Evropské Automobily roku: NSU Ro 80 (1968)

Německá automobilka NSU byla první, která představila sériový automobil s motorem s trojbokými krouživými písty, otevřený Spider v roce 1964. Německý mechanik a konstruktér Felix Heinrich Wankel (1902-1988) se jeho vývojem zabýval již od konce 20. let, spolupráce s byť menším výrobcem jej dovedla ke zdárnému konci. V sériové výrobě se ovšem nakonec objevil jednodušší motor KKM Hannse Dietera Paschkeho se stacionárním blokem a pístem, který rotoval kolem hřídele.

Originální elegán

Na podzim 1967 překvapila NSU čtyřdveřovým sedanem vyšší střední třídy s elegantní aerodynamickou samonosnou karoserií Clause Lutheho, která se chlubila součinitelem odporu vzduchu 0,355. Luthe použil originální klínovitý profil a výrazný prolis na bocích 4780 mm dlouhých, 1760 mm širokých a 1410 mm vysokých aut. Ten se táhl od předních světlometů, dále ve výši klik dveří až dozadu. Bohaté prosklení kabiny spolu s tenkými sloupky zlepšovalo výhled, koncové reflektory pak německý návrhář umístil hodně nízko. Zavazadelník v poměrně krátké a vysoké zádi měl úctyhodný objem 580 l, hrana víka samozřejmě ještě nesahala až k nárazníku.

Originalitou ale překypovala i technika, o kterou se postaral tým vedený konstruktérem Ewaldem Praxlem. Už dvoukomorový motor o objemu 2 x 497,5 cm³ dával 85 kW (115 k) při 5500 otáčkách. Agregát byl už z principu lehký, kompaktní, tichý a kultivovaný. Označení Ro (Rotationskolbenmotor) odkazovalo právě na něj, osmdesátka původně značila předpokládaný výkon v koňských silách, který byl ovšem nakonec, jak vidno, daleko větší. O dodávku paliva a jeho směs se vzduchem se staraly dva postupné karburátory Solex.

Samočinná spojka

Konstrukční vyspělost vozu dokazovaly rovněž dvouokruhové kotoučové brzdy ATE Dunlop s pneumatickým posilovačem, přední byly umístěny až u diferenciálu. V případě třístupňové převodovky Fichtel & Sachs Saxomatic nešlo o samočinné ústrojí, nýbrž o v principu plně synchronizovaný manuál s automatickou suchou spojkou, ale zároveň s hydraulickým měničem točivého momentu. Proto se považuje i za poloautomatickou převodovku, auto mělo každopádně jen dva pedály, ovšem také řadicí páku s klasickou kulisou tvaru H umístěnou na podlaze. Právě jejím pohybem se ovládal elektrický spínač spojky.

U Ro 80 přenášelo toto ústrojí až 165 N.m ve 4500 otáčkách na přední kola, všechna zavěšena nezávisle a o komfort se staraly vinuté pružiny. Podvozek se chlubil štědrým rozvorem 2860 mm, přední náprava vyznávala vzpěry McPherson a spodní ramena, zadní byla kliková, tedy s rameny vlečenými a výkyvnými. Před ní se nacházela palivová nádrž na 83 l benzinu. Hřebenové řízení ZF nepostrádalo hydraulický posilovač, i to se spolu s vyspělým šasi pozitivně projevilo na jízdních vlastnostech.

Titul evropského Automobilu roku 1967/1968 získal vůz právě za techniku a design. První majitelé oceňovali výkon, kterého nedosahovaly ani mnohé konvenční zážehové motory s dvojnásobným objemem. (proto se také u Wankelových motorů používá tzv. srovnatelný zdvihový objem, který je právě dvojnásobkem skutečného). Sedany byly také velmi lehké, vážily jen 1210 kg. Dosahovaly na tehdejší dobu vysoké maximální rychlosti 180 km/h, akcelerace z klidu na stovku jim trvala 14,4 s. Střídmě navržený interiér měl ve standardní výbavě látkové potahy sedadel, kožené se dalo přikoupit. Podlaha byla pokryta kobercem, strop PVC. Na palubní desce bychom pod tříramenným volantem našli ve čtveřici kruhových přístrojů i otáčkoměr.

S minimálními změnami

Sériová výroba NSU Ro 80 byla spuštěna ve čtvrtek 19. října 1967 a automobilka svou novinku nabízela za 14.150 západoněmeckých marek.. V prvním úplném roce výroby vyjelo z továrny v Neckarsulmu 5.986 vozů, v další sezóně (1969) dokonce rekordních 7.811, následně spadla na zhruba 7.200. Potom však začala čísla postupně klesat na 3-4 tisíce a v letech po palivové krizi nepřekročila ani dva tisíce kusů.

Za takřka dekádu aktivního života se sedan prakticky nezměnil. Od září 1969 byly obdélníkové světlomety nahrazeny dvojitými halogenovými a v C-sloupcích se objevily větrací mřížky. V srpnu 1970 byla kovová maska chladiče nahrazena plastovou, v dalším roce na podzim přibyla akustická signalizace překročení povolených otáček, která do té doby nebyla nijak výjimečná. Při poslední modernizaci v květnu 1975 se zvětšila zadní světla, nyní protažená více do boků, nárazníky dále dostaly pryžové lišty. Celková délka vzrostla na 4795 mm, ostatní vnější rozměry zůstaly zachovány.

Nespolehlivý

Motory, i když mají méně nechanických pohyblivých částí, trpěly četnými poruchami, a to dokonce při nízkém počtu najetých kilometrů. První náznaky se začaly objevovat již po ujetí 24 tisíc. Dlouho se nepodařilo vyřešit problémy s trojdílnými těsnícími lištami rotorů, při studených startech se rychleji obrušovaly. Až na počátku roku 1970 pomohl materiál Ferrotic. Zapalování se dvěma svíčkami na komoru bylo nahrazeno v šedesátém devátém vysokonapěťovým kondenzátorovým s jedinou svíčkou. Velmi časté byly generální opravy po 50 tisících kilometrech, případně jejich výměna v rámci záruky, ani značkové servisy si přitom s Wankely nevěděly rady.

Totální zkázu způsoboval rovněž měnič točivého momentu. Vývojem i řešením neustálých reklamací se automobilka finančně vyčerpala, proto ji v roce 1969 převzal Volkswagen. K problémům se přidala i vysoká spotřeba paliva, která se běžně pohybovala mezi 13 a 16 l/100 km, což při prvním ropném šoku v roce 1973 nebylo zrovna optimální. Wankely také už z principu žádaly více oleje. První výměna byla nařízena až po 20 tisících...

Katastrofální nespolehlivost donutila většinu nespokojených majitelů vyměnit původní motory za mnohem odolnější agregáty od Mazdy, která je vyvíjí dodnes a usilovnou prací se jí podařilo eliminovat nedostatky, takže pohonné jednotky dovedla téměř k dokonalosti. V Británii byly častější konverze na vidlicový čtyřválec Ford Essex, který se jako jeden z mála dopředu vešel, prováděla je Hurley Engineering Company. Konkurence, která koupila od NSU práva, většinou své snahy vzdala (kupříkladu Citroën, který měl s Němci dokonce společný podnik Comotor), příjmy z prodeje duševního vlastnictví tak nebyly valné a očekávání se nenaplnilo.

Vzácnost

Během necelých deseti let, do července 1977, vzniklo nejvýše 37.406 vozů. Inflace navýšila cenu posledních exemplářů o více než sedm tisíc marek. Mnohé skončily na vrakovištích a s původním motorem se jich dochovalo opravdu velmi málo. V Německu je jich registrováno ani ne 700, u nás jej najdeme třeba v Technickém muzeu v Liberci. Lutheho tvary však ohromují i dnes, moderní design vlastně ani příliš nezestárl. Ro 80 bylo také posledním modelem v historii značky, od té doby už žádný jiný automobil s tímto logem nevznikl. Aby ne, značně si pošramotila image... I když jméno zmizelo v polovině 80. let, kdy společnost Audi NSU Auto Union AG zkrátila název na Audi AG, byla zároveň vytvořena NSU GmbH, která dnes spravuje hlavně patenty a práva na unikátní motory.