Od roku 2050 budeme jezdit jen v elektromobilech. To snad nemyslíte vážně?

Vize spisovatelů sci-fi se začínají naplňovat. Budeme jezdit jen na elektřinu, vyspělé země (v tuto chvíli si ekologický závazek stanovilo třináct států) chtějí do roku 2050 zcela eliminovat konvenční spalovací pohonné jednotky, ty tedy odejdou zanedlouho do historie. Alternativa v podobě elektřiny má jistě své nesporné výhody, agregáty poskytují maximální točivý moment již po spuštění. Jimi vybavená vozidla nevydávají hluk, jen tiše bzučí. Zásadní nevýhodou je naopak omezený dojezd.

Od těžkých olověných akumulátorů, které vydržely sotva 50 km a nabíjely se znovu celý den, jsme se za 120 let vývoje posunuli k lithium-iontovým, s nimi jsou schopna auta ujet v reálu nějakých 150 km a zpět na plnou kapacitu se naplní přes noc. To jsme se ovšem jinak daleko neposunuli, praktická využitelnost je sporná a nebýt vládních dotací, nerozšířily by se. V USA, kde na počátku 20. století zažívaly první velký boom, si je kupovali soukromníci, jen v Paříži jezdily coby taxíky.

Hybridy řešením nejsou. Vývoj trval přes sto let, než je Toyota uvedla do sériové výroby (první generaci Priusu v roce 1997). Normovaná spotřeba dle metodiky EU sice uvádí famózní údaje, ale ty se nezakládají na pravdě. Ano, s toyotami i lexusy se ve městě dostanete pod 4 litry, ale jakmile nepomáhá elektromotor, je konzumace na úrovni zážehové klasiky. Elektrická energie se navíc vyrábí většinou v uhelných (tepelných) elektrárnách, které znečišťují ovzduší. A automobilový provoz tvoří ve tvorbě skleníkových plynů jen nepatrný zlomek, ovzduší kazí jiné továrny – včetně ropných rafinerií, ale nejen jich. Jenže proč auta nevybrat jako obětního beránka, když je to tak jednoduché?

Emisní politika obzvláště Evropské unie je pochopitelně velký byznys, na kterém vyvolení vydělávají obrovské peníze. A tenhle kolotoč už nejde zastavit. Nebo ano? To, že ani elektromobil není bezemisní, je také věc známá, ač nám automobilky tvrdí pravý opak. Teď se zastavme jen u CO2. Kysličník uhličitý přece vydechují i živí tvorové na planetě. Jeho produkci nelze zcela zastavit, to dá rozum.

Oxidy dusíku (NOx) už jsou na tom hůře. Kvůli nim mají moderní turbodiesely vstřikování roztoku močoviny AdBlue. Aféra Dieselgate s jejich pověstí pořádně zatřásla, je možné, že ony budou první obětí. Paradoxně vznikla v USA, tamní metodika EPA přitom více odpovídá realitě než ta evropská. Navíc ty moderní se všemi rádobyekologickými vychytávkami ve skutečnosti konzumují i dvakrát tolik nafty než jejich předchůdci s mnohdy vyššími zdvihovými objemy... S tím souvisí růst emisí CO2.

Naftové motory nemohou naopak snižovat (na papíře) exhalace donekonečna, odporuje to základnímu principu jejich fungování. Agregáty spalující fosilní paliva obecně prostě musejí produkovat škodliviny. Ani zemní plyn coby alternativa nepředstavuje výhru. Skladování vodíku ve smyslu pohonné látky také není zcela dořešeno – a tím se dostávám oklikou zpět k elektromobilům. Vodík představuje možnou budoucnost, ale stejně jako u bateriových elektromobilů ani zde není v tuto chvíli dokončena infrastruktura. Pokud nevznikne nová evropská metodika měření spotřeby paliva, která donutí uvádět reálné hodnoty, pak je asi elektřina i přes všechna negativa v tuto chvíli jediným východiskem. Ale opravdu "už" v roce 2050?

Země se zavázaly udržet zvyšování teploty na planetě pod dvěma stupni Celsia. Nebudu řešit to,zda je „globální oteplování“ skutečnou hrozbou, nebo prostě žijeme jen v jedné z mnoha meziledových dob a příroda nám to, čeho se na ní dopouštíme (netvrdím přece, že tomu tak není!) brzy vrátí i s úroky. Nedivil bych se...

Jak to tak vypadá, za pětatřicet let budeme všichni jezdit v elektromobilech, navíc s autopiloty, které si doba nakonec vyžádá. A nikdo přece nechce, aby na silnicích umírali lidé. Možná také bez dopravních kolapsů, což je jedno z mála pozitiv. Jen v koutku duše doufám, že ten konec spalovacích motorů nepřijde. Nechceme nechat elektřinu jen jedné stopě a veřejné dopravě, tedy tramvajím a trolejbusům, kde má rozhodně větší smysl? Ale rok 2050 není až zas tolik vzdálený, čas uběhne co nevidět. Určitě se jej dožije většina generace dnešních čtyřicátníků, ke které patřím i já. Přiznám se, že jako fanoušek benzinu se na to moc netěším.