Ferrari 250 GTO za 1,4 miliardy korun: Bude to nejdražší auto světa?

Ferrari je značka, která k sobě vábí nejen fanoušky, ale hlavně bohaté sběratele (a občas i spekulanty). Přitom v kontextu dějin automobilu, alespoň toho s výbušným motorem jde o výrobce velmi mladého. Vždyť auta se svým jménem mohl charismatický, ale také cholerický a despotický Enzo Ferrari představit až po druhé světové válce. Bránila mu v tom smlouva s Alfou Romeo, kterou Scuderia Ferrari zastupovala v závodech Grand Prix po celá 30. léta (vznikla v roce 1929).

Jenže tisíce vítězství v různých automobilových závodech a nepřetržitá účast v mistrovství světa formule 1 od jeho počátků (stáj vynechala jen pár závodů) z maranellské továrny udělaly modlu. Je dnes nejslavnější značkou, fanoušci Porsche nechť prominou, i když proslulosti Bugatti v meziválečném období možná ještě nedosáhla. Nebo ano? Věc názoru. Její aktuální pozici odpovídají také ceny, za které se dnes vzácné kusy se závodní historií nabízejí. Ano, absurdní částky dávno překročily i historickou hodnotu dotyčných exemplářů, na tom se shodnou i odborníci a historikové...

Předloni se jedno GTO, samozřejmě to původní z řady 250 prodalo za 38,1 milionu dolarů (pro lepší přehled zůstaňme u americké měny). Letos v únoru změnil majitele vůz typu 335 Sport za o něco nižších 35,7 milionu. Naprostým rekordem je jiné Ferrari 250 GTO, které se stěhovalo před třemi lety ze soukromé sbírky k novému vlastníkovi za neuvěřitelných 52 milionů dolarů. Není to aukční rekord, transakce se nakonec uskutečnila mimo oficiální dražbu.

Šanci překonat ho má modrý vůz stejného typu ročníku 1962. Objevil se v nabídce britského dealera Talacrest. Ten za něj požaduje částku 45 milionů liber, což je v aktuálním přepočtu 51 milionů eur, nebo 56 milionů „babek“. Po přepočtu na koruny vyjde vždy suma kolem 1,4 miliardy. To je šílené. Stojí tohle ferrari vůbec za ony peníze? Posuďte sami...

Jde o druhé vůbec kdy postavené „sériové“ GTO výrobního čísla 3387GT a první, které závodilo. Ve dvanáctihodinovce v Sebringu na Floridě dojelo druhé celkově, tehdy jej řídili Phil Hill a Olivier Gendebien. Ano, jeho sedačku propotil tehdejší obhájce titulu mistra světa F1... V Le Mans s posádkou Bob Grossman/Fireball Roberts obsadilo šesté místo v absolutní klasifikaci, ale v obou kláních vyhrálo svou třídu. Mate vás atypická modrá barva a bílý pruh? Už od počátku své kariéry jej však nasazoval North American Racing Team (NART) Luigiho Chinettiho, který právě takovou kombinaci používal.

Hvězdnou kariéru ukončilo v sezóně 1965. I v Nassau Tourist Trophy tenkrát zaznamenalo triumf ve třídě. Ano, tenhle podnik se konal v hlavním městě Bahamských ostrovů! Bob Grossman s ním mimochodem odpadl pro poruchu zavěšení, ale měl ujetá jen o dvě kola méně než vítěz, takže se v celkovém pořadí objevil na desáté příčce. Pro ctitele technických údajů pár čísel: první sérii poháněl celohliníkový dvouventilový vidlicový dvanáctiválec OHC Tipo 168 objemu 2,95 l s výkonem 221 kW, tedy 300 starých dobrých poctivých plnokrevníků, které má Ferrari ve znaku. Na rovinkách mohla auta jet až 280 km/h, záleželo pochopitelně na charakteru trati a vhodně zvolených převodech v pětistupňové manuální skříni.

John Collins z Talacrestu se pro deník Telegraph ohledně zmíněné absurdní částky vyjádřil takto: „Bohatí lidé po amerických prezidentských volbách poohlížejí po investicích a tahle je o hodně lepší než vzácný obraz na zdi.“< No, je vidět, jak politika ovlivňuje všechny oblasti života včetně trhu s veterány, ale situací v USA se na automobilovém serveru opravdu zabývat nehodlám. Stejně jako polemikou, zda firma hladu po tomto modelu trochu nezneužívá... Collins ale na druhou stranu 250 GTO nazval „Svatým grálem klasických aut.“ A tady nezbývá nic jiného než souhlasit!