BMW M1 Procar číslo 094: Silniční verze je jediná na světě

Projekt doposud jediného (malo)sériového supersportu od BMW s motorem uprostřed odstartoval před čtyřiceti lety. Mnichov se chtěl ve vytrvalostních závodech vozů skupin 4 a 5 postavit Ferrari a Porsche. M1 s kódem E26 měla být kompletována u Lamborghini, ale italskou továrnu s býkem ve znaku sužovaly existenční problémy. V Sant'Agatě vzniklo pár prvních kusů, pak Bavoři smlouvu zrušili a finální montáž se přesunula do Stuttgartu ke karosárně Baur.

Itálie však nezůstala stranou. Tvary přece nakreslil Giorgetto Giugiaro, u Ital Designu se také spojovaly laminátové karoserie (dodávala je firma T.I.R.) s trubkovými prostorovými rámy od Marchesi. Konečná inspekce každého kusu ovšem probíhala u BMW Motorsport v Mnichově.

Procar

Problémy Lamborghini způsobily zpoždění výroby a závodní nasazení, k přímému souboji s Porsche 935 ve skupině 5 tak nedošlo. Místo toho vznikla značková série Procar, kde se prali s identickými auty profesionální závodníci: piloti F1 a jezdci vytrvalostních klání: MS sportovních prototypů i ME cestovních aut.

Podle oficiálních čísel automobilky se zrodilo během tří let, mezi červencem 1978 a stejným měsícem roku 1981 454 exemplářů M1. Poslední ze 414 silničních opustil Baura i Motorsport v únoru téhož roku. Procarů bylo tudíž postaveno pouze čtyřicet, jezdilo se s nimi dvě sezóny, v letech 1979 a 1980, série si ovšem i v tak krátké době získala obrovskou popularitu. Placaté supersporty se pak přesunuly třeba do národních šampionátů GT a odvážlivci s nimi zkusili jezdit i rallye, FIA je pustila do skupiny B.

Číslo 094

Ten, který zrenovovala a prodává americká Canepa z kalifornského Scotts Valley (jejím zakladatelem je závodník Bruce Canepa), byl jednatřicátým v pořadí a nese výrobní číslo 094 (VIN WBS00000094301094) Kde, jak a kdy získal svou podobu? Je to trochu složitější... Závodní sedačku nepropotila žádná superstar, šlo totiž o rezervní auto. BMW jej prodalo německému klientovi z Mohuče hned po první sezóně, v listopadu 1979. Jenže veškeré pro silniční provoz nehomologované díly musely jaksi pryč. Později s ním jezdila jeho dcera a následně putoval k jistému umělci, který vzácný kousek využíval na svých výstavách zejména coby malířské plátno...

Šance se ovšem chopil Peter Gartemann, šéf dealerství AHG. Tento muž jej v květnu 1983 opatřil vlastním aerodynamickým balíčkem, inspirovaným právě závodními specifikacemi. Plán vyrobit dalších devět podobných sad nevyšel, nebyl zájem, pouze lakovna Hermanna Altmikse stvořila na karoserii vlastní vizi art caru. O půl roku později se už tehdy unikátní M1 stěhovala za oceán. Na konci 90. let pak přestala jezdit po srazech a zmizela v garáži, kde spočinula až do října roku 2012.

Canepa

Další život mu vdechla právě Canepa, právě zde prošel tenhle kousek nedávno totální rekonstrukcí. Auto se samozřejmě muselo kompletně odstrojit a rozebrat do šroubku. Nikdy nebouralo, rez prakticky chyběla (v USA najelo jen zhruba 6000 km) a otvory po spoilerech naznačovaly, že se firmě podařilo získat jedinečný exemplář. Tovární archiv skutečně potvrdil, že šlo o procar. Prioritou renovátorů se tak stal návrat závodního vzhledu za předpokladu, že zůstane stále „street legal“. Což znamenalo zpětné použití co nejvíce původních dílů včetně těch podvozkových i bodykitu s širokými blatníky a nezbytným masivním zadním křídlem. Některé musely být znovu vyrobeny podle skutečné předlohy v životní velikosti, předtím samozřejmě pečlivě nafoceny...

Modifikacím se však unikát nevyhnul. Originální kola BBS s centrálním upevněním byla přepracována na sedmnáctipalcový průměr a obuta do pneumatik Michelin Pilot Sport 265/40, respektive 335/35. Rozměrům obutí odpovídá i jejich šířka 10, respektive 12,5 palce. Šasi dostalo pružiny od Rogera Penskeho, nastavitelné naštěstí zůstalo. Brzdy mají komponenty ze závodních Porsche typů 962 (třmeny Brembo) a výše vzpomínaného 935 (!), původní už totiž nejsou k mání ani v Mnichově.

Stranou pozornosti nezůstal ani čtyřventilový šestiválec typového označení M88/1. Místo mechanického vstřikování má agregát DOHC objemu 3453 cm³ elektronické od Motecu, které však není na první pohled poznat, v Kalifornii jej důmyslně schovali. Výkon vyhnalo na 309 kW (420 k) a točivý moment vrcholí 484 N.m. Ten přenáší rekonstruovaná pětistupňová manuální rychlostní skříň ZF stále na zadní kola. Změnou prošly analogové přístroje, červené pole otáčkoměru začíná v 7700 min^-1 a tachometr naopak končí u hranice 200 mph (320 km/h). Na renovaci a úpravách se podílely firmy VAC Motorsports (motor) a Vintage Racing Motors (převodovka).

Čedičová šedomodrá (Basalt Blau) barva odpovídá dobovému vzorníku, nahradila předchozí rudou, ale klienti si ji kdysi objednat nemohli, zůstala vyhrazena čtyřem exemplářům pro šéfy automobilky a rodinu Quandtů. Čistě Canepovu práci pak představují hliníková hrdla dvou nádrží v zadních bočních okénkách. Dvoumístný kokpit prošel kompletním přečalouněním černou kůží s šedým prošíváním místo černobílé látky, nové jsou i tmavé vlněné koberce a tepelná a zvuková izolace. Zmizelo naopak elektrické ovládání zrcátek, popelník, manuální otevírání oken a výdechy ventilace ve dveřích.

Zrenovovaná a upravená M1 byla představena poprvé v Monterey letos v srpnu. Kolik za ni u Canepy chtějí, oficiálně nesdělili. Vážným zájemcům to jistě prozradí po telefonu.