Na křídlech racka aneb netradiční nástup do Mercedesů

Mercedes-Benz 300 SL

Sportovní a závodní vozy značky Mercedes-Benz patřily k tomu nejlepšímu na světě již ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Tuto pozici se podařilo obnovit v padesátých letech za pomoci modelu 300 SL.

Linie jeho karoserie dodnes přitahují pozornost kdekoliv se objeví a nejinak je tomu s jeho křídlovými dveřmi. Ty v následujících letech u svých studií, prototypů, závodních speciálů i sériových modelů využila celá řada automobilek.

Samotný Mercedes-Benz se k nim vrátil několikrát. Poprvé již koncem šedesátých let u modelu C111. Ten se měl stát sériovým vozem, ale nakonec pouze posloužil při vývoji motorů a dalších komponentů.

Na počátku devadesátých let se návrat křídlových dveří do sériové produkce značky Mercedes-Benz jen těsně nezdařil modelu C112. Maličkou útěchou se mohl koncem devadesátých let stát CLK GTR, který ale vznikl v počtu jen několika exemplářů.

Počátek jednadvacátého století přinesl Mercedes-Benz SLR McLaren, ale i když se jednalo o špičkový stroj, tak se nejednalo o úplný návrat křídlových dveří. K tomu došlo až v roce 2009 s kupé SLS AMG, jehož produkce bohužel již skončila a my můžeme jen čekat, jestli Mercedes-Benz ještě někdy nabídne vůz s atraktivním a netradičním způsobem přístupu do interiéru.

Mercedes-Benz 300 SL

Mercedes-Benz po období intenzivní poválečné obnovy vstoupil v roce 1952 na závodní dráhy s novým typem 300 SL. Za zkratkou SL se ukrývalo spojení Super Leicht, což znamenalo super lehký. Závodní model nesl interní označení W194 a zvítězil například ve slavných 24 hodinách Le Mans a triumfoval i na Carrera Panamericana.

Atraktivní vzhled, moderní technika a úspěchy na závodních tratích zaujaly severoamerického dovozce vozů značky Mercedes-Benz Maxe Hofmanna natolik, že se zasadil o vznik odvozeného modelu pro běžný silniční provoz. V roce 1954 byl představen sériový Mercedes-Benz 300 SL s interním označením W198.

Novinka přímo navazovala n závodní speciály svým vzhledem i technikou. Nejviditelnější změny se samozřejmě odehrály v oblasti designu. Silniční Mercedes-Benz 300 SL dostal kolmo postavenou masku chladiče, pod níž se usadil pro padesátá léta typický masivní chromovaný nárazník, výrazně profilované blatníky a kapota motoru. Upravena byla ovšem celá karoserie a nejen příď. Výsledkem bylo elegantní a štíhlé dvoumístné kupé.

Základní linie ovšem stále připomínaly závodní vozy, na něž sériové provedení navazovalo i svým lehkým trubkovým rám. Ten se postaral o charakteristický prvek v podobě dveří s panty ve střeše. Právě ony pak stojí za neoficiálním označením vozu Gullwing, protože dveře v otevřené poloze připomínají roztažená křídla racka.

Mercedes-Benz 300 SL vedle svého vzhledu ohromoval i technikou a to nejen prostorovým trubkovým rámem, ale i pohonnou jednotkou v podobě řadového šestiválce o objemu 3,0 l. Ten byl totiž jako první v sériovém osobním automobilu vybaven vstřikováním paliva a s výkonem až 166 kW (226 k) ve spojení se čtyřstupňovou manuální převodovkou umožňoval kupé dosáhnout rychlosti okolo 260 km/h.

Interiér kupé 300 SL i přes kvalitní kožené čalounění dával jasně najevo, že tento model má k závodním vozům velmi blízko. To ostatně dokazuje velmi netradiční způsob nastupování, použití sklopného volantu, poměrně stísněné prostorové poměry a především v letních měsících mohla posádka počítat s tím, že jí bude v bohatě prosklené kupoli s minimem větracích otvorů opravdu teplo.

Právě prostorové a teplotní poměry v interiéru se spolu se skutečností, že velká část vyrobených kupé 300 SL mířila na Floridu a do Kalifornie, postaraly o poměrně krátký život tohoto Mercedes-Benzu, jehož výroba byla ukončena na jaře roku 1957 a v nabídce jej nahradil odvozený roadster s klasickými dveřmi.

Mercedes-Benz C111 a C112

Mercedes-Benz C111 a C112

Mercedes-Benz na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1969 ohromil svět, když představil dvoumístné kupé C111. Podle původních plánů automobilky se nemělo jednat o pouhou designérskou studii a pojízdnou laboratoř, ale o plnohodnotného nástupce slavného 300 SL z padesátých let.

V nadcházejících sedmdesátých letech měl Mercedes-Benz C111 představovat stejný triumf techniky jako jeho ideový předchůdce v letech padesátých, ale nakonec všechno dopadlo jinak.

Prototyp v oranžové barvě přitahoval pozornost svými čistými liniemi, vzhůru výklopnými dveřmi i technikou ukrytou pod karoserií, ze jejíž design byl zodpovědný tým, který vedl Bruno Sacco. První verzi C111 z roku 1969 poháněl třírotorový motor podle patentu Felixe Wankela, poskytující výkon 206 kW (280 k).

Již v roce 1970 mělo premiéru druhé provedení s označením C111-II, které je možné identifikovat podle dvou kulatých světlometů v nízké masce, dvou rozměrných výdechů v přední kapotě a otevřených boků na krytu motoru. K ocelovému šasi připevněná karoserie ze sklolaminátu měla u této verze součinitel odporu vzduchu 0,325.

Na futuristické vnější linie navazoval i interiér s dvojicí anatomických sedadel, v němž největší pozornost přitahovalo autorádio Becker umístěné ve svislé poloze na středovém tunelu.

Mercedes-Benz C111-II měl ve své zádi čtyřrotorový motor, který z celkového objemu 2,4 litru poskytoval výkon 257 kW (349 k). Právě na svou dobu moderní a zároveň módní pohonná jednotka se stala Achillovou patou Mercedes-Benzu C111.Vývojovému týmu se totiž nedařilo dosáhnout spolehlivosti, na níž byli zákazníci zvyklí u zážehových a vznětových motorů značky Mercedes-Benz.

Neuspokojivá byla i spotřeba paliva, která se údajně stále pohybovala okolo 20 litrů benzinu na 100 km. Vývoj Wankelova motoru byl u Mercedes-Benzu v roce 1971 zastaven a z nadějného projektu se stala pojízdná laboratoř. Ve stejném roce byl uveden C111-II D, který posloužil při vývoji přeplňovaných vznětových motorů.

Mercedes-Benz navázal na své původní oranžové koncepty z počátku sedmdesátých let v roce 1977 stříbrným prototypem C111-III poháněným turbodieselem. Jeho přeplňovaný vznětový pětiválec poskytoval výkon 169 kW (230 k) a karoserie měla neuvěřitelný součinitel aerodynamického odporu 0,191.

Posledním v řadě byl rekordní C111-IV s přeplňovaným benzinovým osmiválcem o objemu 4,8 litru z roku 1979 a karoserií ozdobenou množstvím aerodynamických prvků, který okruhu Nardo dosáhl průměru na jedno kolo těsně nad 403 km/h.

Na linii C111 navázal Mercedes-Benz v roce 1991 na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem prototypem C112 navrženým v podobném duchu jako původní 300 SL. Supersportovní kupé s dvoumístným interiérem přístupným prostřednictvím masivních křídlových dveří se mělo stát silničním ekvivalentem pro úspěšné závodní speciály Mercedes-Benz Sauber C11 Skupiny C.

Mercedes-Benz C112 byl stejně jako 300 SL doslova prošpikován nejmodernější technikou své doby. Karoserie se pyšnila aktivními aerodynamickými prvky na přídi i zádi, podvozek byl vybaven systém Active Body Control, upravujícím nastavení tlumičů v závislosti na aktuálních jízdních podmínkách. Součástí výbavy bylo ABS i ASR a nechybělo dokonce ani aktivní řízení zadní nápravy.

Před zadní nápravou byl podélně uložen atmosférický vidlicový dvanáctiválec o objemu 6,0 litru, který disponoval výkonem 300 kW (408 k) a spolupracoval se šestistupňovou manuální převodovkou. Maximální rychlost vozu o hmotnosti 1550 kg se měla pohybovat kolo 312 km/h.

Mercedes-Benz C112 se měl stát na počátku devadesátých let výkladní skříní techniky a designu své značky. Samotná automobilka plánovala sériovou produkci a dokonce měla 700 vážných zájemců o tento model, ale nakonec ke schválení výroby nedošlo a C112 se proměnil v muzeální exponát.

Mercedes-Benz CLK GTR

Mercedes-Benz CLK GTR

Za další moderní interpretaci modelu 300 SL lze považovat Mercedes-Benz CLK GTR, který se ve druhé polovině devadesátých let stal výsledkem spolupráce mezi tehdy ještě samostatnou společnosti AMG a mateřskou automobilkou.

Podobně jako Mercedes-Benz 300 SL a do sériové produkce neuvedený C112 z počátku devadesátých let byl i CLK GTR velmi úzce spojen se světem motoristického sportu. Podle pravidel třídy GT 1 musely závodní speciály, vycházet z alespoň jednoho automobilu schváleného pro silniční provoz. Proto se většinou postupovalo opačnou cestou a závodní vůz byl upraven tak, aby jej příslušné úřady schválily.

V letech 1998 až 1999 bylo díky tomu postaveno celkem 35 vozů pojmenovaných CLK GTR. Dva z nich byly vývojové prototypy, dále se jednalo o sedm závodních vozů a následně šestadvacet automobilů pro běžný silniční provoz, z nichž dvacet mělo karoserii kupé a šest bylo roadstery bez střechy.

Mercedes-Benz CLK GTR sice svým jménem a částečně i designem odkazoval na konvenční model CLK, ale ve skutečnosti byl od základu nově navrženým špičkovým závodním strojem, v jehož konstrukci jsou využity kompozitní materiály.

Silniční verze CLK GTR měly před zadní nápravou uložený atmosférický vidlicový dvanáctiválec o objemu 6,9 l s výkonem 456 kW (612 k). Dvoumístný supersport o hmotnosti 1545 kg dosahoval maximální rychlosti přes 320 km/h a z 0 na 100 km/h zrychloval za 3,8 s.

Vedle „standardního“ provedení byla postavena i dvě kupé CLK GTR Super Sport, která jsou vybavena atmosférickým vidlicovým dvanáctiválcem o objemu 7,3 litru s výkonem 488 kW (664 k).

40 let AMG – 40 let sportovních Mercedesů

Na rozdíl od 300 SL a prototypů C111 a C112 nemá tento model klasické křídlové dveře s panty ve střeše, ale i u něj bylo použito nekonvenční řešení. Poměrně malá dvířka jsou u kupé uchycena na A sloupcích a otevírají se směrem vpřed a nahoru. V případě roadsteru je pak použit podobný systém jako u Lamborghini. Řidič a jeho spolujezdec musí při nastupování překonat poměrně široké prahy.

Přes skutečnost, že je základem CLK GTR čistokrevný závodní speciál pro vytrvalostní závody, nabízí jeho interiér i přes stísněné prostorové poměry luxus, na nějž jsou majitelé vozů značky Mercedes-Benz zvyklí. Samozřejmostí je špičkově zpracované čalounění z nejkvalitnějších materiálů, automatická klimatizace a výkonný audio systém.

Mercedes-Benz SLR McLaren

Mercedes-Benz SLR McLaren

North American International Auto Show v roce 1999 se stala místem světové premiéry konceptu Vision SLR. Svět mohl obdivovat jedinečné kupé, které bylo inspirováno klasikou v podobě 300 SLR Uhlenhaut Coupé z poloviny padesátých let a zároveň světem Formule 1. na podzim stejného roku byl odhalen i roadster. Zájem ze strany zákazníku způsobil, že vedení automobilky dalo zelenou vzniku sériové verze.

Mercedes-Benz se do vývoje pustil společně se svým tehdejší partnerem ve Formuli 1, jimž byl samozřejmě britský McLaren. Výsledkem spolupráce se stal Mercedes-Benz SLR McLaren, který se ve své produkční podobě představil v roce 2003, i když je dnes vnímán jako komerční neúspěch, stal se více než důstojným nástupcem svého vzoru z padesátých let.

Pokud v padesátých letech představoval špičku v konstrukci závodních a sportovních vozů lehký a zároveň pevný prostorový trubkový rám, pak na počátku jednadvacátého století byly ve stejné pozici kompozitní materiály, z nichž je vyrobena podstatná část skeletu a karoserie Mercedes-Benz SLR McLarenu.

V dlouhé přídi je za přední nápravou uložen kompresorem přeplňovaný vidlicový osmiválec o objemu 5,5 litru s výkonem 460 kW (626 k), který prostřednictvím pětistupňové automatické převodovky roztáčí kola zadní nápravy. Mercedes-Benz SLR McLaren ve své podobě z roku 2003 zvládne akceleraci z 0 na 100 km/h za 3,8 s a jeho maximální rychlost je 334 km/h.

Vedle dlouhé přídě, jejíž členění má odkazovat na monoposty Formule 1 patří k typickým poznávacím znamením tohoto Mercedes-Benzu výdechy za předními koly, které spolu se vzhůru výklopnými dveřmi odkazují na původní 300 SLR Uhlenhaut Coupé, i když v jejich případě došlo na řešení, kdy panty nejsou ve střeše, ale podobně jako u CLK GTR na sloupku čelního skla.

Mercedes-Benz SLR McLaren – technologie vozu

Mercedes-Benz SLR McLaren byl prakticky beze změn na trhu až do roku 2006, kdy bylo uvedeno provedení 722 Edition, odkazující na úspěch závodního 300 SLR v roce 1955 v závodě Mille Miglia a přinášející zvýšení výkonu na 480 kW (650 k) spolu s úpravami podvozku a vzhledu.

V roce 2007 doplňuje kupé sériové provedení Mercedes-Benz SLR McLaren Roadster, u nějž byly i přes použití plátěné skládací střechy zachovány vzhůru výklopné dveře, které byly uchyceny v oblasti A sloupků karoserie.

Čistě okruhovou záležitost představuje série jednadvaceti vozů 722 GT s upravenou aerodynamikou karoserie, ochrannou klecí v interiéru a výkonem zvýšeným na 510 kW (690 k).

Labutí písní Mercedes-Benzu SLR McLaren a tečkou za spoluprací mezi německou automobilkou a britskou závodní stájí se stal v roce 2009 speedster Stirling Moss. Tento model se od předchozích verzí odlišoval zcela novou karoserií bez čelního skla a hmotností sníženou o 200 kg. Stroj s výkonem 480 kW (650 k) byl schopen vystřelit z 0 na 100 km/h za 3,5 s a dosáhnout rychlosti okolo 350 km/h.

Skutečně poslední provedení na konec představovalo pětadvacet kupé Mercedes-Benz SLR McLaren Edition. Tato verze byla představena na konci roku 2010 a od standardního provedení se odlišila mírně pozměněným designem spodní části předního i zadního nárazníku, boků a kol.

Mercedes-Benz SLS AMG

Mercedes-Benz SLS AMG

Prozatím poslední moderní interpretací klasického 300 SL se stal Mercedes-Benz SLS AMG z let 2009 až 2014, který je zároveň považován za nejzdařilejšího ideového nástupce, přestože nemá přímého závodního předka.

Na druhou stranu Mercedes-Benz SLS AMG nastoupil s podobnou siluetou a především konečně opět uvedl u své značky do sériové produkce plnohodnotné křídlové dveře, jejichž panty jsou umístěny ve střeše nad hlavami posádky a ne v A sloupcích jako u jeho předchůdce.

Vedle designu, navrženého pod vedení designera Gordena Wagenera se SLS AMG přiblížil původnímu 300 SL i svým výjimečným postavením v nabídce své značky, za což vděčí své konstrukci karoserie, v níž je hojně využito hliníkových slitin a samozřejmě motoru a jízdním výkonům.

Mercedes-Benz SLS AMG se v roce 2009 představil na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem s vidlicovým osmiválcem o objemu 6,2 litru naladěným na 420 kW (571 k) a spolupracujícím se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou AMG Speedshift DCT. Kupé o hmotnosti 1620 kg dokáže vystřelit z nuly na 100 km/h za 3,8 s a dosahuje největší rychlosti 317 km/h, než mu vystaví stop elektronika.

Mercedes-Benz SLS AMG - Smyslná lehkost supersportu

Na jaře roku 2010 odhalil Mercedes-Benz závodní provedení SLS AMG GT3 a v létě stejného roku se odehrálo představení čistě elektřinou poháněného provedení SLS AMG E-Cell. Tato verze měla u každého kola jeden elektromotor a disponovala výkonem 392 kW (533 k).

Mercedes-Benz SLS AMG Roadster dorazil v roce 2011 s klasickou plátěnou střechou. Ta potřebovala ke stažení pouhých 11 sekund a celou operaci bylo možné provádět i za jízdy, a to až do rychlosti 50 km/h.

Mercedes-Benz udržoval svou vlajkovou loď mezi sportovními modely stále ve formě a díky tmu dorazil v roce 2012 SLS AMG GT s výkonem zvýšeným na 435 kW (591 k) a řadou drobným vylepšení.

Zájemce o ještě ostřejší svezení byl v roce 2013 připraven uspokojit Mercedes-Benz SLS AMG Black Edition s agresivnější vizáží, výkonem 464 kW (622 k), lehce sníženou hmotnosti a novým nastavením podvozku. Příznivci elektřiny si mohli ve stejném roce pořídit SLS AMG Electric Drive, jehož čtveřice elektromotorů disponovala celkovým výkonem 552 kW (751 k).

Posledním provedením uvedeným na trh se pak před koncem roku 2013 stal Mercedes-Benz SLS AMG Final Edition, který byl k dispozici jako kupé i roadster a od ostatních verzí se odlišoval černou kapotou motoru a ve stejné barvě měl i splitter pod předním nárazníkem a zpětná zrcátka. Standardem pak bylo i zadní křídlo, které stejně jako kola pocházelo od Black Series.