Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Bugatti 57 SC Sports Tourer Vanden Plas: Čtvrt miliardy korun stačí

Aleš Dragoun
Diskuze (0)
Bugatti 57 je dodnes nejpopulárnějším vozem značky, žádného modelu v Molsheimu nevzniklo více. Ceny letí vzhůru, dokládá to kus, který byl vydražen v Amelia Islandu.

První Bugatti typu 57 se dostaly k zákazníkům v sezóně 1934. Jednalo se prakticky o samostatné dílo Jeana Bugattiho, staršího syna legendárního Le Patrona, kterému jej otec o dvě léta dříve zadal. Bugattimu mladšímu bylo v té době pouhých třiadvacet... Primárně šlo o gran turismo, nikoli závodní speciál, i když technika svůj původ na okruzích samozřejmě nezapřela. Všechny až na prototyp s pouhými 2,8 l poháněl řadový osmiválec DOHC objemu 3257 cm3 různých výkonů. Postupně se objevily další verze: C dostala kompresor Roots, S snížený podvozek se zkráceným rozvorem (2,98 místo 3,3 m) a vrcholem byla SC, která logicky kombinovala obojí.

Do roku 1940, kdy továrnu zabrali Němci a přešla na válečnou výrobu, stačili v Alsasku postavit nejméně 680 a nejvýše 830 exemplářů, archiv zničily později spojenecké bomby, takže přesný počet dnes není dohledatelný. Základní provedení nesla názvy Ventoux, Galibier, Stelvio a Atalante podle alpských průsmyků, auta se „oblékala“ jak přímo v Molsheimu, tak i jinde. Jedno z nich, konkrétně výrobního čísla 541 postavené v roce 1937, dostalo sportovní otevřenou podobu až za kanálem La Manche. Karosárna Vanden Plas byla původně belgická, později založila pobočku v Paříži a nakonec prodala licenci jistému Warwicku Wrightovi do Londýna (1913). Právě v britské metropoli měl „sports tourer“ na tamním autosalonu v roce 1938 svou výstavní premiéru. Proto připomíná spíše britské bentleye a alvisy než tvorbu kontinentálních karosářů. Jak dokazují dobové snímky, zadní kola původně nepostrádala přídavné kryty.

Popisovaný vůz s číslem motoru 29S si ovšem objednal newyorský distributor George Rand v šedé barvě s červenými doplňky. Jenže nebyl na objednávku, kupce se najít nepodařilo, a tak putoval zpět do Anglie. Tam se prodal a přežil válku, následně šel z ruky do ruky. Sedmapadesátky si na závodních tratích představit nedokážeme, snad pouze kromě slavných „tanků“, které dvakrát vyhrály 24 hodin Le Mans (a Jean Bugatti se za volantem jednoho z nich v srpnu 1939 zabil). Otevřený Vanden Plas ovšem skutečně závodil, navíc v pro nás dosti exotickém Trinidadu. Pro zápolení na karibském ostrově jezdec Jack Robinson odstranil blatníky včetně krytů zadních kol i přední světla a čelní sklo nahradil větrným štítkem.

Získal několik úspěchů při podnicích na tamním letišti a svůj stroj vybavil kompresorem z typu 35, původně jej totiž vůbec neměl, šlo tedy o verzi S. Renovaci včetně správného přeplňování zajistil až další vlastník Peter Agg v roce 1985, vůz mu patřil po dekádu a dokonce se s ním pravidelně účastnil veteránských akcí včetně proslulého závodu do vrchu v Prescottu. Nakonec unikát putoval do rukou dnes již bývalého vlastníka.

Zajímavá je na něm bezesporu technika. Dvouventilový osmiválec z lehké slitiny s ověřeným výkonem 157 kW (213 k) v 5,5 tisících otáčkách má nesnímatelnou hlavu a palivo dodává karburátor Stromberg UUR2. Modely S dostaly mazání se suchou klikovou skříní, od druhé série všech verzí typu 57 se agregáty montovaly na pryžové silentbloky. Mechanické čtyřstupňové převodovky postrádaly synchronizovanou jedničku. Základ konstrukce podvozku tvořil tradiční ocelový žebřinový rám s tuhými nápravami. Odpružení vpředu půleliptickými a vzadu jen čtvrteliptickými listovými pery, toť tradiční prvek vozů Bugatti, tento navíc vyznával klasickou koncepci. O komfort se sice už staraly teleskopické tlumiče, ale deceleraci měly na starosti pouze mechanické bubny, hydraulika přišla na řadu až v sezóně 1938. Roadster vážící 1550 kg je schopen vyvinout i dnes rychlost 210 km/h, takže ubrzdit jej není určitě žádný med.

O uplynulém víkendu (a těsně před ním) probíhala v Amelia Islandu na Floridě velká motoristická akce včetně soutěže elegance a s ní spojených nezbytných dražeb. Auto s registrační značkou DXP 970 nabídla síň Bonhams. Světle modrý krasavec našel nového majitele za 9,735 milionu dolarů, tato částka odpovídá 237,3 milionům korun. Překvapivě se prodal za méně než odhadní cenu, rozmezí bylo stanoveno dokonce na 11-13 milionů (268,1-316,8 milionu Kč). Ale přihazování pochopitelně začínalo níže, konkrétně na šesti milionech. Kupcem se stal soukromý americký sběratel, jeho jméno nebylo oficiálně zveřejněno. Není to nejdražší 57 všech dob, ani nejdražší Bugatti, ale i tak jde pochopitelně o pořádnou kopu zlata...

Aleš Dragoun
Diskuze (0)