Evropské Automobily roku: Ford Scorpio (1986)

Ford představil Scorpio coby pětidveřový liftback na jaře roku 1985. „Štír“ se stal jeho evropskou vlajkovou lodí a nástupcem velmi populární hranaté Granady. Na britském (a také irském) trhu ovšem tradiční jméno zůstalo, i když auto vyráběl jen německý Ford-Werke v Kolíně nad Rýnem. Jako technický základ výsledku projektu DE-1 alias Lugano posloužila tvarově revoluční menší Sierra, Scorpio používalo její prodlouženou platformu. Úhledně tvarovaná karoserie se součinitelem odporu vzduchu 0,33 disponovala velkou zasklenou plochou.

Pinto a Cologne

Paleta motorů začínala zážehovou čtyřválcovou osmnáctistovkou (1796 cm³ řady Pinto s rozvodem OHC a výkonem 66 kW. Větší dvoulitr (1993 cm³) měl podle provedení 74, 77 nebo 85 kW, dodával se se vstřikováním a katalyzátorem i bez. Šestiválcový ingot Cologne, ještě s tyčkovým rozvodem OHV a vačkovým hřídelem poháněným ozubenými koly, pak nabízel 110 kW z 2792 cm³. K motorům se dodávaly pětistupňové přímo řazené převodovky, nebo čtyřstupňové měničové automaty. Scorpio mohlo mít za příplatek také závěrku diferenciálu, ovšem suplovanou viskózní spojkou.

Podvozek disponoval štědrým rozvorem 2761 mm. Všechna kola byla nezávisle zavěšena, přední na vzpěrách McPherson doplňovala spodní příčná ramena, zadní výkyvná náprava, přejatá prakticky kompletně z Granady měla ramena trojúhelníková. O komfort (a že ho bylo dost!) se staraly vinuté pružiny a teleskopické tlumiče, samočinná regulace světlosti byla také v katalogu příplatků. Jízdním vlastnostem napomáhaly stabilizátory. Čtveřici kotoučových brzd, ty vpředu dokonce vnitřně chlazené, podporoval sériový systém ABS. Scorpio se jej dočkalo jako první evropské auto v sériové výbavě. Hřebenové řízení nepostrádalo vyjma základních modelů CL posilovač, do nich se začal montovat až v roce 1987.

Benzinové verze pochopitelně za své služby žádaly určitou porci paliva. Dvoulitr jezdil za necelých devět litrů, šestiválec 2,8 l spolykal nějakých deset a půl. Sedmdesátilitrová nádrž však zaručovala slušný akční rádius. První diesel, pravěký atmosférický Indénor 2499 cm³ l/51 kW, který známe i z mnoha peugeotů, přišel na řadu až v osmdesátém šestém.

Místo pro krále

Pětidveřové Scorpio vážilo podle provedení od 1200 do 1385 kg. 4,67 m dlouhý pětidveřový liftback nabídl 440 l pro náklad, po sklopení zadních sedaček až 830 l. Jejich sklon se v případě luxusní výbavy Ghia reguloval elektricky, bohatě dimenzované přední byly počínaje stupněm GL seřiditelné výškově. Tuhost opěrek hlavy se dala nastavit vždy. Nejlevnější CL měl středovou loketní opěrku a manuálně nastavitelná zpětná zrcátka, zakrátko byl ovšem dovybaven dalšími prvky včetně centrálního zamykání. U GL už ovládaly zrcátka elektromotorky stejně jako přední okna, nechyběl ani otáčkoměr a tónovaná skla. Luxusní Ghia byla „elektrifikována“ kompletně, přidala vyhřívané čelní sklo, tempomat, měkké velurové čalounění, palubní počítač, litá kola a mlhovky...

Slušná výbava, vnitřní prostornost a vyspělá bezpečnost zapůsobily na odbornou porotu soutěže o evropský Automobil roku 1986 tak, že Scorpio vyhlásila vítězem. Zejména cestující vzadu měli pro své nohy prostor vskutku královský a užívali si pohádkového pohodlí, oni vlastně ani neseděli, ale spíše napůl leželi... Místem uvnitř konkuroval velký ford dokonce o třídu většímu a prestižnějšímu Mercedesu třídy S série W126, a to bez přehánění. Rovněž vzdušnost kabiny byla ohromující.

Čtyřkolka a nové V6

Na jaře 1986 se objevila stálá čtyřkolka s planetovým mezinápravovým diferenciálem a viskózními spojkami uprostřed i vzadu, točivý moment rozdělovala v poměru 34:66, takže v jízdních vlastnostech oproti verzím s klasickou koncepcí takový rozdíl nebyl. Pohon všech kol předním kloubovým a zadním děleným hřídelem napomáhal hlavně trakci na nezpevněných površích. Jedenáctilitrová spotřeba benzinu byla v případě jediného nabízeného motoru: šestiválce 2,8 l standardem.

V roce 1987 měly kromě francouzského turbodieselu 2,5 l/68 kW, opět původem od „lva“, premiéru nové benzinové jednotky V6 s objemem 2394 cm³ a výkony 92 a 96 kW, záleželo na čistotě výfukových spalin. Větší Cologne narostl na 2933 cm³ a chlubil se buď 107, nebo 110 kW ze stejného důvodu. I ony spálily na každých 100 km minimálně deset litrů pohonné látky, spíše však více.

Dva facelifty

Těsně před koncem roku 1989 přišla první decentní modernizace s aerodynamičtějšími (a menšími) vnějšími zpětnými zrcátky a optimalizovanými nárazníky. K liftbacku se přidal klasický tříprostorový sedan s délkou 4,74 m. Jeho zavazadelník měl objem 490 l, ale dělená zadní lavice se dala sklopit. Zážehový dvoulitr dostal dvouvačkový rozvod DOHC¨a objem 1998 cm³, ze kterého dával 77, 80, 88 a 92 kW, opět záleželo na emisních předpisech a zemi, kam se daná verze vozila. Vystřídal staré motory Pinto, disponoval však pouze dvouventilovou technikou, na druhou stranu v nízkých a středních otáčkách překvapil svou pružností.

Od prosince 1990 byl k mání i vrcholný model se čtyřventilovým šestiválcem Cosworth BOA 2935 cm³/142 kW. Jeho sportovní ambice poněkud krotila výhradně čtyřstupňová samočinná převodovka, i když řadila na svou dobu hladce a plynule. V říjnu 1991 se objevilo na londýnském autosalonu konečně praktické kombi, už v modernizované podobě coby model 1992. Druhý facelift poznáme hlavně podle upravené přídě s novými světly, oranžové blikače vpředu odešla do historie. Koncová světla se opticky spojila a ztratila dřívější orámování, změny neminuly ani palubní desku, do té doby koncipovanou jako velký odkládací prostor.

Objevil se také zážehový dvoulitr 85 kW s řízeným katalyzátorem. Modely Saphir a Topas dostaly do interiéru obklady z imitace dřeva, prodej nových Scorpií se rozběhl v březnu 1992. Dvouapůllitrový turbodiesel se stejnou maximální porcí pocházel tentokrát nikoli ze země galského kohouta, nýbrž z Itálie, od VM Motori. Pro modelový rok 1994 se standardní výbava rozšířila o dva airbagy, to už byla ale labutí píseň první generace... Velká auta plavně překonávala nerovnosti, šlo o solidní polykače kilometrů s osvědčenou, tudíž také spolehlivou a trvanlivou mechanikou. Ford ovšem věnoval pramalou pozornost protikorozní ochraně karoserie, většina vozů tak po patnácti letech skončila odložená v křoví, než je pohltily drtičky.

Za mořem

Modrý ovál nabídl krátce, mezi květnem 1987 a říjnem 1989 Scorpio i Američanům a Kanaďanům, pochopitelně pouze se šestiválcem 2,9 l. převodovky byly na výběr obě. Přísné zaoceánské emisní regule seškrtily výkon na 100 kW. Vytvořil pro něj vlastní obchodní značku Merkur, prodávala se pod ní ní i Sierra XR4Ti. Právě jméno bylo základním pilířem totálního neúspěchu, protože zmatení zákazníci jej snadno zaměnili s divizí Mercury. Žádný problém, protože auta nabízeli někteří dealeři obou luxusních Fordových odnoží! Těžko říct, co marketingové experty nadnárodního koncernu vedlo k vytvoření tohoto názvu, šlo o naprosté selhání. Pouhých 22.010 prodaných exemplářů hovoří jasně...

Zhruba 751 tisíc celkem vyrobených Scorpií a jejich derivátů za skoro deset let se může zdát jako komerční úspěch, ale oproti Consulům a Granadám to byl propadák, odbyt za očekáváním zaostal. Liftbacky konzervativní klientela nepřijala a ostatní tradičnější karosářské verze na sebe nechaly čekat příliš dlouho. Předchůdců se navíc v letech 1972-1985 prodalo ve dvou generacích 1,6 milionu! Jenže to ještě nikdo u Fordu netušil, jaký totální průšvih čeká přímého nástupce...

Americká dvojka

Nové Scorpio mělo premiéru na autosalonu v Paříži 1994. Někdy bývá označováno jako facelift, ale to je velmi zavádějící informace. Jedná se regulérní druhou generaci, byť technicky vycházející z té první. Zmizel praktický, ale neoblíbený liftback i název Granada pro Británii. Design s velkýma předníma „očima“ vůbec nenadchl. Sedan měl navíc propojená malá koncová světla s chromovanou lištou v americkém stylu, pravidelně obsazoval a stále obsazuje první příčky v anketách o nejošklivější auta.

Pro starý kontinent příliš silná káva, i přes decentní modernizaci (zatmavení hlavních reflektorů, odstranění chromu zezadu) v závěru kariéry se mezi říjnem 1994 a červnem 1998 vyrobilo jen 98.587 aut. Pod kapotami měla čtyřválce 2,0 a 2,3 l, šestiválce 2,9 l a opět turbodiesely VM. Ford v Evropě následně opustil u svých osobních vozů klasickou koncepci i vyšší střední třídu, Scorpio zůstalo mez nástupce.