveň přepsal tabulky automobilových rekordů – jako první sériově vyráběný vůz dokázal jet rychleji než 320 km/h. Tím Ferrari dokonale pokořil Porsche s jeho 959.
Přeplňovaný osmiválec o objemu 2,9 l má výkon 478 koní, s manuálním řazením potřebuje ke zrychlení z 0 na 100 km/h méně než pět sekund. Místo původně plánované série 450 aut se nakonec pro velký zájem vyrobilo 1315 kusů. Zákazníkům to ale kupodivu příliš nevadilo – F40 je i tak velmi vzácná a její hodnota v posledních letech raketově roste vzhůru.