Ford Granada (1972–1985): Jak Ford v Evropě vyráběl velká auta

Typem Granada (jméno dostal podle města ve španělské Andalusii) dokončil evropský Ford integraci britských a německých modelů. V letech 1972 až 1976 se Granada vyráběla současně ve Fordových továrnách v německém Kolíně nad Rýnem a anglickém Dagenhamu ve východní části velkého Londýna, od roku 1976 pak už jen v Německu. S americkými modely Ford Granada (1975–1982) nemají ty evropské nic společného. Vývoj vozu Ford Granada vyšší střední třídy byl zahájen v roce 1968 a premiéry před veřejností se dočkal v březnu 1972 na ženevském autosalonu.

První generace (1972–1977)

Ford Granada nahradil ve Velké Británii čtvrtou generaci modelové řady Zephyr/Zodiac a v Západním Německu řadu Ford P7, reprezentovanou modely 17M, 20M a 26M. Zpočátku se levnější modely jmenovaly Ford Consul. Byl to důsledek soudního sporu se společností Granada Group o název a teprve v roce 1975 se Fordu podařilo registrovat název Granada jako ochrannou známku. Od té doby se všechny modely mohly jmenovat Granada. Od začátku se vozy Granada nabízely jako čtyřdveřové sedany, pětidveřové kombi (Turnier) a dvoudveřové čtyřmístné kupé se splývavou zádí (fastback). O něco později se sedan Granada objevil i ve dvoudveřovém provedení (tudor). Prostorný vůz si brzy oblíbili taxikáři, policie (viz u nás oblíbený seriál Profesionálové) a podniky s ním často obsadily svůj vozový park. Granada byla také přestavována na prodloužené limuzíny a pohřební vozy.

Řídili jsme Ford Granada 1.7 Coupé. Jezdí jako výrazně mladší auto

Čtyřdveřový sedan Ford Granada (foto) měl stejně jako tudor rozvor náprav 2769 mm a vnější rozměry 4646 x 1791 x 1416 mm (d x š x v). Sedan měl zavazadlový prostor s objemem 690 litrů, tudor ještě o 60 litrů větší. Granada měla vpředu širokou masku chladiče s vodorovným mřížováním a po stranách velké obdélníkové světlomety integrované s předními oranžovými směrovými blikači. Jednoduchou příď doplňoval úzký chromovaný nárazník. Vzadu měla Granada vodorovná světla s černou výplní mezi nimi a nárazník se zvednutými konci. Sedan a tudor měly pohotovostní hmotnost 1280–1345 kg (podle použitého motoru). Tudory se ve Velké Británii nevyráběly ani neprodávaly.

Luxusní verze Ford Granada GXL měl prahové chromované lišty, mlhovky pod předním nárazníkem a vinylový potah střechy.

Pětidveřové kombi Ford Granada Turnier (foto) bylo o něco delší (4743 mm) a vyšší (1442 mm) než sedan. Jeho zavazadelník měl úctyhodný objem 1220 litrů a po sklopení zadních opěradel dokonce 2180 litrů. Přístupný byl nahoru vyklápěným víkem sahajícím až k zadnímu nárazníku. Kombi bylo zhruba o 50 kg těžší než sedan a mělo nosnost 565 kg.

Pětidveřové kombi Ford Granada Turnier bylo o něco delší a vyšší než sedan.

Kupé mělo zpočátku mírně zvednuté zadní blatníky, takže při pohledu zboku trochu připomínalo láhev Coca-Coly. V roce 1974 bylo kupé stylisticky upraveno (foto). Boční linie se narovnala, změnil se tvar bočních oken a na zadních sloupcích se objevily mřížky větrání interiéru. Modernizované kupé se ve Velké Británii prodávalo pouze ve verzi Ghia s třílitrovým motorem V6. V kontinentální Evropě se kupé prodávalo v různých úrovních výbavy a se všemi dostupnými motory. V posledních dvou letech výroby první generace se vozy Ford Granada prodávaly také s motory Köln V6 se vstřikováním paliva a výkonem 150 k (110 kW). V roce 1976 se Granady přestaly vyrábět v Dagenhamu a do Británie se dovážely z Kolína nad Rýnem.

Boční linie se narovnala, změnil se tvar bočních oken a na zadních sloupcích se objevily mřížky větrání interiéru.

Vidlicové motory a podvozek

Zatímco karoserie německých a britských Granad se od sebe nijak nelišily, při volbě motorů si obě větve zachovávaly určitou samostatnost. U britské Granady byly na výběr dvoulitrové motory Ford Essex V4 a Essex V6 s objemem 2,5 a 3,0 litru. Německé modely používaly motory Ford Taunus V4 s objemem 1,7 litru, motory Köln (Cologne) V6 s objemem 2,0, 2,3 a 2,6 litru a ve vrcholné verzi třílitrové motory Essex V6. Motory V4 byly později nahrazeny dvoulitrovými čtyřválci z amerického subkompaktu Ford Pinto.

Vidlicové šestiválce s úhlem rozevření válců 60 stupňů a rozvodem OHV měly s objemem 2293 cm³ a s dvojitým spádovým karburátorem Solex nejvyšší výkon 108 k (79,5 kW). Motor V6 s objemem 2550 cm³ měl výkon 125 k (92 kW) a V6 s objemem 2993 cm³ a karburátorem Weber dával 138 k (102 kW) při 5000 min^-1. Nejvyšší rychlost (v pořadí výše uvedených motorů) byla 164/175/182 km/h a průměrná spotřeba se pohybovala v rozmezí 10,6 až 11,5 l benzinu na 100 km.

Podvozkové díly pocházely převážně z řady Ford Zephyr/Zodiac, předchůdce Granady, včetně nezávislého zavěšení zadní nápravy. Vpředu byly ale vzpěry MacPherson nahrazeny dvojitými lichoběžníkovými prvky převzatými od menších modelů Cortina a Taunus. Ford Granada měl vpředu kotoučové a vzadu bubnové brzdy (vozy Zephyr/Zodiac měly i vzadu kotouče). 

Druhá generace (1977–1985)

Po vzhledové stránce byl Ford Granada druhé generace (Mark II) spíše faceliftem, při kterém dostal hranatější a možná trochu elegantnější tvary odpovídající více novému designovému jazyku stylisty Uwe Bahnsena. Model Granada se tak více přiblížil čtvrté generaci menších vozů Cortina a Taunus. Příď druhé Granady (foto) se dost podobala první, jen se obešla bez chromovaného orámování a přední směrovky měly trojúhelníkový tvar. Chromované nárazníky dostaly malé gumové dorazy a černé plastové výplně. Na hranaté zádi se objevily větší, vodorovně uspořádané zadní svítilny. Při stejném rozvoru náprav (2769 mm) měl sedan Granada Mark II vnější rozměry 4633 x 1791 x 1423 mm, byl tedy proti verzi Mark I o pár milimetrů kratší a nižší při stejné šířce.

Granada druhé generace měla černé plastové lišty na bocích a na hranaté zádi se objevily větší zadní svítilny zasahující do boků.

Ve své druhé generaci se Granada obešla bez verze kupé, náhradou byl dvoudveřový tudor, nabízený ve všech verzích výbavy (L, GL a GLS) a s motory V4 a V6. V nabídce nechybělo oblíbené pětidveřové kombi Turnier s vnějšími rozměry 4752 x 1791 x 1422 mm.

Nabídka motorů začínala u V4 s objemem 1700 cm³ (73 k/54 kW) a pokračovala motory Köln V6 s objemy 2,0, 2,3 a 2,8 litru (90, 108 a 135 koní). Motor V6 s objemem 2792 cm³ nahrazoval starší pohonnou jednotku Essex a byl dostupný i ve verzi 2.8i s nepřímým vstřikováním paliva K-Jetronic a výkonem 160 k (118 kW). Tímto motorem vybavená Granada dosahovala rychlost 193 km/h a v průměru spotřebovala přes 15 litrů benzinu na 100 km. V menším počtu se dodávala (především taxislužbě) i verze se vznětovým motorem Peugeot, který měl s objemem 2.1 litru nejvyšší výkon 65 k (48 kW). V roce 1982 byl nahrazen dieselovým motorem s objemem 2,5 litru.

Facelift

V září 1981 byla Granada modernizována mírným faceliftem (foto), při kterém dostala novou mřížku chladiče se třemi vodorovnými lištami v barvě vozu a větší nárazníky zasahující do boků. Pozornost byla také věnována snížení hluku od motoru a vibrací, úpravou prošla také přístrojová deska a zadní světla, vůz také dostal komfortnější sedadla. Dvoudveřová verze se přestala vyrábět. Nároční zákazníci si mohli vybírat z bohaté příplatkové výbavy zahrnující například klimatizaci, elektricky nastavitelná a vyhřívaná přední sedadla, čalounění kůží Connolly, palubní počítač nebo elektricky ovládané střešní okno. Z převodovek byly k dispozici manuální čtyřstupňová a pětistupňová a třístupňová automatická Ford C3.

V roce 1981 byla Granada modernizována mírným faceliftem, při kterém dostala novou mřížku chladiče a větší nárazníky zasahující do boků.

Třetí generace neboli Scorpio (1985–1994)

V dubnu 1985 přišel Ford se zcela novým modelem, který se v Irsku a ve Spojeném království jmenoval Granada Mark III, ale jinde ve světě dostal nové jméno Ford Scorpio. U britské Granady byl název Scorpio použit jen jako označení špičkové verze s nejvyšší výbavou. Ford Scorpio vycházel designově z modelu Sierra, měl ale rozvor prodloužený na 2761 mm. Scorpio se stalo v roce 1986 evropským autem roku a zaslouží si samostatný článek.

Evropské Automobily roku: Ford Scorpio (1986)