Autobianchi Primula (1964–1970): Průkopník motoru napříč a pohonu předních kol

Syn obchodníka s potravinami Edoardo Bianchi (1865–1946) založil v roce 1885 v Miláně dílnu na výrobu jízdních kol, později i motocyklů. V roce 1898 postavil svůj první automobil a vozy Bianchi si postupně získaly pozici žádaných luxusních automobilů. Během druhé světové války vyráběl Bianchi vojenské nákladní vozy a při bombardování v roce 1943 byla jeho továrna v regionu Abruzzi na jihu Itálie zcela zničena. Edoardo Bianchi zemřel v roce 1946 při autonehodě a majitelem firmy se stal jeho syn Giuseppe. Ten se v nové továrně v Desiu (Lombardie) pustil do výroby kol (ta se vyrábějí dodnes), motorek a užitkových vozidel. Aby se mohl vrátit k výrobě osobních aut, potřeboval se Bianchi spojit se silnějšími partnery.

V lednu 1955 byla v Desiu založena automobilka Autobianchi za kapitálové účasti skupiny Fiat a výrobce pneumatik Pirelli. Prvním výrobkem se stala v roce 1957 malá kupé a kabriolety Bianchina 500, vycházející z Fiatu 500 Nuova, později doplněné o kombi Panoramica. V roce 1963 se na autosalonu v Turíně představil spider Stellina, postavený na podvozku Fiatu 600D se sklolaminátovou karoserií navrženou americkým designerem Tomem Tjaardou. O rok později začal Autobianchi vyrábět model Primula (petrklíč), navržený technickým ředitelem Fiatu Dantem Giacosou (1905–1996). Byl to první „fiat“ s příčně uloženým motorem a pohonem předních kol.     

Fiat 500 (1957-1975): Pětistovce je šedesát!

Až do příchodu Primuly měly všechny fiaty pohon zadních kol. Větší modely měly klasické uspořádání (motor vpředu a pohon zadních kol) a malé vozy měly motor vzadu. Účinnější využití prostoru poskytovala koncepce s motorem vpředu napříč a pohonem předních kol, kterou zpopularizoval koncern British Motor Corporation (BMC) se svým modelem Mini, vyráběným od roku 1959. Mini mělo převodovku integrovanou do olejové vany motoru, což bylo velmi kompaktní řešení pro malé vozy. Mělo však i nevýhody ve větší poruchovosti, hlučnosti v provozu a při opravách převodovky.

Dante Giacosa viděl výhody koncepce „vše vpředu“, a ještě ji vylepšil vyjmutím převodovky z olejové vany motoru. Pohonná jednotka se tím prodloužila. Pro větší vozy to ale tolik nevadilo, a naopak usnadnilo opravy a snížilo hlučnost. Fiat s Giacosovou koncepcí souhlasil, ale aby neriskoval ztrátu dobrého jména vozů Fiat, měla být tato koncepce ověřena na méně prestižní značce Autobianchi. Giacosa navíc navrhl kompaktní koncentrický vypínací mechanismus spojky používající hydraulický píst namontovaný uvnitř dutého vstupního hřídele převodovky, takže jeho řešení bylo kratší než tradiční s vnější pákou spojky. S převodovkou namontovanou k motoru se výstup převodovky posunul ze středové osy vozu, takže Primula měla hnací hřídele nestejné délky.

Od dvou do pěti dveří

Autobianchi Primula se od začátku nabízela se dvěma nebo čtyřmi dveřmi a ve verzích hatchback s třetími nebo pátými dveřmi vzadu. V roce 1965 k nim přibylo dvoudveřové kupé se splývavou zádí, které navrhla milánská Carrozzeria Touring. Všechny uvedené modely měly rozvor náprav 2300 mm.

Čtyřdveřová Berlina (foto) měla jednoduchou elegantní karoserii se třemi bočními okny na každé straně a velkou obdélníkovou mřížkou chladiče se zaoblenými rohy. Velké kruhové světlomety byly umístěné v blatnících a měly chromované rámečky. Zadní blatníky byly zakončeny svislými svítilnami. Sedan Berlina byl dlouhý 3875 mm, široký 1578 mm a vysoký 1400 mm. Uvnitř měl dělená přední sedadla bez opěrek hlavy a vzadu lavici. Jednoduchá palubní deska měla před dvouramenným volantem sdružený přístrojový panel a před sedadlem spolujezdce odkládací skříňku. V oknech předních dveří měla Primula trojúhelníková větrací okénka.

Všechny dveře Primuly se otevíraly po směru jízdy.

Stejné rozměry jako Berlina měla i dvoudveřová verze (foto) se čtyřmi bočními okny. Na zadní sedadla se nastupovalo po sklopení opěradel předních sedadel. Zavazadlový prostor byl přístupný po zvednutí víka pod zadním oknem. Vzhled vozu vylepšovaly chromované rámy oken, nárazníky a poklice kol.

Dvoudveřová Autobianchi Primula měla čtyři boční okna. Na zadní sedadla se nastupovalo po sklopení opěradel předních sedadel.

Obě popisované verze se daly pořídit také s třetími (foto) nebo pátými zadními dveřmi, sahajícími až k zadnímu nárazníku a otevíranými nahoru. Ve zvednuté poloze je udržovaly vzpěry.

Třídveřová Primula měla vzadu nahoru zvedané třetí dveře, sahající až k nárazníku.

Výčet modelů završilo v roce 1965 dvoudveřové kupé (foto), které navrhla karosárna Touring. Vůz měl více sešikmenou záď a velká trojúhelníková boční okna. Chromované nárazníky neměly na rozdíl od ostatních verzí Primuly svislé členy. Proti Berlině bylo kupé o něco kratší (3715 mm) a nižší (1350 mm). Šířka vozu zůstala stejná.

Kupé mělo více sešikmenou záď a velká trojúhelníková boční okna.

Motory a podvozek

Při uvedení do prodeje měla Primula pod kapotou zážehový, kapalinou chlazený řadový čtyřválec s rozvodem OHV a objemem válců 1221 cm³ (vrtání x zdvih: 72 x 75 mm), převzatý z modelu Fiat 1100 D. S karburátorem Weber a kompresí 8,6 měl nejvyšší výkon 52 koní (38 kW) při 5400 otáčkách a točivý moment 86 Nm při 2600/min. Vůz s pohotovostní hmotností 840 kg dosahoval maximální rychlost 136 km/h a na stovku zrychlil za 21,3 s. Motor kupé mělo výkon zvýšený na 65 k (48 kW).

V roce 1968 byl tento málo výkonný motor nahrazen motorem z modelu Fiat 124. U sedanů a hatchbacků značených jako 65C měl tento motor objem 1197 cm³ a výkon 61 k (45 kW). Primuly s ním dosahovaly rychlost až 145 km/h. Kupé S (Special) dostalo výkonnější motor z typu Fiat 124 Special s objemem 1438 cm³ a nejvyšším výkonem 71 k (52 kW). Všechny Primuly používaly manuální čtyřstupňovou převodovku umístěnou na konci motoru nad diferenciálem.

Zapomenuté hot hatche ze sedmdesátých let aneb zábava z Itálie a Francie

Primula měla nezávislé zavěšení předních kol s jedním dolním trojúhelníkovým ramenem a pérováním příčným listovým perem umístěným nad nápravou. Tuhá zadní náprava měla pérování dvěma podélnými listovými pery a šikmými tlumiči. Primula měla na všech kolech kotoučové brzdy, což bylo tehdy u malých vozů dosti neobvyklé.

Autobianchi Primula byla na italském a evropském trhu dobře přijata a v druhém ročníku soutěže o Evropské auto roku 1965 získala druhé místo, když zvítězil Austin 1800 (rovněž s předním pohonem) a na třetím místě skončil Ford Mustang. Koncepce Primuly byla použita u Fiatu 128 (1969–1985), který se v roce 1970 stal Evropským autem roku. Rok 1968 byl poznamenán krizí na trhu motocyklů a rodina Bianchi byla nucena prodat svůj podíl v Autobianchi Fiatu. Ten zároveň vyplatil Pirelli a stal se jediným vlastníkem firmy. V roce 1969 se začali vyrábět nástupci Primuly: Autobianchi A112 (na Evropském autu roku 1970 druhé) a Autobianchi A111. Do konce roku 1970 bylo v továrně Autobianchi v Desiu vyrobeno necelých 75.000 vozů Primula.