Parkování ve městech: Je modrá opravdu dobrá?

Parkovacím zónám už je pětapadesát let. Poprvé byly zavedeny v Paříži v roce 1957. Důvod byl tehdy stejný jako dnes – nadměrný počet vozů. Od samotného začátku nešlo o vyhlášení „války“ autům a parkování ve městech, ale nalezení způsobu, jak by mohli krátkodobě vůz odstavit všichni.

Paříž roku 1938 registrovala 400 000 automobilů, ale v roce 1955 už jich bylo 920 000. Začalo se vymýšlet, jak nedovolit, aby centrum zaplnily bezmála

trvale parkující vozy, a zároveň umožnit jiným stát krátkodobě. Výsledkem bylo omezit čas parkování (nadále ho ale poskytovat zdarma), a přitom nezahltit město automaty.

Lakmusové papírky a disky

Experimentálně bylo v listopadu 1955 na Champs-Élysées zavedeno parkování zdarma do dvou hodin. Doba stání se určovala papírky nalepovanými

na pneumatiky, které se postupem času zabarvovaly. Bylo tak zjevné, kdo stojí déle, než je povoleno.

Po vyhodnocení experimentu byl přijat návrh inženýra Roberta Thiébaulta s obálkou obsahující otočný kotouč a dva otvory. V jednom byl vyznačen příjezd, v druhém povinná doba odjezdu. Místa jejich použití byla znázorněna modře a začalo se jim říkat modré zóny.

Příklady táhnou

Zřejmě prvním následovníkem Paříže byl rakouský Salcburk. Trochu jinou podobu měly parkovací papírové hodiny za oknem vozu ve Vídni. Byly zavedeny 16. března 1959, kdy je představil ředitel odboru plánování Vídně Aladar Pecht. Začalo se jim pak říkat Pechtscheibe (Pechtův disk).

Prvním německým městem s podobným systémem byl v roce 1961 Kassel. Postupně se v šedesátých letech ujal v celé západní Evropě. Modré zóny znají města ve Švédsku, Belgii i na Islandu.

Další změny

Postupně zbylo na kotouči jediné okénko na vyznačení času příjezdu. V řadě míst se totiž doba parkování zdarma odlišuje – od 30 minut do hodiny

a půl i déle. V řadě měst se také volí odstupňování „volných minut“. V centru je to třeba hodina, ale dál od něj lze parkovat déle. Diferencovaně se také řeší noční parkování. Je obvyklé, že od 18 do 8 hodin zaparkujete zdarma a bez omezení času. K modrým zónám se často přiřazují takzvané černé, kde je doba parkování delší. Historie tak zná například švýcarské patnáctihodinové parkovací kotouče.

Dnešní stav

Současná podoba parkovacích hodin vychází ze závěrů konference ministrů dopravy EU z 31. března 1979. Disk s jediným vyznačením času se stal součástí federálního zákona v Německu v listopadu 1981, staré vzory byly postupně zrušeny ve většině zemí k roku 1998, ve Švýcarsku 2003 a ve Francii 2007. Zároveň byla ve městech nejčastěji stanovena doba volného parkování v modrých zónách na 1 hodinu a 30 minut, přičemž na parkovacích hodinách řidič nastavuje čas příjezdu.

Podobně jako ve švýcarské Basileji jsou modré zóny označeny modrou linkou na obrubníku či vozovce. Ostatní prostory – pokud není stanoveno dopravní značkou jinak – jsou pak k využití zdarma a bez časového omezení. Tento režim obvykle platí od pondělí do soboty, někdy jen do pátku. Neděle dovoluje parkovat i v modrých zónách bez omezení.

Parkování na Západě a v Praze

V Unii je obvyklé, že se ve městech parkovací místa bezplatná a bez omezení doby stání kombinují s černými zónami na delší parkování, s modrými

obvykle na hodinu a půl a žlutými se zákazem stání. Doplňují je placená či bezplatná parkoviště ve městech nebo záchytná na jejich okrajích. Dá se říct, že nikde nejde městům o neumožnění návštěvníkům, podnikatelům a živnostníkům parkovat v centrech s cílem „vystrnadit“ je. Smyslem není každé parkování zpoplatnit, ale nabídka všech možností.

To je do značné míry něco jiného než v Praze, kde modré zóny většinou znamenají pro motoristy výdaje. Ať jste rezident hradící roční poplatek nebo jedete na návštěvu a musíte platit za parkování prostřednictvím automatů.

V Praze se tak ztrácí původní smysl modrých zón – umožnit krátkodobé stání všem a zdarma.