Zajištění zdravotnické péče zraněným ve válce je nejsmysluplnější činnost v nenávistném prostředí ozbrojeného konfliktu.
Záchrana raněných z prostoru bojů patří k nejnáročnějším, ale také nejzáslužnějším činnostem v prostoru vojenského nasazení. Nejde jen o záchranu zdraví a životů, ale též o psychologický efekt. Jistota, že nebude voják ponechán napospas nepříteli, podporuje ochotu k boji. Že krvavý střet z hlediska úcty k lidskému životu je absurdní a obyčejným vojákům se za majoritně egoistické zájmy svých vládců nasazovat krk nechce ani náhodou, nechme na jindy. Tentokrát se zaměříme na techniku, která se zraněným a nešťastným mužům či ženám snaží zachránit to nejcennější.
Současní vojáci si jsou jisti, že v případě zranění je kolegové nenechají napospas nepříteli, ale že se je budou snažit za každou cenu zachránit a odsunout do bezpečí polních nemocnic buď vrtulníkem, nebo autem. Například mezi nejnovější zdravotní vozidla naší armády patří kolové obrněné Iveco a obrněný kolový transportér Pandur. Slouží ovšem i dále spolehlivě daleko starší vozidla. Jak to ale vypadalo se zdravotnickými vozidly v historii?
Počátky Červeného kříže
Do 19. století neexistovala organizovaná péče o raněné vojáky. Armády sice mívaly regimenty tzv. felčary, kteří obvazovali rány, dokonce amputovali i končetiny apod., ale zranění se k nim museli nějak dostat. Mnozí ranění zůstávali ležet na bojišti, kde umírali i několik dnů. Umírali i vlivem špatné hygieny, na choleru, tyfus a krvavé průjmy.
Organizovaná a profesionální péče o raněné a nemocné se objevila poprvé v době války na Krymu (1853-56), kdy ji zorganizovala britská zdravotní sestra Florence Nachtigal. V jejím díle pokračovalo pět mužů. Červený kříž byl založen v roce 1863 Henri Dunantem, Gustave Moynierem, Louis Appianem, Theodore Maunoirem a Henri Dufourem. Ve druhé polovině 19. století tedy začínali určení vojáci-zdravotníci snášet raněné do polních obvazišť, případně nemocnic.
Švýcarská Ženeva se stala hlavním sídlem Červeného kříže. Jeho symbolem je vlajka, která vychází z vlajky Švýcarska s tím rozdílem, že má přehozenou barevnou kombinaci – bílé pozadí a na něm červený kříž.
Mezinárodní červený kříž se snaží respektovat i náboženské odlišnosti světa, a tak vznikla pro muslimský svět jeho obdoba, která se nazývá Červený půlměsíc. Pro muslimský svět má vlajka podobu červeného půlměsíce na bílém pozadí. Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce pracuje podle těchto sedmi zásad: humanita, nestrannost, neutralita, nezávislost, dobrovolná služba, jednota a univerzálnost.
Světové války
V bitvách první světové války se jednalo až o desetitisíce raněných a nemocných v období kterékoli bitvy. Dopravu raněných v terénu omezovala střelba nepřítele z kulometů, houfnic i minometů, které drtily pěchotu. Zdravotníci museli improvizovat, a tak zastaralá nosítka nahrazovaly lehké transportní vozíky a také kočáry tažené koňmi. Výraznou pomocí se jim pak staly automobily a sanitní vlaky. Ve městech třeba i tramvaje (Praha, Brno, Görlitz, Berlín aj.).
Ve druhé světové válce se už objevily i motocykly a obrněné transportéry, které sloužily k odsunu raněných z prostorů pod palbou. Jinak převládaly automobily od menších dodávek až po autobusy.
Ještě nedávno
V době „studené války“ se stal chráněný odsun raněných v rámci států Varšavské smlouvy a NATO samozřejmostí. Mimo pozemních vozidel začaly k tomu sloužit i vrtulníky. Kromě zdravotních automobilů byly v Československu postupně zavedeny do výzbroje upravené obrněné transportéry: polopásový OT-810, pásový OT-62 a kolový OT-64 ve zdravotnické úpravě.
Autor: Jan Dvořák
