TEST Volkswagen Tayron eHybrid People – Pohodlí pro rodinu
Wolfsburská verze kodiaqu není dokonalá, ale chyb nemá příliš na to, aby si v hezké výbavě People nedokázala ospravedlnit cenu 1,3 milionu korun. Nabízí hromadu místa i jízdního pohodlí, a že vás v ní nic nevybízí ke sportovní jízdě, je naprosto v pořádku.
Design, interiér
Dřív to byl tiguan Allspace a měl sedm sedaček, dnes to je tayron a nabízí i plug-in hybrid. O čem je řeč? O ekvivalentu Škody Kodiaq od značky Volkswagen, který se mi dostal do rukou loni na podzim právě v plug-in hybridním provedení a atraktivní výbavě People.
Proč atraktivní? Protože je docela bohatá, aniž by vůz stál jako o třídu větší auta od konkurence. Víme, že crossovery Volkswagenu dokážou být neskutečně drahé, testoval jsem o kus menší tiguan “v náloži” a jeho cena atakovala 1,7 milionu korun. (Ale také docela levné, ovšem za specifických podmínek, jako v případě skladových výběhových touaregů). Rozumně vybavený Tayron People, o kterém právě čtete, přitom stojí “jen” něco přes 1,3 milionu.
Co znamená rozumně vybavený? V téhle verzi jsou k mání lepší světla, paket poloautonomní jízdy IQ.Drive, 360° kamerový systém, paměťová funkce samočinného parkování nebo 230V zásuvka v kufru. A můžete mít 17” kola s pneumatikami 215/65 R17, což znamená fakt vysokou bočnici. Já měl “devatenáctky”, ale protože tayron může mít i větší kola, i na nich byla jízda hezky pohodlná – ale o tom až v následující kapitole.

Tayron se mi svou délkou i naznačeným rozšířením v oblasti zadních blatníků docela líbí i bez paketu R-Line. Zejména hezky vypadá dolní linka oken, která na D-sloupku přechází v lakovanou ploutev. Svítící linky napříč šířkou vypadají pořád dobře, i když je dnes už má kdekdo, jen to zadní svítící logo bych si osobně odpustil, ale budiž. I motiv písmene X v zadních světlech, u nějž považuji trochu za promarněnou příležitost, že není brzdovým světlem, vypadá dobře. Správný je také počet couvacích světel, a kliky? Klasické mechanické.
Vnitřku vládne jednoduchost
Za volantem člověka znalého moderních volkswagenů nemá moc co překvapit. Líbí se mi spodní orámování horní části palubní desky i fakt, že její horní panel tvoří něco jako kokpit i pro spolujezdce. Třetí displej tu však nečekejte, vpravo je to jen panel.
Volant má klasická tlačítka, což možná nevypadá tak moderně, ale používá se to rozhodně lépe ve srovnání s haptickými ovladači některých jiných modelů značky, u voliče převodovky mi naopak vadí, že je otočný, místo aby se hýbal nahoru a dolů jako v renaultech či mercedesech. (Od Škodovky se mi však dostalo vysvětlení, že takhle je menší riziko nechtěného zařazení.)
Odkládacích prostor tu není nějak extra hodně, ale ty, které tu jsou, jsou dobře promyšlené. Do předních i zadních dveří se vejde 1,5l láhev a vedle bezdrátové nabíječky je ještě jedna přihrádka na druhý mobil, kdyby ho spolujezdec nechtěl mít v ruce nebo v kapse. A taky mě těší přihrádka na brýle ve stropní konzoli.
Centrální displej už má vychytaný infotainment a navíc pracuje s dostatečně výkonným hardwarem, takže jsou jeho reakce hezky rychlé. Líbí se mi také možnost stažení horní lišty dolů, která mimo nastavitelných zkratek nabízí také posuvník jasu podsvícení. Druhou zkratkou k nastavení vozu je symbol autíčka vlevo nahoře, kde si třeba můžete rychle měnit míru rekuperace po uvolnění plynového pedálu nebo zapnout auto hold.
Ovládání klimatizace v displeji nejsem fanouškem, třeba ofuk čelního skla ale má zkratku vpravo dole. A když už je panel pod displejem ke změně teploty a hlasitosti podsvícený, je docela slušně použitelný.
Nastavitelné zkratky vlevo nahoře umožní rychlý přístup do menu jízdních asistentů, ještě rychlejší přístup je však na volantu. Při výstupu jízdních asistentů na přístrojovém štítu zmáčknete OK a otevře se menu, kde lze snadno vypnout ISA a hlídání jízdních pruhů, kdyby vám to nevyhovovalo.
Knoflík na středovém tunelu pro ovládání hlasitosti má druhou funkci – mění jízdní režimy, když ho zmáčknete, podobně jako v kodiaqu. Tady ale mám výhradu – režimy hybridního ústrojí se nastavují na několik kliknutí v centrálním displeji. Je škoda, že nejsou také na tom knoflíku, třeba při jeho třetím zmáčknutí. Já bych se na to musel podívat, ale kdo by si tayron eHybrid koupil a jezdil s ním delší dobu, zvykl by si na to a po nějaké době to používal téměř bez spuštění očí ze silnice.
Dlouhodobě mám také radost z logického rozvržení přístrojového štítu, kam patří i otáčkoměr spojený s ukazatelem zátěže elektrického ústrojí na “jednu rafiku”. Zleva od nuly zátěž roste až k nule otáčkoměru a když se dostanete na maximum toho, co zvládne elektřina, ručička pokračuje dál doprava do otáčkoměru. Nad slunce jasněji je tak vidět, jestli zrovna jedete na elektřinu nebo na benzin.

Zobrazení v kulatých budících lze samozřejmě měnit a líbí se mi, že můžu mít zobrazené zároveň obě teploty vlevo a vpravo i stav nabití baterie a dojezd na elektřinu, a v dolním rohu také palivoměr a celkový dojezd na aktuální zásobu elektřiny i paliva. Celé to má jen jednu nevýhodu – když mě navádí navigace, zobrazení šipek se nejde zbavit.
Místa a místa
S délkou skoro 4,8 metru není překvapením, že velkým plusem tayronu bude taky prostornost. Začnu ale od pohodlných sedaček ergoActive, kterým jde nastavit i délka sedáku a mají čtyřsměrovou elektrickou bederní opěrku i pro spolujezdce. Také jsou ale za příplatek – zde spolu s koženým čalouněním a ventilací za 71 tisíc korun. (Dnes tuto volbu už v konfigurátoru pro verzi People nevidím.)
Posuvné zadní sedačky jsou pohodlné o poznání méně, právě ten jejich posuv je ale důležitý. Vzadu je totiž opravdu hromada prostoru, když odsunete některou z částí lavice až dozadu. Také se mi líbí dobře přístupné úchyty Isofix a na předních opěradlech jsou kapsy pro smartphone.
Když sedačky zase odsunete dopředu, kufr má metrovou délku i pod roletkou. Také potěší několika různými háčky na tašky, z nichž některé jsou výklopné a snadno na ně zavěsíte papírovou tašku ze supermarketu, a nechybí oka k upevnění nákladu nebo příplatkové sítě na podlahu. Pod ní však už je jen relativně úzká schránka na nabíjecí kabely, na rezervní kolo tu není místo.
| Naměřené rozměry zavazadelníku | |
| Objem zavazadelníku | 705/1915 l |
| Délka u podlahy/pod roletkou | 1045-1221/882-1058 mm |
| Výška pod roletkou/maximální | 478/747 mm |
| Šířka mezi podběhy | 1010 mm |
| Šířka nakládacího otvoru | 1028 mm |
| Výška nakládací hrany | 763 mm |
| Max. délka za sedadlem spolujezdce | 2054 mm |
Motor, jízdní vlastnosti
Nakousl jsem režimy hybridního ústrojí, tak jimi druhou kapitolu rovnou začnu. V centrálním displeji můžete volit mezi elektrickým režimem a hybridem, kdy vůz udržuje trakční baterii na nastavené hodnotě. Neumí ji ale spalovacím motorem nabíjet, tj. tu hodnotu nemůžete nastavit výš, než jaké je aktuální nabití.
Využitelná kapacita baterie 19,7 kWh stačí k téměř stovce kilometrů jízdy v reálném světě; WLTP samozřejmě říká o něco víc. Líbí se mi také možnost nabíjení stejnosměrným proudem, takže i s vybitou baterií stačí půlhodinový nákup, abyste při něm vůz nechali nabít.

Příjemný je také relativně vysoký výkon elektromotoru, díky němuž není dynamika při jízdě na elektřinu nedostatečná. S výkonným elektromotorem souvisí také výborné sladění obou pohonů i převodovky, překryv je dostatečný na to, aby v dodávce výkonu nebyla hluchá místa.
Na druhou stranu, vůz chce často jezdit na elektřinu i v celkem vysokých rychlostech např. na dálnici, ovšem to je neefektivní, takže je lepší v takových případech systém manuálně přepnout do hybridního režimu. A tak by se k tomu hodilo snazší ovládání než několik kliknutí v displeji.
Právě na dálnicích jsem s tayronem strávil docela dost ze svých zhruba devíti stovek najetých kilometrů. Výsledný průměr spotřeby byl 5,1 l/100 km + 5,9 kWh/100 km, z čehož mě velmi těší právě těch 5,1 litru. Za ony kilometry jsem vůz jednou dobil z vybité baterie do plně nabité na redakční 11kW nabíječce. A je známo, že elektromobil žere přesně tolik, jak moc ho nabíjíte – dokud nejedete na žádnou delší trasu, spotřeba benzinu klidně může být blízká nule.
Hlavní je pohodlí
Nad dynamikou dvousetkoňového pohonu u dvoutunového auta jsem trochu přemýšlel, když jsem vůz přebíral k testování s vidinou několika přesunů po dálnici. Veškeré obavy však byly liché; silnější verze s 272 koňmi by samozřejmě byla lepší, ale i slabší verze volkswageního plug-in hybridu pro MQB je dostatečná v podstatě na cokoliv, co by člověk mohl na dálnicích potřebovat. Že někdy reakce pohonu na plné sešlápnutí plynu trochu trvá, je srovnatelné se situací, kdy v konvenčním autě převodovka podřazuje, aby dostala motor do otáček nejvyššího výkonu.
Co mě zprvu trochu zaskočilo, je docela pozvolný nástup brzdného účinku. Líbí se mi, že přechod z rekuperačního brzdění k třecím brzdám je dobře odladěný a jemný, jen bych si představoval méně gumový brzdový pedál. U elektrických a elektrifikovaných aut koncernu Volkswagen je však normální, že je nutné na něj celkem dost šlapat.

Testovaný kousek nemá adaptivní či nastavitelné odpružení, ovšem pro komfortní jízdu jsou klasické “hloupé” tlumiče spolu s vyšší bočnicí pneumatik odladěné poměrně dobře. Také lehoučké řízení přidává dojmu luxusu, a že je mrtvé a bez odezvy, nevadí – líbí se mi jeho rychlé reakce a celkem slušná přesnost. Nic mě tady nevybízí k ničemu na způsob sportovní jízdy, na tu umí Volkswagen nabídnout jiné vozy. Velmi dobré je také odhlučnění obtékajícího vzduchu, hnacího ústrojí i podvozku.
| Nejbližší konkurenti | Peugeot 5008 | Hyundai Santa Fe | BYD Seal U |
| Varianta | Plug-in Hybrid 195 e-DCS7 | 1.6 T-GDi PHEV 4×2 | DM-i |
| Motor | 1598 cm3, I4 zážehový + elektromotor | 1598 cm3, I4 zážehový + elektromotor | 1498 cm3, I4 zážehový + elektromotor |
| Nejvyšší komb. výkon [kW/min] | 143/- | 212/- | 160/- |
| Největší komb. toč. moment [Nm/min] | 350/- | 380/- | 300/- |
| Převodovka | 7st. dvouspojková, FWD | 6st. automatická, FWD | automatická, FWD |
| Max. rychlost [km/h] | 220 | 206 | 170 |
| Zrychlení 0-100 km/h [s] | 8,3 | 8 | 8,9 |
| Komb. spotřeba [WLTP] | 0,9 l/100 km + 17,5 kWh/100 km | 3,8 l/100 km + 11,4 kWh/100 km | 0,4 l/100 km + 17,9 kWh/100 km |
| Dojezd na elektřinu [WLTP, km] | 78-82 | 57 | 125 |
| Využitelná kapacita baterie [kWh] | 17,8 | 13,8 | 26,6 |
| Pohotovostní/celková hmotnost [kg] | 1900/2480 | 2110-2165/2670 | 1995/2405 |
| Rozměry d x š x v [mm] | 4791 × 1895 × 1694 | 4830 × 1900 × 1770 | 4775 × 1890 × 1670 |
| Objem zavazadelníku [l] | 748/1815 (za 2. řadou) | 805/1988 (za 2. řadou) | 450/1465 |
| Rozvor [mm] | 2901 | 2815 | 2765 |
| Nejvyšší hmotnost brzděného/nebrzděného přívěsu [kg] | 1250/750 | 1700/750 | -/- |
| Cena od [Kč] | 1.015.000 | 1.369.990 | 966.000 |
| Srovnatelná výbava s testovaným kusem | GT | Style | Comfort |
| Cena od [Kč] (za danou výbavu) | 1.105.000 | 1.539.990 | 1.029.000 |
Závěr
Tayron tedy je nejen v naftě, nýbrž i v plug-in hybridu velmi dobrým rodinným autem se vším, co k tomu patří. Líbí se mi jeho prostornost, a nakonec i to, že se orientuje zejména na pohodlnou jízdu a nesnaží se mít sportovní ambice.
Jeho cena samozřejmě není nízká, ale že bych 1,3 milionu korun tohoto kusu označil za nějaký extrém, to nikoliv. Do hodnocení “To je strašně drahé”, kterému jsem se neubránil u některých verzí tiguanu, mu chybí nějakých 300 tisíc.
Volkswagen se svými ceníky obecně stává, řekněme, základní prémií – ale není to jen o těch penězích. V případě tayronu za ně dostanete bytelnost a kvalitu materiálů či zpracování, o nichž si levnější čínská konkurence může zatím nechat jen zdát.
| Nejlevnější verze modelu | 1.146.900 Kč (Tayron 1.5 TSI Life, FWD, 110 kW, 7st. DSG) |
| Základ s testovaným motorem | 1.279.900 Kč (Tayron eHybrid Life, FWD, 150 kW, 6st. DSG) |
| Testovaný vůz bez příplatků | 1.294.900 Kč (Tayron eHybrid People, FWD, 150 kW, 6st. DSG) |
| Testovaný vůz s výbavou | 1.371.800 Kč (Tayron eHybrid People, FWD, 150 kW, 6st. DSG) |
Plusy
Minusy










































































