Seriál: Evropské Automobily roku. Opel Kadett E (1985): Stále se vyrábí!

Opel Kadett E nahradil svého předchůdce po pouhých pěti letech, technicky si z něj vzal to nejlepší včetně předního pohonu a motorů umístěných napříč, ale vše zabalené do zcela nové karoserie. Na osmdesátá léta navíc poměrně úhledné, hladké a překvapivě oblé. Čtyřmetrové tří- a pětidveřové hatchbacky se chlubily součinitelem odporu vzduchu 0,32, byly tedy navíc aerodynamicky čisté. Kadett, toho jména poslední, se představil na autosalonu v Paříži 1984, jeho výroba byla v německé Bochumi spuštěna však už v srpnu téhož roku. Název pochází ještě z doby před druhou světovou válkou, kdy „blesk“ s oblibou označoval své modely námořnickými hodnostmi.

Technika z předchůdce

Všechny čtyřválcové agregáty prošly nutnou revizí sání i výfukového systému a vesměs dostaly nové karburátory. Základní jednotku představoval ještě litinový OHV 1196 cm³/40 kW. Zbytek lehčích hliníkových agregátů měl modernější rozvor OHC. Šlo o 1.3 N (1297 cm³)/44 kW, 1.3 S/55 kW a 1.6 S (1598 cm³)/66 kW. Jedinou volbou pro příznivce nafty byl diesel 1,6 l/40 kW, který ještě postrádal turbodmychadlo.

Nejvýkonnější sportovní GSi se chlubilo díky přídavným spoilerům o fous lepší aerodynamikou, hodnota 0,30 značila tenkrát v nižší střední třídě rekord. Kromě ní ale nabídlo i svému založení odpovídající pohonnou jednotku 1796 cm³/85 kW s nepřímým vstřikem Bosch LE-Jetronic. Z klidu na stovku zrychlilo za 9 s a o 3 km/h překonalo dvoustovku.

Přímo řazené převodovky měly čtyři, nebo pět stupňů, tradiční měničová samočinná z konstrukčních kanceláří General Motors disponovala v planetovém ústrojí pouhými třemi, ale to nebylo nic neobvyklého. Vzdálenost mezi nápravami činila 2,52 m, přední náprava vyznávala moderní klasiku v podobě vzpěr McPherson a spodních příčných ramen, vzadu použil Opel jednoduchou konstrukci s rameny vlečenými a torzní příčkou, která šetřila místo. O komfort se staraly vinuté pružiny s teleskopickými tlumiči a příčné zkrutné stabilizátory zase napomáhaly jízdním vlastnostem. Hatchbacky přitom vážily jen 910-1010 kg.

S mnoha karoseriemi

Sklopná zadní sedadla umožňovala zvětšit již tak dost objemný (380l) zavazadelník. Kadett ovšem existoval v široké škále karosářských verzí včetně 4,23 m dlouhého kombi Caravan. To ještě nabídlo na výběr jak dva, tak i pouze ze současného pohledu notně archaický jeden pár dveří. Zaplechováním bočních oken vznikla dodávka. Více prostoru pro náklad ovšem nabídlo počínaje lednem 1986 Combo se zvýšenou zadní částí střechy, prodlouženým rozvorem a listovými pery na zadní nápravě kvůli většímu zatížení.

Už na IAA 1985 se objevil tříprostorový sedan. Do zadní části klasika se vešlo 550 l zbytečností, ale lavici měl sklopnou (!), takže „kufr“ bylo možné rozšířit až na 1230 l. Dvoudveřové kabriolety s ochranným obloukem a plátěnou střechou vyráběla od sezóny 1986 v Grugliascu nedaleko Turína karosárna Bertone, jejich prodej byl zahájen logicky na jaře, v květu 1987. Nebyly levné, stály od 31 do 37 tisíc marek, zatímco GSi přišlo na počátku své kariéry na necelých 23 tisíc DM.

Bohatá výbava

Výbavové stupně (kromě zmíněné sportovní varianty) nesly zpočátku označení LS, GL, GLS a GT. Základu chybělo třeba zpětné zrcátko u spolujezdce (!) a posilovač hřebenového řízení byl tehdy ještě za příplatek. To řidičovo však bylo nastavitelné zevnitř, manuálně. Přední světla dostala halogenové žárovky, zadní sklo mělo stěrač a ostřikovač. Výškově nastavitelné přední bezpečnostní pásy tehdy ještě nebyly zcela obvyklé, dnes už jsou zase spíš (bohužel) raritou, stejně jako zapalovač. V tomto směru se dala seřídit i sedačka řidiče, ale za tento prvek (i kupříkladu vyhřívání včetně místa spolujezdce) se většinou připlácelo. Nechyběl denní počítač kilometrů, vyšší výbavy měly otáčkoměr, posuvnou střechu, elektrická okna i obě zrcátka a centrální zamykání. Mezinárodní porota motoristických novinářů odměnila Kadett titulem evropského Automobilu roku 1985. Kromě tvarů ji oslovil i příznivý poměr užitné hodnoty vzhledem k ceně.

Průběžné modernizace

Do útrob se postupně dostávaly zážehové motory 1,3, 1,6 a 1,8 l se vstřikováním, katalyzátory a různými parametry, objevovaly se ale i nové karburátorové jednotky. V září 1986 přišly důležitější dvoulitrové čtyřválce pro GT (85 kW a GSi (95 kW) a také první turbodiesel od Isuzu (1686 cm³/60 kW). Ten v roce 1988 doplnila menší naftová patnáctistovka (1488 cm³/53 kW), rovněž přeplňovaná a ze stejné japonské koncernové líhně. Šestnáctiventilové provedení ostrého dvoulitru, už s rozvodem DOHC nabídlo pro změnu až 115 kW, uhánělo 217 km/h a z nuly na stovku vystřelilo za 8 sekund. Jenže také stálo 28,5 tisíce marek...

V únoru 1989 dostaly Kadetty novou masku chladiče, mřížka už nezasahovala hluboko do předního nárazníku a vzhledově se přiblížila větším Vectrám a Omegám. Lehkou revizí prošel i interiér, řidič točil volantem s podstatně oblejším středem. Objevila se také benzinová čtrnáctistovka (1389 cm³) se 44, 55 (S) nebo 60 (Si) kW. Vznětová atmosférická sedmnáctistovka měla jen 42 kW. V jediném exempláři se testoval třídveřový elektrický Impuls 1 se stejnosměrným elektromotorem o výkonu 16 kW.

Prodej podporovaly různé akční modely, například Snow, Dream, Cup, Sprint, California, Top, Tiffany, Miami, Champion, Fun, Caravan Club, ke konci produkce pak Beauty, Frisco a Life. Lišily se i podle trhů, několik jich nabídl také firemní tuner Irmscher. Hatchbacky „éčka“ se rozloučily už v červenci roku 1991 ve prospěch modernější a kulatější Astry F. Ostatní karosářské verze vybíhaly postupně, sedany ke konci roku, kabriolety přežily až do května devadesátého třetího a Comba ještě o rok déle, až do července 1994. Dodnes existující němečtí specialisté AMF-Bruns z Apenu přestavovali normální Caravany na verze s vysokou prosklenou střechou, a to nejen pro zdravotníky...

Byly jich miliony

Mnoho vozů dnes na silnicích nepotkáte, i když se na části karoserie používaly oboustranně pozinkované plechy. Obzvláště otevřené verze a GSi se dále upravovaly, jenže většina z nich patří do kategorie „napadeno kutilem“ včetně instalace křídel z Escortů RS Cosworth. Něco podobného ale už v době aktivní kariéry představil tuner Mattig. Profesionálními přestavbami a laděním se zabývaly i jiné firmy, kupříkladu Kamei, Lexmaul a Mantzel. Mimochodem, kabrioletů bylo vyrobeno poměrně dost, přesně 60.218 kusů, všech variant pak 3.779.289 exemplářů.

Námořník sportovcem

Pro rallyeovou sezónu 1987 Opel vyvíjel na bází třídveřového Kadettu monstrum skupin B a S s pohonem všech kol. Soutěžák dostal kevlarovou karoserii, takže vážil jen 960 kg, první prototypy používaly motor Ford Escort Zakspeed 1,8 l/380 kW. Ten byl později nahrazen vlastním agregátem s turbem KKK a šestistupňovou převodovkou Xtrac. Dalším zkouškám a závodnímu nasazení vystavil stopku zákaz šílených monster ze strany FIA.

S dvěma dále upravenými stroji jeli Němec Erwin Weber a Belgičan Guy Colsoul Dakar 1986, ale neuspěli. Kadett Rallye 4x4 se zúčastnil i dalšího ročníku a také několika jiných afrických dálkových maratonů. Mnohem sériovější Kadett GSi skupiny A ovšem uspěl v mistrovství světa, Rakušan Josef „Sepp“ Haider vyhrál absolutně Rallye Nový Zéland 1988! Sice ve slabší konkurenci, ale to jeho úspěch rozhodně nijak nesnižuje... Kadetty závodily také ve dvoulitrové třídě německého mistrovství cestovních vozů DTM.

Licence a výroba v cizině

Kadett E měl i své britské dvojče s logem Vauxhallu, ale to už se jmenovalo Astra, navíc Mark 2, jedničkou byl přece sourozenec generace D. Staroslavná automobilka originální písmena po vzoru Opelu nikdy nepoužila a nepoužívá, zůstává u tradičního anglického značení. Rodištěm vauxhallů byla továrna v Ellesmere Port, John Welch jezdil s jednou výše zmíněnou čtyřkolkou úspěšně rallyekros. Užitkové modely nesly zpočátku znak Bedfordu a vyráběly se pouze v Británii, než Opel produkci převedl do Portugalska (Azambuja).

Osobní Kadett se ale vyráběl i v belgických Antverpách a montovala jej jugoslávská IDA. Vznikal v řadě zemí, kde působil mateřský americký koncern: pod značkou Chevrolet v Brazílii, kombi se jmenovalo Ipanema, nebo jako Daewoo LeMans/Racer v Jižní Koreji. Racery se už před revolucí objevily i u nás. V Severní Americe dostal model LeMans znáček dnes již neexistujícího Pontiacu, v Kanadě se krátce používaly obchodní sítě GM pojmenované Passport a Asüna. Seznam všech názvů by vydal takřka na knihu...

Po modernizaci v roce 1994 jej Daewoo překřtilo na Nexii a Cielo. Keňan Azar Anwar s Cielem vyhrál formuli 2, tedy klasifikaci dvoukolek s atmosférickými motory na Safari 1995! Vyrábělo se třeba i v rumunské Craiově v bývalé továrně Oltcitu a v polském Lublinu, montovalo v Íránu, Vietnamu a v Egyptě.

Licenční varianty poháněly a pohánějí v drtivé většině zážehové motory 1,5 a 1,6 l. Proč ten přítomný čas? Z bran továrny v uzbecké Asace totiž vyjíždí dodnes, dalším faceliftem prošel vůz před osmi lety včetně radikální modernizace interiéru. Z této postsovětské republiky se vyváží do Ruska a dalších zemí Společenství nezávislých států. Závod už se nejmenuje Uz-Daewoo Avto, ale GM Uzbekistan a od října 2015 nese tamní Nexia logo Chevroletu, jihokorejská značka zde přežila nejdéle... Dnes již dvaatřicetiletý veterán se do důchodu ještě nechystá!