Rozhovor s Terezou Maxovou: Nejhorší řidiči jezdí v Neapoli

Ženy ji znají z přehlídkových mol, muži alespoň z reklamních spotů. Je srdcem nadace pro opuštěné děti. Jaká je Tereza Maxová ve skutečnosti?

Řídíte ráda?

Radši se nechávám vozit. Ale mám tři děti, a tak mi nezbývá než taky řídit. Doma v Monaku působím jako domácí šofér, děti vozím do školy, na kroužky. Jsem spíš pohodář, ale někdy mě nástrahy provozu dokážou pěkně rozpálit. Třeba když se špatně hledá místo k parkování a tlačí mě čas.

Nerada také jezdím v noci nebo unavená.

Necháte se vozit i při práci?

No jasně, hlavně při zakázkách v zahraničí, na cesty na letiště, mezi focením a přehlídkami. Chci se soustředit jen na vlastní práci.

Co pro vás jízda autem znamená?

Povinnost, když vozím děti, ale i relax, pokud si můžu za jízdy pustit klidnější muziku. Děti mají ve sluchátkách tu svoji, a tak se můžu soustředit

na oblíbené melodie a kochat se nádherným jihofrancouzským pobřežím. Skály, moře, překrásné scenérie – to si opravdu užívám. Vzpomínám u toho na dětství, tenkrát jsme se při cestování autem mohli leda koukat z okýnka. Dnes si uvědomuji, že to při delších cestách musel být pro maminku docela zápřah.

Odpočíváte za volantem, nebo spíše máte nohu na plynu?

Nerada jezdím rychle, to se snadno udělá chyba. A když máte s sebou děti… Pokud je vezu třeba do školy, bývám někdy i brzdou provozu.

Od roku 1989 žijete převážně v zahraničí. Dělala jste řidičák tam, nebo ještě u nás?

Ještě tady. Byla jsem vzorná gymnaziální studentka, a tak jsem si mohla řidičák udělat za odměnu. Škola přispěla, už v sedmnácti jsem měla za sebou testy. Jenže jízdy jsem mohla dělat až v osmnácti, a začínala jsem vlastně znova, bylo to po roce opravdu těžké. Rok od testů do vydání řidičáku byl hrozně dlouhá doba, všechno jsem zapomněla.

V čem je řízení venku jiné?

Podle toho kde. V Česku jsme tak na pomezí. Nejezdí se tu jak ve Skandinávii, ani jako v Německu, kde všichni řídí podle předpisů, třeba i rychle. Když ale předpisy poruší a policie je chytí, neremcají a platí. Nikdo si tam nedovolí smlouvat. A dost často jde o hodně vysoké pokuty jako třeba v Dánsku. Druhým extrémem je Jih, Španělsko nebo Itálie. Tam je na silnici neuvěřitelný mumraj a s předpisy si nikdo moc hlavu neláme. Problém mám taky se zeměmi, kde se jezdí vlevo. Například Velká Británie, Austrálie, Jižní Afrika, je to hrozný nezvyk. Jiný způsob jízdy a trošku odlišná pravidla. Člověk je z toho popletený, proto se v těchto zemích snažím řízení spíše vyhnout.

A kde jsou řidiči nejhorší?

Asi v Neapoli. Tam v provozu nikdo neřeší červenou, všude troubení a hluk, z boku najíždějí skútry a motorky, chodci skáčou do cesty. Pokud máte otevřené okýnko, klidně vám sáhnou do auta a utrhnou třeba řetízek z krku. A jsou v mžiku pryč.

Jsou úspěšní a bohatí lidé jinými řidiči než ostatní?

Nemyslím si, že by zrovna tohle mělo na styl řízení nějaký vliv. Je to spíše podle povahy.

Vozíte partnera, nebo on vás? Kdo z vás je za volantem klidnější?

Střídáme se, ale klidnější je určitě on. V každé situaci si zachovává chladnou hlavu. Se mnou jako asi s každou ženou trochu cloumají emoce, jsou pro mě horší složitější dopravní situace, mám také slabší odhad vzdálenosti. To partner je neuvěřitelně klidný. Bere všechno s nadhledem… Ale třeba při rodinné dovolené se střídáme.

Takže kdybychom řekli, že muži jsou lepšími řidiči než ženy, podepsala byste to?

Asi ano.

Co je hlavním kritériem při výběru auta a proč?

Základní je bezpečnost a pak taky dostatek místa. Je nás pět, k tomu paní na hlídání, tak potřebujeme šest míst. Máme proto auto se sedmi místy, abychom se všichni dostali pěkně spolu tam, kam potřebujeme. Proto je jedním z mých aut sedmimístné Audi Q7. Když přijede maminka nebo bratr, vejdeme se všichni. Výběr takových velkých vozů je ale velmi malý. Takže když to shrnu, auto pro mou rodinu musí být pohodlné, prostorné a bezpečné, abychom se cítili dobře.

<đtrong>Na které své auto si vzpomínáte jako na první?

Na twingo, takový ten poloautomat bez spojky, kde se ale řadilo. U automatů jsem už zůstala.

A první vůz z dětství?

Myslím, že moje první vzpomínka na jízdu v autě je spojená se Škodou Rapid. Když pak přišel favorit, jezdili jsme v něm také. Mám s ním spojenou

spoustu pěkných vzpomínek na dětství. Následovaly octavie, a když už nás bylo hodně a nevešli jsme se, přišla větší rodinná auta.

Škodovky vás tedy provázely od dětství. Takže i proto jste se fotila se spacebackem?

Ano, jednak je to pro podporu mé nadace pro opuštěné děti, navíc se cítím být patriotem a podporuji české značky. Škoda Auto již dlouhodobě pomáhá mojí nadaci.

Byla to vaše první reklama na auto?

Ne, byla jich spousta. První jsem dělala ve Spojených státech na auto, už si ani nevzpomenu jaké značky. V reklamě na něj odmítl vystoupit Sylvester Stallone, tak jsem ji vzala já. Nejvíc ale vzpomínám na reklamu na první octavii, s níž ve Velké Británii Škodovka znovu dobývala trh.

Nebyla to vzhledem k tehdejší reputaci Škodovky trochu náročná práce?

Ano, byla, škodovky tam tehdy byly brány jako vtip na auto. Kampaň, kde jsem účinkovala, to měla změnit. Potřebovali známou osobnost a chtěli

po mně, abych tam vnesla trochu šarmu, elegance a krásy, ladnosti. Projížděli jsme spoustou britských měst – Manchesterem, Liverpoolem, Londýnem… No, dneska je Škodovka v Británii docela úspěšná, už to není vtip. Tak si myslím, že jsem tomu taky trochu pomohla.

Je o vás známo, že máte ráda sekt. Jak to jde dohromady s řízením?

Pití za volantem zásadně odmítám, koneckonců sekt se dneska dělá i nealko. Jinak bych na něj nemohla dělat reklamu v pátém měsíci těhotenství.

Tereza Maxová

Narodila se v roce 1971 v Pardubicích. Je světovou topmodelkou, profesionální kariéru začala v roce 1989 jako osmnáctiletá. Její Nadace Terezy Maxové dětem pomáhá nejmenším už od roku 1997. V současnosti žije v Monaku s přítelem a třemi dětmi: synem Tobiasem (*2000), dcerou Mínou

(*2009) a synem Aidenem (*2011).