Elektronické přístrojovky nejsou žádná novinka. Kořeny sahají až do 70. let!

Historie elektronického zobrazování veličin, tedy s vyloučením nebo jen minimálním vstupem elektromechaniky, sahá až do období 2. světové války. Tehdy se objevily první obrazovky na vojenských letadlech, které přenášely obraz z radaru. Smyslem bylo pomoci obsluze zbraňových systémů přesněji zaměřit cíl na zemi při bombardování. Od 70. let jsou elektronické zobrazovací přístroje stále častější v kokpitech vojenských letounů či kosmických lodí. V roce 1978 byly ohlášeny poprvé také pro civilní letectví. Prvním uživatelem se stal Boeing 767.

Digitání přístrojovky minulého století: Citroën odhadl budoucnost téměř dokonale

Vývoj elektronických přístrojů pro automobilový průmysl šel ale jinou cestou. Zatímco letectví vsadilo na obrazovky CRT (Cathode Ray Tube), v automobilech se od začátku uplatňoval z dnešního pohledu vlastně modernější systém LCD (Liquid Crystal Display) čili využívající tekutých krystalů. První elektronickou přístrojovou desku uvedl už v roce 1976 super automobil Aston Martin Lagonda. Jeho monochromatický „displej“, který otáčky motoru zobrazoval graficky, kdežto rychlost jízdy v číslicové (digitální) podobě zelenou barvou, musel v polovině 70. let vypadat jak kosmická loď Enterprise z filmu Star Trek, která se jakoby náhodou octla na silnici. Lagonda k tomu navíc přidala dotyková tlačítka, což znělo až neuvěřitelně. A zatímco elektronická palubní deska snad i fungovala, tlačítka na dotyk reagovala podle nálady. I proto je u pozdějších sérií nahradila konvenční, mechanická.