Austin A90 Atlantic (1949–1952): Vyráběl se pod heslem „exportovat nebo zemřít“

V prvních letech po skončení druhé světové války byl britský průmysl pod tlakem z nedostatku materiálů a devíz. Britská vláda kladla velký důraz na export britských výrobků a razila heslo „exportovat nebo zemřít“. Firmy, které si v tomto směru nevedly dobře, měly omezené dodávky nedostatkové oceli. Anglická automobilka Austin, založená v roce 1905 Herbertem Austinem se proto brzy po válce rozhodla vyvinout malý sportovní vůz A90 Atlantic, určený hlavně pro americký trh a získat tak cenné devízy. Atlantic byl navržen v americkém stylu, měl řadicí páku na sloupku řízení (foto) a volant na levé nebo pravé straně. Kabriolet měl dokonce hydraulické ovládání textilní střechy.

Atlantic měl jednoduchou palubní desku s přístroji a ovladači uprostřed a řadicí páku na sloupku řízení.

Poměrně drahý vůz (ve Velké Británii stál kabriolet 824 liber včetně daně) nebyl na americkém trhu příliš úspěšný, takže jeho výroba v anglickém Longbridge, jihozápadně od Birminghamu byla v roce 1952 ukončena po vyrobení necelých 8.000 kusů. Motor byl později použit v modelu Austin-Healey 100. Obchodně o něco úspěšnější byl Atlantic v bývalých britských koloniích, v Evropě a v Austrálii.

Design

Austin A90 Atlantic (foto) byl jedním z prvních anglických automobilů navržených po válce. Jeho základní tvary naznačil skicou Leonard Lord, tehdejší šéf automobilky Austin a později British Motor Corporation (BMC). Konečný vzhled vozu je dílem argentinského designera Dicka Burziho. Inspirací mu byl pravděpodobně kabriolet Alfa Romeo z roku 1946, navržený Pinin Farinou, který skončil o rok později v Longbridge.

Přední kapotu zdobilo pět chromovaných lišt s velkým okřídleným znakem Austinu.

K typickým rysům kabrioletu Atlantic patřilo zajímavě tvarované třídílné přední okno, sestavené z rovného skla uprostřed a zaoblených úzkých skel po stranách. Dalším výrazným prvkem byly přední blatníky svažující se dolů až k zadnímu nárazníku nad zakrytými zadními koly. Vpředu, nad zapuštěnými světlomety, byla umístěna okřídlená písmena A, počáteční písmena značky Austin. Přední masku tvořil otvor nad předním nárazníkem s vodorovnými lištami rozdělenými uprostřed třetím hlavním světlometem menšího průměru (foto). Přední kapotu zdobilo pět chromovaných lišt s velkým okřídleným znakem Austinu. Luxusní charakter kabrioletu potvrzovala hydraulicky ovládaná okna ve dveřích a sklápěcí plátěná střecha s hydraulicko-elektrickým ovládáním (vytažení střechy trvalo 22 s) s malým zadním oknem.

Luxusní charakter kabrioletu potvrzovala hydraulicky ovládaná okna ve dveřích a sklápěcí plátěná střecha s hydraulicko-elektrickým ovládáním.

Některé vozy Atlantic už měly směrové blikače nahrazující zastaralé ručkové směrovky a za příplatek i rádio. Barvy karoserie u vozů určených pro americký trh dostaly exotická jména jako například „zelená mořská pěna“ nebo „pouštní zlatá“. Kabriolet měl rozvor náprav 2.438 mm, rozchod předních/zadních kol 1.359/1.410 mm a vnější rozměry 4.496 x 1.778 x 1.524 mm (délka x šířka x výška).

Kupé Sports Saloon

V roce 1950 se začalo vyrábět dvoudveřové kupé Austin A90 Atlantic Sports Saloon (foto) s pevnou střechou, nazývané ve Velké Británii Fixed Head Coupe (FHC). Plechová střecha kupé byla lakovaná nebo potažená látkou. Toto provedení dávalo kupé vzhled podobný kabrioletu s nataženou střechou. Třídílné zadní okno kupé bylo panoramatické, přičemž střední část okna byla zapuštěná do kufru a napomáhala větrání interiéru. Jen málo Angličanů očekávalo tak futuristicky pojatý automobil, zvláště od tak konzervativního výrobce jako byl Austin.

V roce 1950 se začalo vyrábět dvoudveřové kupé Austin A90 Atlantic Sports Saloon s pevnou střechou.

Pohonná jednotka a podvozek

Zadní kola kabrioletu a kupé A90 Atlantic poháněl vpředu umístěný zážehový, kapalinou chlazený řadový čtyřválec ze sedanu Austin A70 s rozvodem OHV a objemem zvětšeným na 2.660 cm³ (vrtání x zdvih: 87,3 x 111 mm). Se dvěma karburátory SU a kompresním poměrem 7,5:1 měl nejvyšší výkon 88 k (65 kW) při 4.000 otáčkách a točivý moment 190 Nm při 2.500 otáčkách. Mechanická čtyřstupňová převodovka se řadila pákou na sloupku řízení.

Kabriolet Austin A90 Atlantic s pohotovostní hmotností 1.270 kg dosahoval maximální rychlost 146 km/h a z 0 na 100 km/h zrychlil za 17 s. Při testech vykazoval průměrnou spotřebu 13 l/100 km. Kupé s pohotovostní hmotností 1.370 kg mělo maximální rychlost 150 km/h a na stovku zrychlilo za 19 s.

Podvozek Austinu A90 Atlantic vycházel ze sedanu Austin A70 Hampshire. Vpředu měl nezávislé zavěšení kol s dvojitými příčnými závěsy a vinutými pružinami a vzadu tuhou nápravu s podélnými listovými pery. Bubnové brzdy s průměrem bubnů 279 mm byly zpočátku ovládané hydraulicky (vpředu) a mechanicky (vzadu). Od roku 1951 měla kupé všechny bubnové brzdy ovládané hydraulicky. Jízdní vlastnosti vozu byly průměrné, ale odpovídaly tehdejšímu standardu.

V letech 1949 až 1952 vyrobil Austin v Longbridge 7.981 vozů A90 a z nich necelá polovina (3.597 kusů) byla exportována. Většímu úspěchu na americkém trhu nepomohlo ani překonání 63 rekordů v kategorii „stock car“ na dráze v Indianapolisu ani snížení ceny o tisíc dolarů v roce 1949. Slabý čtyřválec nemohl konkurovat americkým motorům V8. Silným soupeřem na trhu sportovních vozů byl Jaguar XK120, představený poprvé rovněž na londýnském autosalonu v roce 1948.

Nedostatečná ochrana proti korozi způsobila, že jen malá část vyrobených kabrioletů a kupé Atlantic se dožila dnešních dnů. Odhaduje se, že v současné době existuje ve Velké Británii kolem 60 vozů Atlantic, přičemž zhruba polovina je provozuschopných.