Austin Sheerline (1947 až 1954): Jezdila v něm anglická i nizozemská královna
Velké luxusní vozy Austin Sheerline s typickými ostrými hranami karoserie poháněl řadový šestiválec s objemem 3,5 a 4 litry. Bylo jich vyrobeno kolem 8.000 plus 300 podvozků.
Po vítězném ukončení druhé světové války se britská automobilka Austin rozhodla vyrábět luxusní vozy ve stylu značek Rolls-Royce nebo Bentley, ale s mnohem příznivější cenou. Zhruba se dá říci, že luxusní Austin stál dvě třetiny ceny srovnatelného vozu Rolls-Royce. Nebylo to málo, neboť za tuto částku se dalo například pořídit pět nebo šest malých Austinů. Vývoj vozu začal už v průběhu války, v roce 1942. Tehdy Sir Leonard Lord, prezident společnosti Austin Motors, rozhodl, že Austin potřebuje velký vůz v tradičním stylu, který by byl konkurenceschopný na trhu luxusních vozů.
Design vozu Austin Sheerline navrhl argentinsko-italský stylista Ricardo Burzi, narozený v roce 1900 v Buenos Aires. Burzi při návrhu vycházel ze skic Leonarda Lorda. V den, kdy Itálie vstoupila do války byl Ricardo Burzi internován na ostrově Man, neboť byl považován za nepřátelského cizince s trvalým pobytem v Itálii. Leonard Lord využil své známosti a osobně se za něj zaručil. Po propuštění mohl Burzi pokračovat v práci za podmínek, že bude pracovat na izolovaném místě a denně se bude hlásil na policii. V roce 1946 byl dokončen model z plastelíny s pomocí dřevěného modelu v měřítku 1:1.
Austin Sheerline byl jeden z prvních austinů s okřídleným písmenem A na kapotě a stylizovaným nápisem „Austin of England“ na bocích. Vypráví se příhoda, že šéf Austinu, Sir Leonard Lord, vlastnil za války Bentley s „létajícím písmenem B“ na kapotě, odmontoval je a přinesl Burzimu s přáním, aby něco podobného vytvořil pro Austin. Za jediný den vytvořil Burzi okřídlené písmeno A, které se stalo logem vozů Austin až do šedesátých let.
Výroba
Sériová výroba začala v Longbridge na předměstí Birminghamu až v roce 1947, protože Austin byl až do konce války vázán výrobou pro potřeby armády. Poprvé byl k vidění na ženevském autosalonu v březnu 1947. Austin Sheerline (foto) měl rozvor náprav 3.029 mm a rozměry 4.864 x 1.854 x 1.702 mm (délka x šířka x výška). Typické byly ostré hrany (razor-edge styling) na blatnících, na zádi a na střeše. Vyráběl se až do roku 1954.
V roce 1949 se začala prodávat limuzína (foto) s rozvorem prodlouženým na 3.353 mm a přepážkou za předními sedadly s oknem s posuvnými skly. Počet cestujících mohl být zvýšen využitím sklopných sedadel. V letech 1949 až 1953 bylo vyrobeno v Longbridge 475 limuzín a dohromady bylo v letech 1947 až 1954 vyrobeno kolem 8.000 vozů Austin Sheerline. Navíc vzniklo zhruba 300 kompletních podvozků, určených pro karosárny vyrábějící ambulance, kombi typu shooting brake, kabriolety a pohřební vozy.
Motory
Prvními novými britskými vozy, uvedenými na trh v roce 1947 jedním z největších výrobců Austin Motor Company byly sedany Austin Sheerline 110 a Austin Princess 120. Zatímco Sheerline s ostrými hranami karoserie se vyráběl v Longbridge, pro aerodynamičtější Princess vyráběla karoserie firma Vanden Plas, kterou Austin převzal v roce 1946. Oba vozy měly identické podvozky a motory. Čísla v označení modelů označovala výkon motoru v koních.
Austin Sheerline A110 poháněl řadový šestiválec s rozvodem OHV, vycházející ze série Austin D s litinovým blokem a hlavou válců. S objemem válců 3.460 cm3 měl nejvyšší výkon 110 k (81 kW). Koncem roku 1947 však byl nahrazen šestiválcem s objemem 4 litry, výkonem 125 k (92 kW) při 3.900 otáčkách a točivým momentem 275 Nm při 2.000 otáčkách. Sheerline s tímto motorem měl označení A125, ale jinak se od A110 nijak nelišil. Vůz s pohotovostní hmotností 1.950 kg s ním dosahoval rychlost 132 km/h a spotřeboval v průměru 17 litrů benzinu na 100 km. Výkon motoru se přenášel na zadní kola přes plně synchronizovanou čtyřstupňovou manuální převodovku s řadicí pákou na sloupku volantu. Vozů se slabším motorem bylo údajně vyrobeno jen 12 Sheerlinů a 32 modelů Princess. Čtyřlitrový šestiválec používala i značka Jensen v modelu 541 s laminátovou karoserií.
Podvozek
Austin Sheerline a Austin Princess měly totožný rámový podvozek s příčným vyztužením z lisované oceli. Přední kola byla nezávisle zavěšena a odpérována vinutými pružinami. Zadní tuhá náprava měla odpružení podélnými poloeliptickými listovými péry. Sheerline měl na všech kolech hydraulické bubnové brzdy Lockheed. Zvláštností byl hydraulický systém zvedání vozu, nazvaný Red Jackall a instalovaný na podvozku za každým kolem. Pomocí hydraulického čerpadla se dala zvednout všechna čtyři kola najednou, čímž se značně zjednodušila výměna pneumatik. Tento systém se ovládal knoflíkem umístěným pod kobercem u sedadla řidiče.
Zakázkové karoserie
Kolem tří set podvozků modelu Austin Sheerline bylo dodáno karosářským firmám, které na nich stavěly karoserie podle přání zákazníků, ambulance, pohřební vozy a další speciály. Unikátní čtyřdveřový kabriolet (foto) postavila v roce 1949 na podvozku Austin Sheerline belgická karosárna Vesters & Neirinck z Bruselu. Vůz, který si objednal belgický výrobce motocyklů Gillet-Herstal, připomínal práci francouzského karosáře Saoutchika.
V roce 1950 si nizozemská královna Juliána objednala u nizozemské karosárny Pennock čtyřdveřový kabriolet Double Convertible Town Car (foto) na podvozku modelu Austin Sheerline Limousine DM1 (s řízením na levé straně), který byl dodán nizozemskému královskému dvoru v roce 1951.
Londýnský prodejce automobilů Austin daroval v roce 1947 vůz Austin Sheerline královně Alžbětě II a princi Filipovi u příležitosti jejich svatby. Tento šestiválcový luxusní vůz byl vybaven motorem s trojitým karburátorem, místo standardně dodávaného karburátoru Stromberg. Police v zadní přihrádce například obsahovala skleněné lahvičky s oblíbenými vůněmi královny a prince.
Modely Austin Sheerline se prodávaly s cenami včetně prodejní daně od necelých 1.300 liber za A110 a kolem 1.900 liber za A125. Výroba byla ukončena v roce 1954 a luxusní vozy Austin dál reprezentoval pouze model Austin Princess A135.
