Jaroslav Hošek: Autokros by se měl učit ve škole

Dělí je 51 let, 8 měsíců a tři dny. Včetně přestupných roků to čítá 18 871 dnů. Jednají však spolu jako rovným s rovným. A to i přesto, že Kubíčkův děda je o osm let mladší než Hošek! Zkušený bard si však nepotrpí na přehnaný respekt a Kubíček zase nepostrádá zdravé sebevědomí.

Co řeknete o druhém?

Hošek: Určitě jeden z největších talentů českého autokrosu, pokud ne vůbec největší. Vyhrál dva tituly mistra Evropy a další dva v mistrovství republiky. Pardon, čtyři. Já zapomněl na první dva ve stopětadvacítkách.

Kubíček: Co bych měl říci o tomhle pánovi? Když vezmu Jardu, ne jako kamaráda, ale coby autokrosaře, jednoznačně je to množství zkušeností a úspěchů, o kterých by se dalo mluvit celé dny. Nevím, jestli dokážu závodit tak dlouho jako on.

Kdy jste si začali tykat?

H: Já si nevzpomínám, že bychom si vůbec někdy vykali. Mám pocit, že nepůsobím jako přísný pan učitel. Takže když mě ti špunti z malých kategorií pozdravili slovem čau, odpověděl jsem jim stejně. Pak přišlo nějak automaticky tykání.

K: Pamatuji si, že jsme už v šesti sedmi letech brali Jardu jako staršího kámoše. Na závodech jsme za ním ráno lezli do autobusu, lechtali ho na nohou a tahali z něj deku, aby už vstával.

Kdy jste poprvé zaregistroval jeho jméno jako závodníka?

K: Až když jsem začal jezdit – v roce 2002.

H: Bylo chybou, že na základních školách nebyl autokros jako vyučovací předmět. Ale teď vážně. O Jakubovi jsem se poprvé dozvídal od Standy Zemana, jehož dva synové závodili, a líčil mi, jak soupeří s nějakým Kubíčkem.

Hošek se narodil několik měsíců před koncem druhé světové války. Víte, co je to za období?

K: Z dějepisu vím, že to byla nejhorší válka v dějinách. Skončila v květnu 1945. Jarda se narodil v polovině února.

Co jste dělal, když v říjnu 1996 přišel na svět Jakub?

H: Moment, musím trochu zapřemýšlet. Jezdil jsem v té sezoně volkswagenem a byl pátý v mistrovství Evropy.

Co na druhém obdivujete?

K: Úplně všechno. Hlavně nasazení, s kterým jde pořád do závodění. Jardo, neber si to osobně, poslední dobou nejsi tak často na stupních vítězů. Pro mě tam ovšem pořád patříš. Až mi bude tolik co tobě, budu sedět na stráni a s berlemi v ruce se dívat na závody.

Co byste mu poradil?

H: Nevím, jestli mu mám co radit. Z juniorů, odkud přichází, je to totiž hotový jezdec. Bude si ovšem muset zvyknout na rozdíl váhy. Jeho předchozí bugina vážila 440 kilogramů a ve třídě superbuggy má 680 kg. Bude to také o jiném krouťáku i géčkách přetížení, ale podle mě to rychle zvládne.

V čem spočívá vaše spolupráce?

H: Začalo to v době, kdy Jakub přestupoval na sezonu 2009 do Junior Buggy a Kubíčkovic koupili staré auto, které původně vzniklo

v mojí dílně. Fungovalo a od té doby pracujeme společně při stavbě vozů i v průběhu sezony.

K: Za všechno můžou tvoje auta, která se mi vždycky líbila. Odmala jsem měl spojenou modrou barvu, závodní buginu a Jardu Hoška. To prostě patřilo vždycky dohromady.

Když se na trati setkáte, půjdete do sebe tvrdě, nebo budete trochu šetřit staršího kolegu, respektive nováčka?

H: To se už dneska nenosí, každý jede za sebe. Nerad rozdávám rány, ale pokud by ke kontaktu mělo dojít, určitě se mu nevyhnu.

K: Řeknu to po svém. Kamarády můžeme být, ale na trati jsme soupeři. To je zkrátka autokros!

Na co byste se jeden druhého zeptali jako novináři?

K: Jardo, co tě na autokrosu tak strašně baví?

H: Je to určitý druh seberealizace, kontaktní sport, adrenalin a benzinové závodění. To všechno dohromady má v sobě kouzlo. A taky se mi líbí kočovný způsob života, když rok co rok cestujeme po Evropě.

Nač by se Hošek zeptal mladíka?

H: Moc by mě zajímal tvůj jídelníček a kompletní seznam cviků do posilovny. Do začátku sezony chybějí ještě dva měsíce, tak abych stihl ještě shodit nějaké to kilo.

K: Lehčí otázka by nebyla? Víš co, já ti to hodím na papír a pošlu e-mailem. Kondice je důležitá. Člověk musí mít sílu, aby mu ta motorová svině nevytrhala ruce z ramen, jak sám říkáš, Jardo.

Co považujete za největší přednost svého a jeho věku?

H: Nemusí bojovat s nadváhou, protože je o jedenapadesát let mladší, ale také minimálně o jedenapadesát kilo lehčí. Občas se mi daří něco shodit, ale je to fakt strašný. Na druhou stranu když je auto těžší, na startu s nadsázkou řečeno neprohrabe. A přednost? Umím zachovat chladnou hlavu a nedržím se rady „kam nevidím, tam držím plný plyn“.

K: Tenhle sport můžu dělat ještě hezky dlouho. Jardu však už nemůže nic překvapit a vždycky ví, do čeho jde. Tohle bych občas taky potřeboval.

Co přejete sobě i druhému do roku 2013?

H: Aby se pomalu otrkával a zrychloval, protože prudký nástup znamená kolize, havárie a zničené auto. Ať jezdí co nejvíce a podaří se mu dobrý výsledek. Sobě bych přál více závodnického štěstí a nějaké ty stupně vítězů.

K: Ať má na trati štěstí, které se ho v posledních letech vážně moc nedrží. A pokud jde o mě? Neumím si představit, že by si šestnáctiletý kluk sedl za volant takhle silného auta, zvládal ho, uměl s ním závodit a udržet se na trati. Musím se to naučit a konkrétní cíl si budu dávat až příští rok.

H: Loni jsem se potkal na stupních vítězů s Tomášem Pospíšilíkem, kterému bylo osmnáct. Moc by mě potěšilo, kdybych se s ním i s Jakubem letos alespoň jednou viděl na bedně. A je jedno, v jakém pořadí.

Autor: Michal Štěpanovský