Design: Koncepty značky Kia

Kia patří mezi automobilky, které v posledních letech prodělaly řadu výrazných změn v oblasti designu. Současný styl, díky kterému získala Kia svébytnou a v kontextu automobilového designu originální tvář, je završením procesu hledání, experimentování a intenzivní práce v oblasti vizí, kde po dobu několika desetiletí vznikla celá řada studií. Zajímavostí je, že tyto studie nepojí takřka žádný ucelený designový jazyk, který by jim poskytoval tvarový základ a posiloval designovou identitu značky. O to více může pozorovatele překvapit, s jakou invencí a kreativitou pracovali designéři korejské firmy na projektech, jež ve větší či menší míře ovlivnily ztvárnění sériových vozidel.

Po dobu existence automobilky, která byla založena v roce 1944 pod názvem Kyungsung Precision Industry, vzniklo mnoho prototypů. Zaměřme se však na ty, které mají (dnes již historický) význam pro průběžný vývoj. Pro jeho názornější popis (a detailnější rozlišení jeho dvou epoch) si článek rozdělme na dvě části – první, popisující období před nástupem Petera Schreyera, a druhé, pojednávající o výrazné transformaci dosavadních hodnot a radikální změně diskursu v době jeho aktivního působení.

Rozhovor Auto.cz: Peter Schreyer, šéfdesignér Kia

Vize KMX-90 a další – Hledání identity

Prvním zásadním konceptem, jenž nastínil možné směřování sériového designu, je model KMX-90 z roku 1984. Jde o automobil, který je výrazně orientován na aerodynamiku, čemuž již na první pohled odpovídá řada karosářských řešení – mezi ně patří částečné skrytí kol, minimální členitost povrchu karoserie a její výrazně dynamická stavba. Poslední jmenovaný znak tohoto konceptu – dynamika, jíž skýtá výrazně se svažující příď s takřka šípovitým zakončením – souvisí s celkovou estetikou vozu, který je pojat v emotivním stylu a kombinuje inovace se sportovními rysy. Mezi osobité znaky patří vizuální propojení nárazníků a spodní části profilu.

V roce 1990 bylo představeno kupé KMX-02, které je od KMX-90 diametrálně odlišné. Stále se však jedná o sportovní model, vyznačující se nízkou stavbou a dynamickými proporcemi. Ačkoli nejde o příliš známou studii, má KMX-02 význam pro budoucí směřování – přineslo totiž reálnou a ucelenou představu o tvarosloví, založeném na oblých tvarech a výrazně zaoblených proporcích.

Práce s tvary (již o poznání jemnějšími, než v případě KMX-90) vyústila v koncept KEV-4 (1995), kreaci poháněnou hybridním pohonným ústrojím a vybavenou systémem pro rekuperaci energie při brzdění. Z hlediska designu se jedná o prototyp, který experimentuje nejen s členitostí povrchu, ale i s karosářským provedením.

Představu o sportovním kabrioletu z poloviny devadesátých let prezentuje koncept KMS-II (1996), vyveden v červené barvě a osazen motorem o výkonu 103 kW. Tvary se v sériové výrobě neuchytily, přesto je však třeba poukázat na jejich nadčasovost a práci s detaily a jednotlivými prvky (kupříkladu v podobě vyboulených míst v ploše krytů pro světlomety.

V roce 1996 bylo v New Yorku představeno koncepční kupé KMS-4, které pokračuje v hledání nových řešení a jejich aplikaci na sportovní a relativně klasický exteriér. Mezi ně patří rozčlenění předních světlometů na dvě dvojice samostatných celků (byť nejde o zcela originální prvek) a prosklená střecha. Pohon zajišťuje dvoulitrový agregát o výkonu 151 koňských sil. O rok později je v Soulu uveden další koncept kupé s názvem KMS-III, který je stavěn méně atypicky. Přesto však vykazuje snahu o ojedinělost, například formou plynulého zvlnění v oblasti pontonu, které výrazným způsobem zasahuje do jeho estetického uspořádání.

Tentýž rok (1997) přinesl prototyp šestimístného velkoprostorového vozu KMX-4, představeného na frankfurtském autosalonu. Jeho exteriér je oživen dvoubarevným uspořádáním, jež kombinuje odstíny zelené barvy, a prosklenou střechou. Kabina je čalouněna materiály krémové barvy a obsahuje propracovanou středovou konzoli či digitální informační panel. Podíváme-li se na jeho příď, lze v ní vypozorovat jisté znaky, použité o dva roky později na sériovém MPV Carens – byť zde nelze hovořit o přímé návaznosti.

Vývoj představy o velkoprostorovém vozidle pokračoval o rok později v podobě studie Genesis (vůz je také označován jako FUV, tedy Family Utility Vehicle), představené na autosalonu v Soulu. Kreace překvapila v oblasti MPV ojedinělými prvky, kupříkladu dveřmi typu gullwing či dvoubarevným provedením exteriéru. Samotné tvary opustily měkké linky KMX-4 a znovunastolily otázku, týkající se hranatých tvarů a přímo vedených ploch.

V nastolené linii pokračuje koncept KCD-I Slice (2003) uvedený téhož roku v Ženevě. Vůz odvážně pracuje s plochami a jejich střídáním, a to nejen na exteriéru (kde plochy protínají převážně křivky), ale také v modulární kabině s lehkými a vysoce variabilními sedadly. Tvarově výrazným řešením je rovněž mohutná středová konzole, která tvoří – esteticky vzato – dominantu přístrojové desky, k níž se upínají její zbylé díly.

Žlutý hatchback Sport Concept, vystavený v roce 2004 na autosalonu v Paříži, předznamenal patrně dosud nejvýraznější poevropštění designu Kia. Zároveň se jedná o předobraz pro sériový model Rio, přičemž vazby mezi studií a masovým vozidlem jsou zde – stran základních tvarových řešení – téměř zanedbatelné.

O rok později se v Detroitu představila kreace SUV s názvem KCD-II Mesa, jejíž design je dílem kalifornského designérského centra automobilky Kia. Vozidlo, vybavené třemi řadami sedadel a panoramatickou střechou, je experimentálním předvojem pro sériový model Mohave/ Borrego se světovou premiérou na témže místě v roce 2008.

Vraťme se na chvíli do roku 2005, kdy byl ve Frankfurtu uveden koncept Multi-S, který se stal předzvěstí pro sériové MPV Carens. Vůz od studie přebírá kompozici prvků přídě, proporčnost i architekturu zádě s originálním zlomem, jehož součástí je horní výběžek zadních svítilen.

Peter Schreyer – Designérský reformátor

Nová etapa designu Kia, který rázem ztrácí dřívější neurčitost a mnohými (i Schreyerem) kritizovanou splývavost s asijskou konkurencí, začíná po příchodu nového šéfdesignéra. Ten začíná od roku 2005 postupně aplikovat své designové zásady, mezi něž patří nový tvarový rys – maska Tiger Nose. Útvar již nabyl několik podob, přesto si ale ponechává stále tutéž charakteristickou tvář. Ještě před jeho uplatněním však byly vytvořeny modely, vycházející z designového jazyka minulosti. Mezi ně patří koncept Cee’d (2006), navržený v Evropě, stejně tak koncept Soul z téhož roku.

V jeho souvislosti uveďme, že se během let stal ideovým základem pro studie Souľster, Track’ster, trojici ženevských studií z roku 2008 a nejnověji pro KV7 (2011), jejíž maska přesahuje rámec svého dosavadního působení – v případě KV7 zahrnuje světlomety, díky čemuž má na přídi větší vliv.

Průkopníkem, na němž byla poprvé vyzkoušena zmíněná podoba masky, bylo kupé Kee (2007). Mezi tvarová specifika čtyřmístné kreace o délce 4,3 m patří pronikavé diodové pásy na přídi a originální zadní sloupek. Zpestřením, které posiluje provázanost vnější a vnitřní estetiky, je použití motivu Tiger Nose na přístrojové desce – ve formě výdechů ventilační soustavy.

Každý prvek podléhá vývoji, stejně tak Tiger Nose procházel postupným cizelováním a aplikací na různé druhy karoserií. Mezi další koncepty této řady patří KOUP (2008), z nějž vychází sériový model Forte Koup.

Důležitým projektem v sérii vizí minulých let je sedan Ray (2010), který je zhotoven z lehkých a recyklovatelných materiálů. Po designové stránce patří mezi jeho domény velmi futuristické pojetí zádě, jejíž dynamičnost mírně kontrastuje s plynulostí profilu.

Pro zajímavost připomeňme koncept POP (2010), jejíž maska Tiger Nose je ztvárněna spíše symbolicky – v podobě volného místa mezi drobnými otvory na přídi. Avšak kreativita studie potvrzuje schopnost designérských týmů pokrýt široké pole automobilů včetně městského vozu segmentu A – v tomto případě s nekonformním zpracováním bočních oken, která ovlivňují vzhled hrubého obrysu karoserie, jenž nabývá neobvyklé podoby.