Ford Escort Mk1 (1967-1975): Proč se prvnímu escortu říkalo psí kost?

Název Escort poprvé použil britský Ford už u řady 100E. Jednalo se o kombi vzešlé z typu Anglia stejné série, v letech 1955-1961 jich postavil přes 33 tisíc. Jméno se stalo základem pro novou řadu kompaktů, která stála na počátku sdružování operací modrého oválu v Evropě. Ve výrobním programu nahradil známou Anglii 105E, která měla v základním dvoudveřovém provedení typické lomené zadní okno.

Kooperace evropských divizí (britské, irské a německé) se poprvé uplatnila u užitkového Transitu, který byl představen v polovině 60. let. Ostrovní a kontinentální odnože americké automobilky si do té doby na některých západoevropských trzích dokonce konkurovaly! Následoval právě osobní Escort, jehož výroba se v Halewoodu rozběhla 17. listopadu 1967. To už existoval Ford of Europe.

Láhev od coly

Escorty první generace s tvary připomínajícími láhev od Coca-Coly vyznávaly klasickou koncepci, tedy agregáty uložené podélně vpředu a zadní pohon. Podvozek s rozvorem přesných 2,4 m měl vpředu vzpěry McPherson, trojúhelníková ramena a vinuté pružiny, vzadu se spoléhal na ortodoxní tuhou nápravu a podélná půleliptická listová pera. Jednookruhovým brzdám musely v nejslabších verzích stačit bubny, počínaje motorem 1,3 l bychom na přední nápravě našli kotouče. Escort byl také prvním malým vozem značky s hřebenovým řízením a vynikal robustní mechanikou. Palivová nádrž měla objem 41 l.

Základními motory byly řadové kapalinou chlazené litinové pětiložiskové čtyřválce OHV řady Kent Crossflow s objemy 1098 cm³ (29 kW/40 k) a 1298 cm³ (35 kW/48 k), spojené s plně synchronizovanou čtyřstupňovou přímo řazenou převodovkou, případně třístupňovou samočinnou Borg Warner 35. Slabší agregáty měly jednodílný hnací hřídel, silnější dvoudílný. Společné bylo i vrtání 81 mm, lišil se jen zdvih. Výfukové a sací potrubí byly umístěny na opačných stranách hlavy, vačkový hřídel pak vedle klikového v bloku. V Itálii a Francii se z daňových důvodů daly koupi Escorty s malými a slaboučkými čtyřválci 939 cm³ (27 kW/36 k), ujaly se ale jen na Apeninském poloostrově, v zemi galského kohouta vydržely pouze čtyři roky, tamní zákazníci po nich příliš netoužili a raději si připlatili.

Čtyřmetrový

Escort první generace neměřil ani čtyři metry, byl 3,98 m dlouhý, 1,57 m široký a 1,39 m vysoký. Základní karosářskou variantou byl dvoudveřový sedan se zavazadelníkem o objemu 270 l, karoserie měly samonosnou konstrukci z lisovaných ocelových plechů. Charakteristickým prvkem se stala přední maska s kulatými světlomety, která připomínala psí kost, právě odtud pochází jeho přezdívka. Auta vážila dle provedení od 767 kg do 915 kg. Kromě standardní výbavy se nabízela ještě ve stupních De Luxe a Super, poslední se lišil hranatými světly a měl dokonce koberečky, zapalovač cigaret a ukazatel teploty chladicí kapaliny. Výkon třináctistovek byl také vyšší: 38 kW (51 koní), respektive 42 kW (57 koní) v případě Superu.

Oficiální výstavní premiéra se konala na autosalonu v Bruselu v lednu 1968, krátce po marocké novinářské prezentaci. V březnu se objevilo třídveřové kombi se sklopnou zadní lavicí, které neslo na různých trzích odlišné názvy (Estate, Turnier...) a vešlo se do něj až 1530 l nákladu. O měsíc později následovala dvoumístná užitková verze se zaplechovanými boky a vyšší střechou. Obě tyto varianty profitovaly z odolnější spojky, větších brzd a silnějších zadních per. Ve Finsku se mimochodem prodávala kombinace obou: prosklená dodávka se dvěma řadami sedadel, dílo tamního dovozce.

4. června byl vyroben exemplář s pořadovým číslem 100.000, odbyt překonal všechna očekávání o více než 30 %. Zákazníci z kontinentu si museli počkat až do září 1968, kdy byla zahájena produkce modelů s levostranným řízením v belgickém Genku. Ty byly oproti svým ostrovním kolegům odlišné: podvozkem s předním příčným zkrutným stabilizátorem místo torzních příček, jiným převodem řízení, dvouokruhovými brzdami a širšími lemy blatníků.

Dvě vačky

Dvouvačkový, ale zatím pouze dvouventilový Twin Cam 1558 cm³ (77 kW/105 k) pro skupinu 2 vyvíjel Lotus, jeho jméno se ale v označení na rozdíl od Cortiny neobjevilo. Základem se stala patnáctistovka z Elanu, za vznikem stáli Henry Taylor a Bill Meade. Baterie se musela přesunout do zavazadlového prostoru, uvolnila místo výfukovému potrubí. Rozvody poháněl řetěz. Místo malých dvanáctipalcových kol dostala auta o palec větší.

Jako základ závodního náčiní pro okruhy i soutěže byl tento Escort se širší karoserií excelentní, pilotoval jej třeba i Roger Clark, který s ním vyhrál hned při debutu soutěž International Circuit of Ireland. Australan Frank Gardner dominoval britskému mistrovství cestovních vozů 1968 na voze připraveném v dílnách Alana Manna, ovšem ten přešel na šestnáctiventilový agregát FVC formule 2, který dával přes 200 koní. V letech 1968-1970 vzniklo v Halewoodu a následně Borehamu 1.263 výhradně bílých kopií dvoudveřových Twin Camů s černými doplňky a zpočátku se čtvercovými reflektory. Brzy se překvapivě ukázalo, že auta nejsou dostatečně výkonná ani spolehlivá, a to se v závodních úpravách ladila i na 160, se vstřikováním Lucas dokonce i na 185 koní... Jejich obchodní kariéra dále pokračovala na pátém kontinentu.

V září 1969 přibyl do palety karoserií čtyřdveřový sedan. V témže roce měl premiéru model 1300 GT s vyšším výkonem 64 koní (47 kW), tužším podvozkem a přídavnými přístroji (indikátorem nabití baterie, tlakoměrem oleje). 16. ledna 1970 zahájil produkci i německý Ford v Saarlouis, v jeho nabídce vystřídal Escort Taunusy série P6 typů 12M a 15M. Za výše vzpomínanou třístupňovou samočinnou převodovku se v SRN připlácelo 800 DM.

Z Londýna do Mexika

O úspěších v automobilových soutěžích by se dala napsat celá kniha. Nejznámější je bezesporu triumf v dálkovém maratonu z Londýna do Mexika v roce 1970, zvítězil legendární Fin Hannu Mikkola se švédským spolujezdcem Gunnarem Palmem ve verzi 1850 GT (motor Crossflow měl ale 1835 cm³ a 103 kW/140 koní). „World Cup Rally London-Mexico“ byla mimochodem uspořádána u příležitosti mistrovství světa v kopané. Do první osmičky celkového pořadí se vešlo pět aut tohoto typu, ještě Rauno Aaltonen, Timo Mäkinen, Jimmy Greaves a výborný Polák Sobieslaw Zasada. Soutěž trvala skoro šest týdnů a měřila 25,5 tisíce kilometrů...

Silniční Escorty Mexico s motory Kent 1598 cm³/63 kW (86 k) z Cortiny GT se objevily v listopadu 1970 a vzaly své jméno právě odsud, byly poměrně úspěšné a velmi vhodné pro ty, kteří chtěli sportovat v rámci limitů v běžném provozu. Vzniklo jich 10.352.

Rallye Sport

Dále vznikl i RS1600, nástupce Twin Camů, který se stal rovněž více než slušným základem pro závodní náčiní. Motor DOHC 1598 cm³ se dvěma karburátory dával na tu dobu hodně šílených 88 kW (120 k), což stačilo ke zrychlení z klidu na stovku za 8,2 s a maximální rychlosti 182 km/h. Skvělá startovní pozice nejen pro profesionály, ale i amatéry v klubových podnicích. Ford ostatně založil oddělení Rallye Sport už na konci 60. let, vedl jej Stuart Turner.

Čtyřventilovou hliníkovou hlavu agregátu BDA (Belt Drive A Series) vyvinul Cosworth, respektive samotný Keith Duckworth, při uplatnění všech výrobních tolerancí se objem dostal na 1601 cm³. Jak zkratka napovídá, rozvody poháněl ozubený řemen, BDA používaly karburátory Weber a Dell'Orto. Zákazníci si mohli koupit i převrtané osmnáctistovky. Od ledna 1970 vyráběla RS1600 továrna v Halewoodu, ale v květnu, kdy se dostal na trh, byl převeden do divize AVO (Advanced Vehicle Operations) v Aveley (Jižní Essex), kde už se rodila Mexica. Bylo postaveno celkem 947 kusů. Šestnáctistovky RS se ladily na 160 koní (118 kW).

Tovární vozy se v roce 1972 dočkaly jednotek BDB 1701 cm³ a později i BDC se vstřikováním. Litinový blok ale už nešlo dále vyvíjet, maximem byl onen objem 1,84 l, proto známý ladič Brian Hart, pozdější tvůrce motorů pro formuli 1, postavil bez vědomí Fordu vlastní hliníkový, díky kterému bylo možné dosáhnout dvou litrů. Tyto vozy měly zadní nápravu se čtveřicí vlečných ramen, vinutými pružinami, panhardskou tyčí a Wattovým přímovodem. Timo Mäkkinen s RS vyhrál Rallye 1000 jezer 1973, součást nově založeného mistrovství světa, v RAC slavil Ford triumf dokonce trojitý s Mäkinenem, Clarkem a Markku Alénem. Následující sezóna přinesla „double“ opět ve Finsku (Mikkola, Mäkinen) a Timovo vítězství v Británii.

Modernizace a RS2000

Ale zpět v čase a k sériovým verzím: před koncem roku 1970 se zvedly výkony motorů: 1,1 l na 45 koní (33 kW), základního 1,3 l na 38 kW (52 k) a 1300 GT na 53 kW (72 k). V údajích však panuje značný zmatek (normy DIN, respektive SAE) a data se liší i mezi ostrovními a kontinentálními modely, navíc je nutné brát v ohled rozdíl mezi metrickou a imperiální koňskou silou. Na podzim 1971 prošly Escorty asi nejvýznamnější modernizací. Podvozky britských specifikací byly sjednoceny s německými, zadní náprava pak globálně doplněna o další přídavná podélná ramena, která TC měly dávno. Výbavy změnily označení (L, XL, S...). Sport s třináctistovkou z GT dostal masivnější karoserii, gumové koberce a černý vnitřek, počínaje rokem 1973 dále ocelová kola z Mexica a RS1600, ostřikovač čelního skla i sklopné vnější zpětné zrcátko

V červnu 1973 pak přišel Escort RS2000 s převážně hliníkovým agregátem Pinto TL20H z Cortiny třetí generace, Capri a Granady. Překvapivě slabší než šestnáctistovka, jen s jednou vačkou v hlavě i karburátorem, objemem 1994 cm³ a výkonem 74 kW (100 k). Protiváhou byla menší servisní náročnost. Začal se prodávat 11. října 1973 za velmi příznivých 1.586 liber, respektive 10.400 DM. Měl rozšířené přední blatníky a modré pruhy na karoserii, za příplatek bylo možné zvolit lité ráfky, středovou konzolu, dřevo, od června 1974 i dvojitý výfuk, dvojité tlumiče Solex a zvýšení výkonu na 140 koní (103 kW). Okruhové RS2000 v úpravě Zakspeed však používaly motory BDA DOHC 1975 cm³/206 kW (280 k) a pětistupňovou převodovkou, slabší RS1800 pak stejný agregát 1786 cm³/174 kW (236 k).

Executive

Escort 1300E (Executive), který debutoval na konci kariéry modelové řady, konkrétně v květnu 1974, odpovídal Sportu, lišil se však luxusnějšími prvky výbavy včetně látkou čalouněných dveří s odkládacími kapsami a dřevěného dekoru na palubní desce. Na přídi se skvěla čtveřice hranatých světel včetně dvou malých v masce a Executive se také vyznačovaly jasnými laky, fialovým, žlutým a zeleným.

Druhá generace Escortu začala svou kariéru 2. prosince 1974. „Jednička“ se kromě výše zmíněných destinací vyráběla v Irsku (Cork) a montovala také u Automotive Industries v Izraeli (Nazaret, 14.905 kusů), Austrálii (Homebush, 67.146 jednotek), na Novém Zélandu (Seaview) a u Ford Lio Ho v Tchaj-pej na Tchaj-wanu. 85 % dílů australských vozů pocházelo od lokálních dodavatelů.

Dva miliony

V červnu 1974 oznámil britský Ford výrobu dvoumiliontého exempláře, 60 % jich vzniklo právě v Halewoodu (přesně 1.297.308 kusů), na Ostrovech se mu obchodně nadmíru dařilo i proti konkurenci, reprezentované řadou ADO16 od BMC (Austin/Morris 1100), Vauxhallem Viva z líhně General Motors, respektive od úvodu 70. let Hillmanem Avenger skupiny Rootes. Německá produkce byla o mnoho menší, nejdříve kolem 150 tisíc ročně, právě v této poslední sezóně 78,6 tisíce, celkem činila spolu s Genkem 848.388 jednotek. V SRN zůstal odbyt „zabijáka Brouků“ za očekáváním (234.667 aut), většinou se vyvážel do zemí Beneluxu a Itálie. Ve srovnání se soupeři od Opelu (Kadett), ale i Fiatu (128) a Renaultu (12) ho nároční západní Němci považovali za málo komfortní a technicky primitivní.

Zajímavé je to, že menší množství Twin Camů a čtyřdveřových 1300 GT putovalo i do Japonska. Zcela chyběl vznětový motor, ty se ale tenkrát u kompaktů ještě nenosily... Produkce Escortu Mk1 byla v Evropě zastavena v listopadu 1974, nejdéle trvala izraelská montáž, ještě jeden rok, do 14. listopadu 1975.