Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Fiat Ecobasic (1999-2000): Dospělá hračka

Aleš Dragoun
Diskuze (13)
Ekologická auta nejsou mrtvá ani v současnosti, i když už se spoléhají spíše na elektřinu. Na přelomu milénia přišel s konceptem městského vozu specialista na mini: italský Fiat. A poháněl ho turbodiesel!

Turínský koncern šikovná, levná, úsporná a lehká miniauta vždy uměl. Vývojem těch z dnešního pohledu moderních, kde zohlednil i nároky na bezpečnost, se začal zabývat už na rozhraní 60. a 70. let minulého věku, tato zajímavá epizoda stojí za připomenutí, určitě se jí v budoucnu dotknu. Nicméně před necelými dvěma dekádami prezentoval studii Ecobasic, která zaujala zdaleka nejen designem. Premiéru si odbyla na Motorshow v Boloni v prosinci 1999, poté byla ještě vystavena v březnu 2000 na mnohem významnějším mezinárodním autosalonu ve švýcarské Ženevě.

Futuristický styl kulaté karoserie měl na svědomí Roberto Giolito, který pracuje pro Fiat už od roku 1989, v současnosti vede stylistická oddělení nejen mateřské značky, ale i Abarthu – a mimo jiné je podepsán pod kontroverzní Multiplou. Pomáhal mu jeho podřízený Salvatore Cacciatore. Baculaté vozítko s takřka kolmou výklopnou průhlednou zadní stěnou dostalo do vínku několik zajímavých prvků: třeba zadní boční okna, která zasahovala hluboko do boků. S podobným řešením přišel později francouzský Citroën C2,

Motor nedostupný

Auto vypadalo jako hračka v životní velikosti, na první pohled trošku neohrabaně. Prosklení bylo vůbec velkorysé a kabina řádné vysoká. Moderní vozy, ze kterých už kolikrát není vidět ani dopředu a výhled vzad připomíná průzor obrněného transportéru, by se zde mohly lecčemu přiučit. Vlastně i čelní sklo bylo takřka kolmé. Kabina připomínala bublinu, pečlivě se testovalo v aerodynamickém tunelu. Výsledek? Součinitel odporu vzduchu 0,28.

Hravý Ecobasic měřil na délku pouze 3480 mm, byl 1710 mm široký a 1470 mm vysoký, šlo tedy o jasné mini. Nalévací hrdla provozních kapalin byla vystavena na odiv vpravo (z pohledu řidiče) vedle loga automobilky pod chytře navrženým průhledným poklopem v „nosu“. Žlutá zátka skrývala olej, zelená vodu a modrá kapalinu do ostřikovače. Kromě toho zde byl přístup k baterii. Kapota se otevřít nedala, byla přišroubovaná a dovnitř mohli pouze servisní technici při údržbě. Fiat tvrdil, že malý naftový motor je velmi spolehlivý, což poněkud kontrastovalo s jeho ne zrovna lichotivou image...

88 procent

Podobný koncept mělo už Audi A2, představené ve formě studií o dva roky dříve. Fiat však nabídl jen jedny dveře na straně řidiče (druhé měly být za příplatek jako u dodávek), ale dvoje vpravo. Vnitřek čtyřmístného fiátku vynikal jednoduchostí, až strohostí a účelností, ale i funkčností a originalitou, jak se na městské „přibližovadlo“ sluší a patří. Prostor pro posádku zabíral 88 % celkové plochy a také na zadních sedadlech pasažéři nijak nedostatkem místa netrpěli, vešli se sem totiž i dospělí. Tato místa se mimochodem sklápěla do stran, takže Ecobasic mohl sloužit i jako dodávka. Čalounění pružnou síťovinou s měkkým polstrováním v exponovaných místech uspořilo cenná kila.

Látkové obložení kabiny včetně dveří považovali návrháři za zbytečnost, plasty i na podlaze byly holé. Zaujal design vnitřních kliček pro manuální stahování oken, šlo o velké kolečko s páčkou. Vzadu vpravo se nacházelo mohutné madlo pro odsunutí dveří. V základu trubková palubní deska s konzolou v dolní části obsahovala pevné úložné prostory, ovládání ventilační soustavy bylo situováno do jejího středu, stejně jako přístrojové vybavení zredukované na rychloměr na „tykadle“ i volič převodovky.

Lehounký

U 750 kg těžkého autíčka byla jednou z priorit již vzpomínaná redukce hmotnosti. Podvozková platforma s ocelovým prostorovým rámem byla tuhá. Jednoduché šasi mělo vpředu vzpěry McPherson a vzadu vlečená ramena. A na karoserii jinak našly místo hmoty vyvinuté, vyrobené a dodané GE Plastics, nejen termoplasty a polypropylen. Kupříkladu kapota, struktura dveří a střecha byly vyrobeny z tuhého termosetu probarveného dvojitou kataforézou, průhledné části (zadní boční okna, vzhůru výklopné víko a kryty koncových reflektorů) zase z polykarbonátu.

Celé „tělo“ nevážilo více než 150 kg. Na místech karoserie, které při ťukancích mohly utrpět největší újmu (nárazníky, dveře), se uplatil nástřik plastovým pigmentem. Vše usnadňovalo opravy v případě poškození a redukovalo tak v tomto ohledu provozní náklady. Odpadly rovněž výdaje na sušení karoserie, škodlivá rozpouštědla i drahé roboty.

Turbodiesel

Samozřejmě se tedy hledělo i na ceny výrobní a také bezpečnost, takže se zohlednily normy Euro NCAP a prakticky všechny použité materiály šlo zrecyklovat. Ale nejen to, Ecobasic byl i úsporný. Poháněl jej totiž malý čtyřválcový turbodiesel JTD 1248 cm3 s výkonem 61 koní (45 kW) v 3500 otáčkách, čtyřventilovou technikou a přímým vstřikováním common-rail MultiJet druhé generace. Byl uložen vpředu napříč. Stačil ke zrychlení z klidu na stovku za 13 s a maximální rychlosti 160 km/h, tedy vysoko nad dálniční limit ve většině civilizovaných zemí. Dokonce byla elektronicky omezená. Pohyb ve městě usnadňovala pětistupňová robotizovaná skříň Selespeed se třemi programy: samočinným, ručním a ekonomickým. Ta přenášela až 160 N.m/1800 min-1 dopředu.

K ujetí stokilometrové vzdálenosti navíc motor vyžadoval pouze 2,86 litru nafty. Reálných, potvrdily ji testy německé TÜV, jen převodné ústrojí muselo pracovat v plně automatickém režimu. Ekologové měli radost, auto bylo velmi šetrné k životnímu prostředí. Navíc podle nich nastavovala Evropská unie normu Euro 4, která vstoupila v platnost v roce 2005.

Desítka

Během čtrnáctiměsíčního vývoje Fiat podal přes padesátku patentů. Včetně dvoudílné střechu, jejíž přední část mohla být rychle nahrazena vzdušným ochranným prvkem proti slunci. Příliš odvážná vize, bláznivý, nebo naopak geniální návrh? V tiskové zprávě z března 2000 turínská automobilka uvedla: „Není to pouze zkouška stylu a jemné hledání sebe sama, ale autentická pojízdná laboratoř. V Ecobasicu ve skutečnosti existuje tolik inovací, které jsou tak, jak se vyskytují, zamýšleny být aplikovány v sériové výrobě.“

Nezrodil se pouze jeden jediný, v letech 1999-2000 Fiat postavil celkem desítku „fantasticky ošklivých“ prototypů a některé dokonce půjčil novinářům k vyzkoušení na dráze ve vlastním výzkumném a vývojovém středisku. Mnozí jej považovali doslova za šeredný, jiní jeho tvary nazývali „vesmírnými“, bláznivými, bizarními či dráždivými... Kromě typických oranžových existuje i jeden béžový.

Bez posilovače

Prototypy samozřejmě nebyly dotažené, měly obří spáry mezi jednotlivými částmi karoserie, které lidé od Fiatu provizorně zamaskovali texturami. Jezdily ale hbitě, sekvenční elektronicko-hydraulické řazení nahoru a dolů neobtěžovalo, jen bylo trochu tužší, hluk dieselu pronikal do kabiny silněji a komfort odpružení vyvolával negativní reakce. Řízení logicky postrádalo posilovač, ale zase poskytovalo zpětnou vazbu od kol, která přispěla snadné ovladatelnosti v zatáčkách.

„Je těžké říci, zda půjde do výroby,“ řekl v létě 2000 inženýr Giuseppe Rovera. „Na tom stále pracujeme a chtěli bychom být připraveni, ale musíme vyvážit nízkou spotřebu paliva s ohledem na vzhled, požadavky trhu, technické specifikace a bezpečnost. Prozatím jsme vstoupili do prázdného období.“ „Je to marketingový problém,“ doplnil jej šéf PR Giampietro Mantovani. „Potřebujeme zkontrolovat, zda existuje požadavek na takové auto.“

Levný

Kdyby se skutečně dostalo do série, tak pouze v jediné verzi bez ozdob a doplňkové výbavy, aby mohlo vznikat co nejjednodušeji a nejrychleji. Předpokládaná cena při ročním objemu dvou set tisíc až čtvrt milionu kusů: 10.000 marek, 5.000 dolarů, nebo 4.000 liber, račte si vybrat. Vzhledem k modulární konstrukci mohly být jednotlivé části produkovány v různých továrnách. Tyto jedinečné nápady však nakonec Fiat v praxi neuplatnil. Největší problémy byly v použití různého druhu plastů, jejich nestálou barevností. Ve zmiňované Ženevě navíc představil více než dvojnásobně dražší verzi s integrovaným telefonem, navigací a luxusnějším interiérem.

Škoda, skutečně lidové auto v nabídce evropských výrobců dnes citelně chybí... Posledním takovým byla vlastně Panda. Ta první, Giugiarova hranatá, kterých se před sedmnácti lety v Itálii ještě prodávalo 130 tisíc ročně a jednalo se o nejpopulárnější evropskou čtyřkolku! Fiat se rozhodl posílit kvalitu svých stávajících modelů a uvést na trh smršť jiných novinek...

Aleš Dragoun
Diskuze (13)
Avatar - Ja Prvni 123
15. 10. 2017 18:47
Koukám, že moje přirovnání zadního okna k roomsteru se nehod
Fakt spějete k zrušení návštěv. Zatím žijete z toho, že není moc kam jinam chodit - ale i to má svou hranici.
:-(
Avatar - twistedTSD
12. 10. 2017 22:14
Re: Hnusný hnus.
Nevím. Počátkem devadesátek pár elektromobilů v Evropě vzniklo, dokonce i ve spolupráci se Škodou, ale v roce 1990 jich ještě asi mnoho nejezdilo.
Avatar - Ja Prvni 123
12. 10. 2017 19:37
Re: Ještě, že se to nevyrábělo!
:-)
Avatar - Ja Prvni 123
12. 10. 2017 19:32
Re: Hnusný hnus.
No, jako poklus to není úplně špatný.. ale projde to tak na schůzi zahrádkářů.
:-)
Kdo se jen trošku o auta zajímá ví, že Lupo byla odpověď na druhou generaci Pandy... která se začala vyrábět i s 1,3D... co na ní bylo novýho?

Prostě malý auto, prodávaný po hrstích, i jako Seat Arosa... do kterýho prostrě vrazili malej diesel.

Tohle je nových nápadů plný... je to nosič řešení a technologií, a je to tak vošklivý právě proto, že nikdo se sériovou výrobou nepočítal. Článek je napsanej dobře - je to svým způsobem hračka.

Což ovšem nepochopili... a ten nápad se zadníma dveřma prodávali jako Roomster poměrně dlouho.

;-)

EDIT: mimochodem víš, že Fiat dělal elektromobil už v roce 1990... právě Pandu dělal jako Elektru... a normálně komerčně ji prodával.
Byla to dvoumístná mikro dodávka do center historických měst...
12. 10. 2017 14:15
Re: Hnusný hnus.
Ty ani netušíš, o čom pletieš... :-!