Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Bertone Delfino (1983): Gétéčko s V6 ohromilo, zůstalo ale jen u snu

Aleš Dragoun
Diskuze (1)

Delfino představovalo interpretaci klasického GT v kabátku první poloviny 80. let minulého věku. Spíše než alfu romeo, na jejímž základě bylo postaveno, ovšem připomínalo citroëny. Aby ne, neslo totiž stylizované b.

Karosárna Bertone spolupracovala s Alfou Romeo dlouhá léta. Zdaleka se nejednalo jen o tvorbu studií a konceptů, které oslňovaly na autosalonech. Půvabná Giulietta Sprint (1954) se dostala do sériové výroby a předznamenala moderní pojetí gétéček. Také aerodynamičtější verzi Speciale (1957) stvořil Franco Scaglione. Kupé Sprint na podvozku čtyřválce 2000 navrhl pro stylizované b už Giorgetto Giugiaro (1960). V Ženevě 1962 se vedle dalších karosářských variant představil Sprint na základě šestiválce 2600, opět z jeho skicáku.

Na své předchůdce odkazovalo i kupé, které debutovalo v Ženevě 1983 na 53. ročníku tamního autosalonu. Trh GT byl tenkrát malý, ale o to prestižnější, po světě se jich prodávalo zhruba 50 tisíc ročně. Porsche, BMW, Mercedesu a Jaguaru začali ukrajovat z koláče do značné míry Japonci. Italové vlastně gran turisma vymysleli, jenže tamní specifická výrobní politika a politická demagogie je prakticky zlikvidovala. Obětí těch časů se stal i nádherný Montreal, dílo Marcella Gandiniho, který navíc doplatil na ropné krize.

Vrcholy od konce šedesátých až do sedmdesátých let však představovaly Lamborghini Miura a Countach, Lancia Stratos, popřípadě koncepty Carabo a Navajo, oba postavené na mechanice vozů Alfa Romeo. U Bertoneho zkrátka důvěru neztratili ani později a právem si mysleli, že takové auto, byť komerčně naprosto okrajová záležitost, je životně důležité pro image tamního automobilového průmyslu.

Video se připravuje ...

Delfín

Klínovité auto dostalo jméno Delfino. Sice nakonec nespatřila světlo světa alespoň malá série, zůstalo jediné, ale to hranatému elegánovi rozhodně neubírá na zajímavosti. Volba mechaniky byla jasná, tehdy nejluxusnější model automobilky s křížem a hadem ve znaku: Alfa 6. Zástupce vyšší střední třídy konkuroval v letech 1979-1986 stejně velkým lanciím, mercedesům a bavorákům.

Výsledek měl interpretovat požadavky klientely vozů pro „velkou turistiku“. A to jak těch na starém kontinentu, tak i Američanů. Studio Bertone nezapomnělo v původní tiskové zprávě zmínit, že se až dosud prodalo na 730 tisíc Chevroletů Corvette coby typického představitele zámořských sporťáků, v době premiéry Delfina se chystala „do důchodu“ třetí generace C3. Italský koncept byl pouze dvoumístný, zadní, většinou beztak nepoužitelné sedačky chyběly. Logické.

Busso

Alfa 6 byla vozem klasické koncepce s motorem vpředu a zadním pohonem. Delfino tedy rovněž. Nepohánělo jej nic slavnějšího než legendární vidlicový šestiválec Busso, který se skrýval pod dlouhou kapotou. Atmosférická benzinová klasika s blokem i hlavou z lehké slitiny, rozvodem OHC, úhlem rozevření 60 stupňů a dvouventilovou technikou. Z přesného objemu 2492 cm3 (průměr 88 x 68,3 mm) dával při kompresi 9,0:1 výkon 118 kW (160 k) v 5800 otáčkách. O palivo a jeho optimální směs se vzduchem se starala šestice karburátorů Dell'Orto FRPA 40.

Točivý moment vrcholil 220 Nm při čtyřech tisících. Sílu pohonné jednotky přenášela pětistupňová přímo řazená převodovka Z „dárce orgánů“ pocházelo i hřebenové řízní s posilovačem. Bertone udával maximální rychlost 200 km/h. Zdá se to málo, ale je pravděpodobné, že ji doopravdy někdo zkoušel.

Od Marca Deschampse

Vnější tvary kupé nakreslil tehdejší šéfstylista studia Marc Deschamps, mimo jiné i tvůrce našeho Favoritu. S trochou nadsázky lze říci, že francouzský designér se zkušenostmi od Peugeotu, Ligieru a Renaultu (*1944) použil pravítko. Giuseppe „Nuccio“ Bertone karosárnu a studio vedl, auta nenavrhoval, byl manažerem. Z původní „Alfy Sei“ zůstal zachován rozvor 2600 mm. Sedany měly mimochodem neotřelou konstrukci podvozku: vpředu příčné lichoběžníky a podélné zkrutné tyče, vzadu nápravu de Dion s šikmými suvnými rameny, Wattovým přímovodem a vinutými pružinami, na obou nápravách pak teleskopické tlumiče a zkrutné stabilizátory.

Dvoudveřový sporťák však postrádal dlouhé převisy karoserie původních sedanů, hlavně ten zadní byl zredukován na minimum. Na délku vůz měřil jen 4140 mm (- 620 mm), byl 1830 mm široký (+ 146 mm) a pouze 1180 mm nízký (- 214 mm). Jezdil na pneumatikách Michelin TRX rozměru 220/55. Kola od sebe dělilo 1480 mm, rozchod byl tedy z původních 1408, respektive 1365 mm značně rozšířen, jinak se však na podvozku nic neměnilo.

Směs skla a oceli

Proporce byly tradiční, design na svou dobu střízlivý, ale zároveň moderní, Přídi dominovala efektní výklopná světla, tehdy ještě nikoho nenapadlo, že v blízkém budoucnu přestanou vyhovovat bezpečnostním předpisům a zmizí. Nesměl chybět typický alfácký štít s emblémem. Zasklenou plochu by mohla současná auta jen závidět, jen zadní okno bylo vzhledem ke zvýšeným partiím karoserie menší. Dnes už se po letech neustálých redukcí jeho rozměrů dostala nová auta k tomu, že vůbec žádné sklo vzadu nemají…

Zaujala úzká obdélníková koncové světla, když byla hlavní zasunutá vpředu do karoserie, vyznávala stejný styl. Originálně působila úzká lišta, která se táhla od víka zavazadelníku dopředu. Navazovala na jinou, která dotvářela zadní sloupek, ten však byl ve skutečnosti skryt pod sklem. Blatníky byly hranatější, celek dotvářela velká kola. Mix skla a oceli byl působivý, aerodynamika příkladná,odhlučnění kabiny navrženo tak, aby dovnitř pronikal hluk motoru co nejméně. U luxusněji pojatého gétéčka to patřilo k bontonu, ale alfisté se mnou budou souhlasit, že samozřejmě na škodu. Protože zvuk Bussa je rajská hudba, obzvlášť tehdy, když pořádně přišlápnete plynový pedál… a stáhnete boční okna.

Uvnitř

Interiér byl na rozdíl od poměrně střízlivého zevnějšku náležitě futuristický, vyznával však opět hrany. Seskupení ovládacích tlačítek kolem volantu připomínalo spíše citroëny. Kožené sedačky byly navrženy s důrazem na ergonomii. Zavazadlový prostor poskytoval dostatek prostoru pro bagáž dvoučlenné posádky.

Delfino se klidně mohlo začít vyrábět… i když šlo hlavně o vábničku na návštěvníky prestižní ženevské přehlídky. Mělo podnítit jejich představivost a prezentovat nový stylistický jazyk značky ve spolupráci se slavným studiem. Jenže státem řízená Alfa Romeo projekt odmítla, i když publikum ve Švýcarsku nešetřilo chválou, odborníci i laici. V roce 1986 navíc automobilku převzal Fiat a dalším konceptem, který vznikl ve studiu Bertone na její technice, byl až Sportut (1997).

Logická podobnost

Na Delfinu najdeme i prvky společné s Citroëny BX a XM. Třeba tvary podběhů a styl kol. BX ale přece vycházel z Volva Tundra navrženého Marcellem Gandinim, respektive vlastně už z Reliantu FW11 pro turecký Anadol. A na XM pracoval… Marc Deschamps. Po nezbytných úpravách přídě a zádě včetně ještě většího prosklení se z něj klidně mohl stát nástupce Citroënu SM

Mimochodem, na stejném autosalonu vystavilo svou představu Alfy GT blízké budoucnosti i Zagato: jmenovala se Zeta 6. To připomínalo v mnohém Porsche 928. Inspiraci z Delfina si zase vzal Aston Martin V8 Zagato z roku 1986, jeho lichoběžníkový „skleník“ byl velmi podobný… A když se podíváme na Subaru Alcyone SVX, práci Giugiarova Ital Designu, najdeme zde bohaté prosklení, rozdělená boční okna i vyšší záď, jen na konci 80. let (prototyp se objevil v Tokiu 1989) se už tvary zaoblily…

Další kupé Alfy Romeo

Alfa Romeo ale měla i vlastní stylistické centrum vedené tenkrát Ermannem Cressonim. Nakonec se ke kupé přece jen vrátila. GTV (1994-2004) se však zrodilo u Pininfariny, nástupnická Brera (2005-2010) také u Italdesignu, tedy alespoň kupé, ale v San Giorgio Canavese se vyráběly obě karosářské verze. U Bertoneho vzniklo kupé GT (2003-2010), které navrhl Giuliano Biasio. Jenže to měřilo skoro 4,5 m a stejně jako oba „stájoví kolegové“ mělo i zadní sedačky a primárně přední pohon. Navíc si ho Alfa Romeo vyráběla ve vlastní režii v Pomigliano d'Arco.

Za zmínku stojí ještě Nuvola (1996), vytvořená studenty pod vedením Waltera de Silvy ve firemním Centro Stile Alfa. Tu pohánělo Busso V6 se dvěma turby, šlo o čtyřkolku, která měla šestistupňovou manuální převodovku. Zůstala ale opět jediná. Jméno dostala po slavném závodníkovi Taziu Nuvolarim a samostatné ohlédnutí si v budoucnu určitě také zaslouží.

Přežilo

Ví se, že Delfino doznalo újmy a dosud neprošlo opravou. Proto neexistují žádné novější fotografie... Dlouhá léta bylo součástí firemní kolekce Bertone, i po krachu firmy na jaře 2014. Sbírku 79 aut ve skutečné velikosti, podvozků a modelů získal Automotoclub Storico Italiano (ASI) v konkurzní aukci 28. září 2015. Zaplatil jen 3,44 milionu eur (tenkrát 93,5 milionu korun). Její součástí je i Delfino. Kolekce je vystavena v parku Volandia v sousedství milánského letiště Malpensa v historických halách výrobce letadel Caproni. Výhodou je to, že italská vláda ji vyloženě zakázala později rozdělit a vyvézt do zahraničí. Muzeum jsem neměl možnost navštívit, fotografie Delfina ale chybí i na oficiálním webu, takže stále čeká na renovaci.

Zdroje: Wikipedia, Carstyling.ru, bertone.it, Wikipedia, Carfolio.com, AllCarIndex, Svět motorů, Carinf.com, TCCT.com, Driven To Write, Car Design News, AutoBild.bg, newsdanciennes.com, Le Blog Auto, asifed.it, goodwood.com, Conceptcars.it, dannatavintage.com. Classic Driver, leroux.andre.free.fr, semanalclasico.com

Foto: Bertone

Aleš Dragoun
Diskuze (1)

Doporučujeme