Jak se jezdí ve Spojených arabských emirátech: Benzinové orgie
Dubaj nebo Abú Dhabí obvykle evokují luxus a světová nej: nejluxusnější hotel, nejvyšší budova, největší obchodní centrum, jediný existující bankomat na zlato… Svět ropných šejků ale můžete poznávat i skromněji. Do Dubaje dnes doletíte za pár tisíc, auto na týden si půjčíte už za tři tisíce. Když vyrazíte mimo turistická centra, seženete i dostupné ubytování, a hlavně nasbíráte spoustu zážitků a neznámých pocitů. Třeba jaké to je, tankovat litr za necelých dvanáct korun.
Místní lidé jsou bez výjimky zaměstnanci státní správy (fyzicky pracují jen přistěhovalci), k tomu podnikají, obchodují, nemusí platit daně, a tak se
topí v penězích. Nad benzinem pohrdavě mávnou rukou a obří nádrže svých off-roadů a supersportů bezmyšlenkovitě plní po hrdlo několikrát za den.
Když začnete hledat informace o dopravě v SAE, zasype vás internet výhrůžkami o nebezpečném chaosu plném agrese a drastických statistik nehodovosti. Naše zkušenost z týdenního projíždění všech sedmi emirátů je ale opačná – většinou pořádek a disciplína.
Cedule ve městech nejčastěji předepisují 60 km/h, na větších bulvárech pak i 80 nebo 100 km/h. Po dálnicích jsme směli jet stodvacítkou, což bylo někdy o nervy – rovné jak podle pravítka, hladké a kromě ucpané spojnice Dubaje s Abú Dhabí dobře průjezdné. Záplava radarů a pověstná přísnost systému nám ale nedovolily šlápnout pořádně na plyn. Ono bohatě stačí, že cizinec v autě z půjčovny je sám o sobě snadnou kořistí policie, která vás pro jakékoli podezření může hodiny vyslýchat a za přestupek nebo alkohol v krvi nemilosrdně zavřít. Je pravda, že místní boháči si s rychlostními limity zas tak hlavu nelámou, daleko víc ale Evropana vyvedou z míry nepředvídatelní kamioňáci, často z Indie a Pákistánu. Ti přivážejí na silnice vlastní pravidla – tedy žádná. Na ně vážně pozor!
V emirátech najdete čtyři značky čerpacích stanic, četností vede Adnoc – vždy s obsluhou, myčkou (za špinavé auto hrozí pokuta) a jednotnými cenami 1,72 dirhamu za litr naturalu. To je 11,50 Kč, opovrhovaná nafta stojí 16,50 Kč. Je to málo, ale v sousedním Ománu natankujete ještě o polovinu levněji. Nádrž doplňte klidně preventivně, i na hlavním tahu jsme na pumpu čekali přes 80 km.
Lepší než jet do Ženevy
Na světových autosalonech po nich slintáme, na ulici je pronásledujeme s foťákem – exotická auta nadšencům zvednou náladu a zrychlí krevní oběh.
Pak se jdete v Dubaji vyvětrat před hlavní vchod největšího nákupního centra na světě a nestačíte lapat po dechu. Tamní boháči využívají k parkování
výhradně ochrankou střežený pruh VIP, do kterého skládají jeden skvost za druhým. Tyhle fotky nám zabraly slabou čtvrthodinku. Zkuste něco podobného nachytat v Praze na Chodově…
Dubajský šejk a premiér země Muhammad ibn Rašíd al-Maktúm používá několik identických Mercedesů G 63 AMG s registrační značkou 1. Lidé milují šejka, a proto milují i géčko. Nikde na světě jsme jich nepotkali tolik, navíc prakticky každé je upravené prestižní divizí AMG. Nebo dílnou Brabus jako šestikolka za 16,5 milionu korun. Vzhledem k pětimístné registrační značce jde ale o nějakého chudáka. Čím vlivnější a zámožnější člověk, tím nižší číslo na autě vozí.
Trochu jiné závodění
Navštívili jsme zákulisí závodního okruhu Yas Marina Circuit v Abú Dhabí, kde se jezdí například formule 1. V garáži závodnické školy panují zajímavé poměry: radicaly, aston martiny, mercedesy v úpravě AMG a pro začátečníky Renaulty Clio RS. Na zdejší motokárové trati nás hnala vpřed aura sousedního Ferrari Worldu.
