Jak se žije řidičům seniorům - V kůži dědy

V České republice je 15,5 procenta lidí starších 65 let a toto číslo roste. A víte, která skupina obyvatel v loňském roce nejvíce umírala na silnicích? Za prvních jedenáct měsíců to byli důchodci ve věku nad 64 let! Dokonce trumfl i i skupinu 25–34 roků. Je to tím, že starších řidičů přibývá. Stačí se podívat k našim západním sousedům, kde usedá pravidelně za volant čtyřiašedesát procent Němců ve věku mezi 60 a 74 roky. Přitom ještě v roce 1987 aktivně řídilo jen 35 % našich starších západních sousedů.

Minuta = pět let

Všechny tyto statistiky mi probíhají hlavou, když se soukám do speciální kombinézy Third age suit (Oblek třetího věku). Tuto specialitu využívají mladí

vývojáři Fordu, aby mohli vyzkoušet pocit stárnutí. A podle toho pracují při vývoji svých vozů. Už samotná červená kombinéza, jejímž navléknutím zbrojení začíná, mi zablokuje krk, následuje omezující bederní a prsní pás i ortézy na lokty. Oblékání ortéz na kotníky, kolena a lokty se pomalu stává noční můrou – zkuste si to, když se nemůžete hýbat. Podle návodu je to asi nejhorší varianta, co mě jako důchodce se zbytky mobility mohla potkat. Teď ještě špunty do uší a brýle, na kterých je jen asi třícentimetrový průzor, a během deseti minut si mohu připadat jako můj děda, který je o padesát let starší. Tedy coby člověk v jeho věku – on má totiž samozřejmě ostříží zrak jako zamlada a městským provozem profrčí na chalupu jedna radost. Vždyť řídí už přes padesát roků a za tu dobu získal nejednu zkušenost.

Stáří nejsou jen bolavá kolena

Přeceňování schopností je podle odborníků, kteří zpracovali pro Evropskou komisi zprávu o řidičích seniorech, dalším z klíčových faktorů, jež limitují řidiče nad pětašedesát. Neuvědomují si, že už na tom nejsou jako dřív. Zpráva říká: „Stárnutí se netýká pouze omezení pohybových schopností a smyslů, ale také má vliv na zpracování informací o ostatním provozu. Jak lidé stárnou, tyto procesy se zpomalují. To se týká především udržení

pozornosti v delším časovém úseku, schopnosti oddělit důležité vjemy od nedůležitých nebo rozdělit pozornost mezi rozdílné úkoly a dále krátkodobé paměti a rychlosti zpracovávání informací.“

Právě rychlost vyhodnocování je přitom při řízení zásadní pro správné rozhodování. Podle odborníků z Bruselu mnohé výzkumy možná překvapivě potvrdily, že schopnost rychle reagovat na jednoduché podněty s věkem výrazně neklesá. Během řešení komplexních situací, které přicházejí právě v krizových momentech, však reakční čas vzrůstá výrazně.

Závěry potvrzuje i ředitelka nemocnice Český Těšín Barbora Zbránková. „Nebezpečí nehod stoupá zejména po pětašedesátém roce. Starší řidič hůře vidí. Má tak špatný odhad, hůře slyší. Pomaleji reaguje i kvůli chronickým nemocem, jakými je například Parkinsonova choroba, revmatické onemocnění, srdeční potíže nebo cukrovka. Se vzrůstajícím věkem také užívá větší množství léků, jejichž kombinace zvyšuje riziko nehody při řízení,“ říká.

Dveře jsou poloviční!

Dost čtení vědeckých zpráv, na to budu mít čas v důchodu. Teď je potřeba vyzkoušet, jak se budu tou dobou cítit za volantem. Zkouška začíná něčím

tak triviálním, jako je nastoupení. Tedy triviálním… Kolena už se vůbec nehýbají jako před chvilkou a dostat nohy skrze dveře k pedálům se stává téměř neřešitelným úkolem. Přitom je testovaný Ford B-Max s protisměrně otevíratelnými dveřmi prakticky ideální – se širokým vstupem a vysoko položenou sedačkou. Teď se ještě připoutat. I to je pořádná námaha, přestože jsou zde pásy uchyceny takřka ideálně přímo na sedačce. Představa, že bych měl obdobný úkol zopakovat ve třídveřovém kupé s pásem někde v dáli, zní nereálně.

Jdeme jezdit. Abych si na nové tělo trochu zvykl, uděláme nejdříve focení starce za volantem z druhého auta. Na rovné a široké letištní ploše, kde běžně testujeme a kam jsme z důvodu bezpečnosti zajeli i tentokrát, je to normálně hračka. Fotografové z druhého auta na mě křičí pokyny – aspoň si to myslím. I kdyby mi nadávali do kloboukářů, stejně je neuslyším. Proto kývnu na znamení, že rozumím.

Nevidím, neslyším, nezávodím

Startuji, ale pro jistotu ještě zhlédnu otáčkoměr – motor totiž neslyším. Nikdy dříve by mě nenapadlo, jak je vlastně důležité poslouchat ho při dalším úkonu – rozjezdu. Dieselovou jednotku zaslechnu zřetelněji až zhruba ve třech tisících otáček. Pustit spojku lehounce a plynule, když mám na sobě zbroj přidávající půlstoletí, je nemožné.

Auto se ale nakonec dává do pohybu – moje nové staré kosti v sobě asi našly těch padesát let zkušeností, na které teprve čekám. Přes brýle simulující omezené zorné pole tedy téměř není vidět. Potřebuji dojet druhý vůz. Jenže v místech, kde běžně testujeme maximálku, se najednou bojím jet víc než šedesát. Když auto dostihnu a snažím se vedle něj udržet konstantní rychlost, je to ještě horší. Bojím se, že do něj z boku narazím nebo vyjedu mimo dráhu. Naštěstí to brzy končí.

O půl doby napřed

Mířím do dalšího testu – vyhýbacího manévru mezi kuželkami. „Stačí mi tak tři čtyři dobré průjezdy a jdeme dál, ať všechno stihneme za světla,“ popohání mě fotograf David.

Jakmile vidí mé pozvolné kolébání po letištní dráze, raději mi je postaví sám a posílá mě na start. Pro první průjezd volím padesátikilometrovou rychlost. Blížím se ke kuželkám, chystám se zatočit, jenže bum – kuželka letí mimo. Že jsem prostorově trochu mimo, jsem tušil. Že vůbec neodhaduji místa, kde kuželky leží, mě šokuje. Jedu znovu – pomaleji, ale se stejným výsledkem. „Fotky, jak jsi to srazil, už máme. To nemusíš,“ zastavuje mě David. „Jenže já se sakra trefit chci,“ zní má odpověď.

Při třetím průjezdu, kdy jedu asi třicet, vzpomínám na slova učitele kontrabasu: „Musíš hrát o půl doby napřed a počítat se zpožděním, než se to rozezní.“ Zatáčím někde před kuželkami a díky tomu se poprvé vejdu dovnitř. Bez brýlí, rukavic a přípravků na rukou přitom i na oslizlé dráze projíždím mezi kuželkami pětašedesát – s rezervou.

Ohnout se? Nemožné

Řízení raději opouštíme a jdeme vyzkoušet další úkony – výměnu kola a naložení nákupu do kufru auta. To první je skutečný horor. Vyjmout náhradní pneumatiku a hever ještě jde, úplně nejhorší je ale umístění zvedáku. Kvůli výstroji transgalaktického cestovatele, kterou mám na sobě, se totiž nemohu pořádně ohnout a najít místo, kam hever patří. Samotné zvedání už docela jde, nemohu se ale zbavit pocitu želvy, která se snaží stát v podřepu na zadních a má tendenci spadnout dozadu na krunýř.

Stejný pocit mě provází i při stání na parkovišti v rajonu seniorů – před diskontem potravin. Po chvíli motání si vysluhuji zatroubení a ostrou gestikulaci projíždějícího řidiče. Neslyšet je v českém provozu občas i výhodou. Nejvíce limitující je omezený pohyb krku. Ten ostatně stojí i za nejtypičtější nehodou, která starší řidiče provází.

„Senioři jsou nadprůměrně zastoupeni při nehodách, jako je odbočování v křižovatkách, kde typicky starší řidič nedá přednost vozidlu s právem k jízdě. V případech karambolů způsobených ztrátou kontroly nad vozidlem, překročením rychlosti, nebezpečným předjížděním nebo řízením pod vlivem alkoholu jsou naopak statisticky pod průměrem,“ praví Evropská unie.

Po celodenní zkušenosti s řízením v kůži pětasedmdesátníka si budu dávat ještě větší pozor na řidiče v pomalu jedoucích škodovkách mezi vesnicemi. Tito motoristé zároveň mají i můj respekt, udržet se vůbec na silnici totiž dá práci a já jednou skončím jako oni. Je ale hranice mezi

možností osobní mobility a riskem, že ohrozí někoho druhého, nastavena správně? To je otázka.

Jak je to s legislativou

V oblasti dopravních předpisů je na motoristy seniory pamatováno v zákoně o silničním provozu. „Tito řidiči nejsou nikterak limitováni s jednou výjimkou – povinnými lékařskými prohlídkami,“ říká tiskový mluvčí ministerstva dopravy Martin Novák. Držitelé řidičského oprávnění jsou podle něj povinni podrobit se pravidelné lékařské prohlídce nejdříve šest měsíců před dovršením 60, 65 a 68 let a nejpozději v den dovršení takového věku. „Po osmašedesátém roce života je povinnost lékařské prohlídky stanovena na každé dva roky,“ upřesňuje Novák. Usedne-li řidič senior za volant, musí mít potvrzení o jejím absolvování vždy u sebe.

Průběh a obsah prohlídky jsou dány příslušnou vyhláškou ministerstva zdravotnictví. Ta mimo jiné stanovuje výčet zdravotních komplikací, které mohou ovlivnit řízení vozidla. Následně má též obvodní či závodní lékař poslat dotyčného na odborné vyšetření.

„Praktičtí lékaři zjišťují, zda je starší řidič schopen dostatečně rychle reagovat. Rovněž by měli brát v úvahu nemoci, které by mohly ovlivnit schopnost řídit motorové vozidlo, právě tak jako léky, které řidič užívá a jež by mohly mít vliv na jeho řidičské schopnosti,“ říká Barbora Zbránková, lékařka a ředitelka Nemocnice Český Těšín. Pokud jeho zdravotní stav nedovoluje řídit auto, obdrží posudek o nezpůsobilosti k řízení vozidel nebo podmínku, že přijde za čas na prohlídku znovu. „Starší řidiče by také měli posuzovat specialisté: oční lékař, neurolog a zejména psychiatr. Pokud panují pochybnosti o způsobilosti k řízení motorových vozidel, měla by prohlídka zahrnovat také psychologické vyšetření,“ dodává.

V současné době je připravena novela výše uvedeného zákona, kterou zpracovala skupina senátorů. „Ti navrhují, aby povinné prohlídky byly zavedeny až od osmašedesátého roku života. Návrh je ve sněmovně a nelze předjímat, zda nastanou změny,“ vysvětluje ministerský mluvčí s tím, že je pravděpodobné snížení na hranici 65 let či zachování současného stavu.