TEST Hyundai Tucson 2.7 V6 – s nadhledem do civilizace

Nevyřčenou obavu z kanibalizace úspěchu modelu Santa Fe rozptyluje Tucson už po pár kilometrech. Tohle auto je navzdory podobnosti s SUV silničnější, než většina konkurence a vzhledem k převažujícímu charakteru využití je to výhoda.

Tucson se představil jako další cross-over, tedy vůz na pomezí tříd. Z SUV zdědil svalnatější vzhled, systém pohonu všech kol a větší světlost. Z MPV si pak vybral vysokou karoserii, variabilní interiér a prostor. Co je ale nejpodstatnější – určitá vnější bachratost není známkou neohrabanosti. Na silnici se vůz chová téměř jako klasické kombi a zařadit jeho jízdní vlastnosti k hvězdnému Subaru Forester je překvapivě snadné. Ale začněme od počátku.

Ze všech stran působí vůz tak, jako by stačilo zkrátit zdvih pérování a stálo by před námi běžné kombi. Tvary navazují na SantaFe, auto je ovšem zřetelně kompaktnější a opticky vyšší. Z většího sourozence převzali designéři excentrický tvar blatníků či „trojlodní“ příď. V této souvislosti překvapí výška přední kapoty. I šestiválec je v motorovém prostoru doslova utopen a vyššímu sklonu víka by tak nic nebránilo.

Výrazným prvkem jsou plastové kryty prahů, dveří a lemů blatníků – doplněk, který lze ocenit jak na trním lemované cestě, tak při městském provozu. Zádi pak dominují široké a chvályhodně nízko končící výklopné dveře se samostatně otevíratelným oknem. Oba nájezdové úhly chrání plastové kryty, z nichž na zádi šestiválce jen decentně vystupují dva výfuky. Pohled pod vůz pak odhalí téměř hladký spodek vozu, což v kombinaci s minimální světlou výškou 190 mm činí z Tucsona regulérní SUV.

Přední i zadní dveře s výplní v kombinaci šedého plastu a šedé látky se otevírají v dostatečném úhlu a umožňují bezproblémový přístup ke všem sedadlům. Řidič a spolujezdec mohou měnit jejich nastavení ve všech směrech, ovšem pouze manuálně. Krátký sedák nám při jízdě nijak nevadil, zato opěradlo by určitě mohlo být vyšší. Při razantnější jízdě jsme ocenili větší tuhost a v porovnání se Santa Fe i lepší boční vedení těla, k naprosté spokojenosti ale malý krůček ještě chybí.

Naopak přebytek je nejrůznějších odkládacích prostorů – netušíme sice, co se dá efektivně převážet v polici těsně nad pedály, ale všechny ostatní kapsy a otvory lze využít výborně. Středová loketní opěrka zná díky jednoduchému zavěšení jen dvě polohy – zato se na její pevnost lze spolehnout, což u leckteré konkurence chybí.

Pracoviště řidiče působí na kategorii a cenu vozu překvapivě jednoduše – v dobrém slova smyslu. Přístrojovému panelu dominuje kruhový rychloměr, který v kombinaci s elipticky seřazenými kontrolkami působí jako monoblok, vedle kterého vypadá i otáčkoměr nedůležitě. Je ovšem pravda, že i takové uspořádání poskytuje řidiči všechny informace velmi účelně. Šedou palubní desku s nepravidelnými odkládacími prohlubněmi doplňuje středový panel kombinací imitace hliníku a černých ovladačů – konzole s voličem automatické převodovky je vysunuta jen málo a i přes svou šířku nijak nebrání v pohybu nohám řidiče či spolujezdce. Šedému volantu by možná seděl o trochu silnější věnec, musíme jej ovšem pochválit za nezvykle na dotyk příjemný materiál a snadno ovladatelný tempomat.

Na zadních sedadlech je až nadstandardně mnoho místa – především v oblasti kolen je posádka „nedotčena“, i když vepředu sedí dlouháni. Nad hlavou je místa spíš průměrně, šířka v oblasti loktů naopak dovoluje cestování i trojici dospělých.

Silnou stránkou Tucsonu je prostor pro zavazadla, respektive jeho variabilita. Základní objem 325 litrů sice není příliš k chlubení, musíme ale vzít v úvahu nízkou nakládací hranu, přítomnost plnohodnotného náhradního kola pod ním a hlavně možnost sklopení děleného zadního sedadla a opěradla jedním pohybem. Podobně jako v Nissanu X-Trail pak vznikne zcela rovná a tvrdým plastem obložená podlaha, na kterou se toho vejde už podstatně více. Kromě 12V zásuvky lze v zavazadelníku využít také bočních kapes a háčků na připevnění tašek. Přístup k pevnému zadnímu platu pak umožňuje již zmíněné samostatně otevíratelné zadní okno.

Zážehový šestiválec o maximálním výkonu 129 kW je vrcholnou motorizací tohoto modelu a je povinně spřažen se čtyřstupňovou automatickou převodovkou. Ta také, zvláště v plně automatickém režimu určuje dynamické limity vozu o trochu níže, než by řidič chtěl a podvozek snesl. I při snaze o velmi ostrou jízdu se vůz prezentuje spíš akusticky než dynamicky a teprve kick-down umožňuje efektivní předjíždění. Vzhledem k průměrné spotřebě 11,2 l/100 km lze pak spíše než o úsporném režimu mluvit o velmi velmi pohodovém svezení. Na dálnici lze s pomocí tempomatu udržovat jakoukoli rychlost až do výrobcem udávaného maxima 180 km/h a to za přijatelné zvukové kulisy. Při běžné jízdě mimo město je pak nejvíce ocenitelné velmi dobré odhlučnění a dobrý odhad doby přeřazení. Opět přitom zdůrazňujeme, že ona pohoda platí až do prvního pokusu o razanci. Pak se vyplatí ruční podřazení a za zvuku vytočených šesti válců dovoluje vůz v zatáčkách věci, kterými bychom většinu jiných SUV dostali mimo silnici. Náklon karosérie je na její výšku nezvykle malý a vůz skvěle drží stopu i na nepříliš kvalitních cestách. Brzdy po opakovaném intenzivním používání ztrácejí účinnost jen v mezích normy a i nezáměrný panický manévr s objížděním náhle se vynořivšího cyklisty nezpůsobil kromě zakvičení pneumatik ztrátu kontroly nad vozem.

Zvolený systém pohonu 4x4 je určen jen pro lehčí terén a na terénní překážky jsme vjížděli jen pro účely fotografování. O skutečném charakteru vozu vypovídá i minimální křížitelnost náprav a absence mezinápravového diferenciálu. Použití vozu jako skutečné čtyřkolky je tedy logicky velmi omezené a terénní schopnosti vozu se tak blíží spíše Audi Allroad než Santa-Fe.

Základní konkurenční výhodou nové řady (jejíž klon Kia Sportage se na českém trhu objeví záhy) je tedy důraz na vnitřní prostor a velmi dobré jízdní vlastnosti na silnici. Zvolenou motorizaci musíme považovat za výjimečnou, větší zájem bude pravděpodobně o turbodiesel nebo vzhledem k ceně základní zážehový dvoulitr. Je také třeba si uvědomit že Santa-Fe do jisté míry nahrazuje i dosud u Hyundaie chybějící kombi. Těšíme se hlavně na srovnání s Toyotou RAV4, která dosud vládne českým prodejům v tomto segmentu.