Jak se řídí nohama: Když na řidičák ruce nepotřebujete
S fotografem zdoláváme poslední schod a vcházíme do rozlehlé učebny přeloučské autoškoly. Nervózní studenty vášnivě debatující o definici krajnice u počítačů nevidíme. Prázdno ale také vypadá jinak. „Pečlivě jsme se přichystali, proto ten větší počet,“ vítá nás třiapadesátiletý šéf místní autoškoly Pavel Peml se svou družinou.
Sedí zde zkušební komisař Ladislav Malý, lektorka Martina Ševčíková a František Malina z firmy upravující vozidla pro hendikepované. Nejdůležitější člen posádky však popíjí kávu ve vedlejší kuchyňce. „Velmi mě těší, i když vám ruku nepodám,“ zdraví nás devětadvacetiletá Lucie Pařilová, jež se narodila bez horních končetin.
(Ne)konečné odmítání
„Poprvé jsem Lucku poznal před třemi lety,“ vzpomíná Pavel Peml. Osobní schůzka podle šéfa autoškoly platí za nutnou podmínku, aby do čtrnáctidenního drilu mohl být uchazeč vůbec přijat. Pětadvacet procent zájemců prý posílají rovnou domů, poněvadž vědí, že to nesvedou.
To ovšem nebyl případ krátkovlasé holčiny z Vysočiny, která maluje obrazy nohama. Nicméně úspěšnému nástupu bránily jiné hráze. Úvodní vystavila padesátka doktorů, již se zdráhali vydat potvrzení o zdravotní způsobilosti. „Až jedenapadesátý mi umožnil splnit si můj sen. Za to patří panu Radku Kousalíkovi ohromný dík,“ neskrývá nadšení Lucie, která mezi jménem a příjmením vždy uvádí přezdívku Šťastná. Druhá obtíž spadala do kolonky financí. Stát totiž osobám s tělesnou indispozicí neuvolní na řidičák ani pětník. Podpora se týká pouze pořizování nového vozidla, jeho úpravy a měsíčního příspěvku na mobilitu. „Nejde o levnou záležitost a já jsem si na všechno chtěla našetřit sama,“ vysvětluje nám pozadí dlouhé prodlevy, než konečně usedla do lavic v Pražské ulici, ve kterých teď spolu hovoříme.
Přestavby za statisíce
Dvoutýdenní kurz pro zdravotně postižené vyjde na třicet tisíc korun. „Mají v tom plnou penzi, každý den dvouhodinové jezdění a na konci je samozřejmě čeká závěrečná zkouška. Existují ale tací, kteří absolvovali pobyt vícekrát. Jedna slečna dokonce uspěla až na třetí pokus,“ uvádí Peml příklad vytrvalé dívky. Lucie ovšem devatenáctého října vytřela zrak všem pochybovačům napoprvé. „Měl jsem z toho strach, ale takhle plynulou jízdu jsem dlouho nezažil. Ani podélné, ani kolmé parkování jí nedělalo sebemenší problémy. Dokonce nevyužila možnost zajet na místo pro vozíčkáře.
Kus jsem si natočil na mobil, protože to bylo něco neuvěřitelného,“ nešetří chválou šedesátiletý komisař Ladislav Malý.
„Ale co tu budeme dřepět. Nejlepší bude, když si to pan redaktor vyzkouší sám. Povídat můžeme i venku,“ žene mě na vzduch a posléze i do provozu majitel autoškoly, jejíž flotila čítá sedm vozidel. Každé je pak šité na míru konkrétnímu typu tělesné nevýhody a rovněž žákovi. Základní transformace obecně startuje na třiceti tisících a šplhá až do statisíců. „Například jedna dodávka, do níž jsme umístili zvedací plošinu, speciální podlahu a celkově překopali interiér, vyšla na čtyři sta tisíc korun,“ vypichuje nejdražší úpravu František Malina ze společnosti Hurt, orientující se na přestavby aut pro hendikepované.
Na ruce zapomeňte!
„Pořád do toho chcete jít?“ hlásí se o slovo do té doby tichá instruktorka Markéta Ševčíková, jež sama řízení nohama neovládá. „Samozřejmě že
chce,“ rozhoduje za mě Pavel Peml. A tak míříme na polní ovál za městem, na němž svou honbu za řidičákem začínají všichni. Pravidlo číslo jedna zní jasně – na ruce zapomeňte. Jenže zkoušeli jste někdy otočit klíčkem v zapalování nohou? Pokud ne, věřte, že to dá docela zabrat. A jaké jsou další instrukce? „Levá noha točí volantem s kuličkou a řadí, pravá se stará o brzdu, plyn, a ještě blinkry,“ ukazuje na dvojici spínačů u podlahy třiatřicetiletá Ševčíková. Než však uvedu automat do pohybu, musím opakovaně naboso zatočit upraveným kormidlem. Již v tomto bodě leckdy
končí pouť mnoha zájemců, neb prostě nedisponují dostatečnou silou. „No tak makejte, tohle by vám na kruhovém objezdu nebo při ostřejších zatáčkách nestačilo,“ nešetří mé svalstvo Ševčíková. Makám tak, až si konečně vysluhuji povolenku k vyjížďce. Vykopávám levou dolní končetinu na řadicí páku a cítím se spíš jako na lekci hadích žen než na hodině autoškoly. S menším škubnutím při rozjezdu šponuji rychlost až do 30 km/h. Víc už by mohlo znamenat karambol s motoristou, jenž nechápavě sleduje můj netradiční styl. „Pozor, zpomalte a točte volantem, ať ho netrefíte,“ radí u nejnáročnější disciplíny (změny směru) Ševčíková. S noblesou se červené škodovce vyhýbám.
Životní úspěch
Pokaždé ale přijde nějaké překvapení – v tento okamžik couvání. Opět vyšvihnutí chodidla na řadičku – a znovu nejistota. Tentokrát o dost vyšší. Naštěstí jsme tu už zase sami. „Zacouvejte doprostřed tréninkové plochy,“ dostávám úkol hodný svému umu. Zadání plním. Pomalu, ale jistě se s citroënem stříbrné barvy sžívám. „Tak se můžete klidně hodit zpátky?“ pouští se do hazardu Pavel Peml. My si však raději chceme užít Lucčiny schopnosti naživo. Ta s nabídkou odvozu souhlasí. Pomalu se vsouká do seřízeného pásu, ihned startuje a chvatně opouští okruh. Nevědět to,
nepoznali bychom, že plujeme po silnici s bezrukou řidičkou. Dělá jí vůbec něco potíže? „Zpočátku jsem hůře snášela vyšší rychlost a občas se malinko bála na nepřehledných křižovatkách. Postupně to zmizelo a teď je všechno v pohodě,“ říká po brilantním zaparkování za přitakávání instruktorky, jež Lucii „Šťastnou“ Pařilovou považuje za svůj životní úspěch. A my už víme proč.
Víte, že…
… přeloučská autoškola umožňuje získat řidičské oprávnění hendikepovaným již od roku 1998?
… každoročně projde zdejším čtrnáctidenním kurzem 80 až 100 lidí s různým tělesným postižením?
… státní podpora na pořízení nového vozu činí u některých těžkých vad až 200.000 korun?
Autor: Tomáš Hadač