Lotus Esprit – Chapmanova trvalka (1. část)

Anthony Colin Bruce Chapman se narodil v roce 1928 na předměstí Londýna a již ve věku sedmi let postavil svoje první vozidlo, dětskou závodní „buginu.“ Během studií na technice postavil skutečný závodní automobil, vycházející z Austinu Seven a sám se na něm úspěšně účastnil terénních soutěží. Po skončení služby u letectva RAF postavil další dva závodní automobily (Mk II a Mk III) a v lednu 1952 založil vlastní firmu, Lotus Engineering Company, aby uspokojil zájem o tyto lehké a výkonné sportovní nástroje. Mimořádně úspěšný byl Mk VI s prostorovým rámem, Chapman jich prodal s motory Ford nebo MG přes sto kusů, většinu ve formě daňově zvýhodněné stavebnice.

V následujících letech se Chapman věnoval návrhům závodních vozů (Lotusy vyhrály 79 Velkých cen a získaly pět titulů mistra světa) a také cestovních sportovních vozů. Po typu Mark VI představil Chapman v roce 1957 dva modely, Elite a Seven. Dál následovaly typy Elan (1962) a Europa (1966), ale to už se v Colinově hlavě rodila myšlenka na stavbu supersportu s motorem uprostřed.

Esprit přichází

Karosárna Ital Design a její vůdčí osobnost Giorgetto Giugiaro připravili pro turínský autosalon v roce 1972 studii dvoumístného kupé Esprit se sklolaminátovou karoserií, jejíž tvary prozrazovaly příbuznost s předchozí Giugiarovou kreací Maserati Boomerang. Na nízkou plochou příď navazovalo silně skloněné čelní sklo (19 stupňů od vodorovné osy). Dalším výrazným stylistickým prvkem byl prolis v horní části boků a téměř čtvercové boční okno. Tato studie využívala podvozkové díly typu Europa s prodlouženým rozvorem.

Ženeva 1973 byla na stánku Ital Designu svědkem premiéry prototypu Esprit, který se v detailech lišil od Giugiarovy studie z předcházejícího roku. Zmizely například „žaluzie“ na přední kapotě, boční prolis se posunul níž do místa, kde se spojovaly obě půlky karoserie a přístup k motoru již nebyl řešen vyklápěním celé zadní části karoserie. Základní rysy studie však zůstaly zachovány.

Sériové provedení Espritu označené jako S1 se představilo na pařížském autosalonu v roce 1975 s dvoulitrovým celohliníkovým čtyřválcem 112 kW (160 k). V důsledku naftové krize a následné recese se Lotus dostal do finančních potíží, které způsobily oddálení začátku sériové výroby až do června 1976. Po odstranění některých „dětských nemocí“ se Esprit začal dobře prodávat, zvláště když se objevil ve filmu s Jamesem Bondem (The Spy Who Loved Me) jako obojživelné vozidlo. Úspěšné bylo i uvedení Espritu na americký trh, takže v roce 1977 se prodalo 580 kusů.

S2 a DeLorean

V srpnu 1978 se začal prodávat Esprit S2 s řadou drobných vylepšení proti typu S1. Motor dostal nový vačkový hřídel (mělo jej i několik posledních S1), takže výkon stoupl na 118 kW (160 k). Interiér dostal nová vhodněji tvarovaná sedadla, nové přístroje a digitální hodiny. Na karoserii s rozměry 419 x 186,7 x 121 cm byly přepracovány nasávací otvory za bočními okny, přední spoiler a zadní koncová světla (pocházela z Roveru).

Prvními majiteli Espritů S2 se stali jezdci závodního týmu Lotusu, Mario Andretti a Ronnie Peterson. Na birminghamském autosalonu 1978 se představil Esprit omezené série v černé a zlaté barvě sponzora John Player Special (stejné zbarvení mělo i letadlo týmu JPS), oslavující Andrettiho titul ve formuli 1. Každý ze stovky vyrobených vozů této série měl na přístrojové desce číslovanou plaketu s podpisem Colina Chapmana.

Zajímavou epizodou tohoto období byla účast Lotusu na vývoji vozu DeLorean DMC-12. Dvoumístné kupé s křídlovými dveřmi mělo řadu podobností s Espritem. Karoserii z kompozitů rovněž navrhl Giugiaro a motor Renault V6 byl umístěn vzadu. Právě na vývoji tohoto motoru se podílel Lotus. Po dvouletém úsilí skončil celý projekt bankrotem firmy DeLorean, přičemž se ztratily miliony liber od britské vlády, určené na stavbu továrny v Severním Irsku. Touto aférou si Chapman trochu pošramotil pověst a pravděpodobně měla svůj podíl i na srdečním infarktu, kterému Chapman 16. prosince 1982 podlehl ve věku pouhých 54 let.

S2.2 a Essex

Dalším sponzorem stáje Lotus se stala v roce 1979 společnost Essex Petroleum a v jejích barvách se koncem roku představily v Albert Hallu tři prototypy Espritů. Měly nové přeplňované motory 2,2 litru (2174 cm3), ale do výroby se ještě dříve (v březnu 1980) dostaly jejich atmosférické verze (Type 907). Vývoj 2,2litrového motoru usnadnila spolupráce s evropským Chryslerem, jemuž Lotus dodával tyto motory pro rallye tým Talbot Sunbeam-Lotus.

Sériové Esprity S2.2 měly další významné zlepšení – pozinkovaný rám podvozku. Lotus tak mohl nabízet pětiletou záruku proti prorezavění, vyžadovanou v USA. Jinak zůstalo vše při starém, jen cena vzrostla téměř na 15 tisíc liber.

Esprit Turbo

Krátce po uvedení typu S2.2 se v září 1980 objevila dlouho očekávaná novinka – Esprit Turbo. Ještě před oficiálním uvedením Espritu s turbomotorem nabízeli dealeři Bell & Colvill konverze typu S2 s turbodmychadlem Garrett. Je možné, že Lotus využil zkušenosti dealerů s touto konverzí při vývoji vlastního turba, ale inovace se netýkala jen motoru. Nový byl i podvozek, zadní zavěšení a aerodynamičtější styling. Rozmístění jednotlivých komponent ukazuje názorně průhledový obrázek. Přeplňovaný motor měl výkon 156 kW (212 k) a maximální rychlost Espritu Turbo stoupla na 243 km/h. Také Esprit Turbo si zahrál ve filmu s Jamesem Bondem (For Your Eyes Only).

Esprit Turbo (interně označovaný M72) byl modernizován i zvenku. Giugiaro osvěžil vzhled větším předním spoilerem a nárazníkem, novým lemem na bocích a pozměněnými chladicími otvory za bočními okny. V kabině se objevila nová sedadla. Zpřísněná americká emisní omezení si v roce 1986 vynutila vývoj dvou nových verzí modelu Turbo: HCPI (High Compression Petrol Injection) pro USA a HC pro „zbytek světa.“ HCPI používal vstřikování paliva Bosch K-Jetronic a katalytický konvertor. Měl také zvýšenou kompresi a plnicí tlak. Verze HC (High Compression), měla stejnou hlavu s vysokou kompresí, ale zůstala u karburátorů. Esprit Turbo existoval i v otevřené verzi.

S3

Na jaře 1981 dostal Esprit Turbo bratříčka s atmosférickým motorem, typ S3. Tento model byl pochopitelně levnější než Turbo, stál dokonce o 1800 liber méně než model S2.2. Měl přitom všechna vylepšení použitá u Turba – nový podvozek, zavěšení a brzdy. Na přání bylo možné získat hliníková kola ve stylu Turbo. S motorem o výkonu 110 kW (150 k) dosahoval 222 km/h a z 0 na 100 zrychlil za 6,7 s.

Druhá část textu je zde.