Jak se žije řidiči letištního taxi: Koupáci si sedají dopředu

10. 8. 2014 • 13:00

Spousta Čechů teď přilétá z dovolené až po půlnoci. Pokud na ně na letišti nikdo nečeká, mohou využít služeb taxi.

Ruzyňské letiště, letní den. Zkoušíme to přesně podle scénáře, který čeká každého, kdo využije k cestě domů taxi.

Našimi průvodci „žlutým světem“ jsou manažer služeb AAA Taxi Aleš Dočkal a řidič Petr Brynda, do jehož škodovky usedáme a vyrážíme směr centrum Prahy. „Můj den začíná obyčejně v osm hodin ráno, kdy přijíždím na centrální parkoviště za terminálem jedna,“ začíná vyprávět o svém řemesle Petr Brynda. „Z parkoviště se následně přesunu do takzvaného zásobníku. Tak říkáme místu podél haly terminálu, kde stojí dvě řady žlutých vozidel taxi,“ vysvětluje. Proč dvě řady? „Letiště obsluhují dvě společnosti. O kus dále se dvě řady mění v jednu, v taxikářském slangu nazývanou štafl . Vozidla obou společností se střídají v najíždění do něj, podobně jako auta při pravidlu zipu. Jakmile odjede první vozidlo ze štaflu, celá řada se posune,“ vysvětluje Brynda.

Člověk má celkem dvě možnosti, jak si odvoz z letiště objednat. „Buď využije stánek v příletové hale, nebo vyjde ven a nasedne do prvního vozidla na štaflu,“ doplňuje Aleš Dočkal.

Pokud klient ze stánku zadá adresu, kam si přeje jet, bude přibližně vědět, jak dlouho cesta potrvá a kolik zaplatí. „Údaj je ale pouze orientační, doprava v Praze bývá nevyzpytatelná,“ komentuje celou věc Petr Brynda. „Že je zákazník na stánku, to se dozvím vysílačkou. Následně si ho tam převezmu. Pak nečekám na štafl , ale vyjedu ze zásobníku a postavím vůz vedle něj před příletovou halu,“ vysvětluje Brynda.

Karviná, nebo Vary?

Služeb taxi nejvíce využívají cizinci. „Možná i proto moje cesty z letiště často končí v logistických centrech sídlících na periferii Prahy.

Dále to jsou zahraniční turisté,“ vypráví Brynda. „Kdybych to měl rozdělit podle národností, nejčastěji vozím Němce a Skandinávce. To za předpokladu, že operuji na terminálu dva. Na jedničce jsou to většinou Angličané a Rusové,“ dodává.

A Češi vracející se z dovolené? „Říkáme jim koupáci. Moc často je nevozím. Abych byl konkrétnější, z pěti letadel odjede z letiště taxíkem tak deset turistů,“ počítá Brynda. „Zhruba 98 % zákazníků potřebuje do Prahy. Zbytek jsou delší trasy. Třeba na Moravu či do Karlových Varů. Už jsem ale jel také do zahraničí, do Vídně a Mnichova,“ podotýká Brynda.

Taxikáři ale kolikrát cestují daleko omylem. „Takových případů je... Taxikář cestujícímu nerozumí a veze ho úplně jinam. Kolega nabral arabsky mluvícího zákazníka. Z jeho slov vyplynulo, že potřebuje do Karviné. Takže se vyrazilo. Před Olomoucí taxikář zjistil, že nezamumlal slovo Karviná,

nýbrž název nějakého hotelu v Karlových Varech. A jelo se zpátky,“ vypráví hořkosladkou historku Aleš Dočkal.

Taxikář psychologem

Na parkovišti taxi před letištěm bývá největší nával mezi druhou a čtvrtou hodinou odpoledne. To přistává nejméně letadel. V tu dobu tu může být k dispozici až šedesát vozů taxi. „Někdy trvá i dvě hodiny, než se na mě dostane řada. Jindy je vozů málo a zájemců o dopravu hodně. To se pak nezastavím třeba čtyři až pět hodin,“ doplňuje Brynda.

Z amerických filmů je zřejmé, že si tamní klienti taxi sedají nejčastěji dozadu. Zajímá nás, jak je tomu u nás. „Hodně záleží, koho vezu. Třeba Francouzi si sedají zásadně dozadu. Dokonce když jedou tři, nevadí jim tísnit se. Naopak koupáci vracející se z dovolené to mají obvykle tak, že muž si sedne dopředu a žena s dětmi dozadu. Co nejdále od něj. Zřejmě se mají za ten týden dva dost,“ směje se Brynda.

Podle něj musí být taxikář tak trochu psychologem. „Zákazníci jsou různí. Někteří mluví, jiní mlčí a nic neříkají. Mám pak pocit, jako bych ani nikoho nevezl. Obvykle ale s konverzací vyčkávám,“ vysvětluje Brynda.

Už někdy odmítl někoho vzít? „Na to mám dokonce právo. Někdy nemám z klienta dobrý pocit, třeba když se chová arogantně. Také mi vadí, že si někdo do auta suverénně sedá třeba s bagetou,“ uzavírá Brynda na Vítězném náměstí, naší konečné. Pokud bychom byli normálními zákazníky, vyšla by nás tato cesta na 380 korun.

Rozhovor s Petrem Bryndou: Taxikaření mě stále baví

Jak dlouho pracujete jako taxikář?

Už dvacet dva let, a to v Praze.

Kolik kilometrů ročně najezdíte?

Jen pro letiště přibližně osmdesát tisíc. Měl jste někdy dopravní nehodu? Pár jsem jich za ta léta měl, ale žádnou nezavinil.

Jezdíte superbem. Co bylo před ním?

Za dobu taxikaření jsem vystřídal fůru aut. Zprvu jsem jezdil Fordem Sierra, který nahradil Mercedes-Benz W 124 a poté několik peugetů. Končil jsem modelem 406. Následně přišla první Škoda Superb 2.0 TDI. Po ní superb současného vydání a teď mám třetí. Jezdím s ním krátce, zatím jsem stihl zdolat 3500 kilometrů.“

Pokud byste vozy srovnal, který byl nejlepší?

Takhle jednoznačně to říci nelze. Doba se vyvíjí, auta se mění. Řeknu to asi takhle. Peugeot 406 byl měkkým kočárem, přesednutí do superbu bylo jako vyměnit obývákový ušák za jídelní židli. Vše je ale otázkou zvyku. Stačilo pár desítek kilometrů a už mi to ani nepřišlo.

Využíváte při jízdách navigaci?

Občas ano. V minulém superbu byla součástí palubní desky, v novém bohužel není. Používám tedy tu v mobilním telefonu, který se mi navíc šikovně vejde mezi rychloměr a otáčkoměr.

Vozidlo pro letištní taxi

Škoda Superb, s níž jsme absolvovali cestu z letiště na Vítězné náměstí, patří našemu průvodci Petru Bryndovi. Při nákupu vozu vydá AAA Taxi takzvané dobrozdání, takže díky smlouvě se Škodou Auto vyjde pořízení o 20 procent levněji než normálního zákazníka. Aby mohl vůz sloužit jako taxi, musí každý rok absolvovat prohlídku na STK. Běžně se na ni chodí jednou za dva roky. Dále je nutné mít sjednané takzvané pojištění na taxi. Stojí o polovinu více než normální pojištění referentského vozidla. Podle smlouvy s letištěm smí být vozidlo staré maximálně čtyři roky. Pak se musí nahradit novým. Taxikáři nejsou zaměstnanci společnosti. Mají živnostenský list, přičemž pro fi rmu jezdí na základě smlouvy o zajišťování rezervací. Za to taxikář platí stanovený měsíční paušál.