Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Mercedes-Benz F 300 Life Jet (1997): Auto, nebo motorka? Od každého trochu!

Aleš Dragoun
Diskuze (0)
Experiment F 300 Life Jet s trojcípou hvězdou Mercedesu, aneb koncept sportovní tříkolky.

Už konstruktéři prvních vozidel bez koní věděli, že je snadnější postavit tricykl než samohyb se čtyřmi koly. Když opominu veskrze zajímavou parní éru, za první skutečný automobil světa, tedy ten s výbušným motorem je přece pokládán Patent-Motorwagen Carla Benze. A ten jich měl kolik? Pokračovatel vynálezcova odkazu se k myšlence tříkolky vrátil ve druhé polovině 90. let, avšak v moderní podobě.

Daimler-Benz se veskrze unikátním konceptem F 300 Life Jet snažil spojit dva světy: automobilový i motocyklový. Respektive dokázal, že je to možné. Projekt, který vedl Günter Hölzel, odstartoval vlastně už v polovině 90. let. 23. prosince 1995 proběhlo testování prototypu, ještě bez karoserie na Hockenheimringu. Coby diváci na něm nechyběli ani vysocí manažeři, nutno dodat, že mnozí z nich značně skeptičtí. Nezapomínejme navíc, že šlo ještě o dlouhou trať s lesními úseky a šikanami, ne „dráhu pro motokáry“.

Za sebou

Zkoušky se zdařily, což znamenalo, že celá záležitost dostala zelenou. Výsledek, třetí studii řady F (Forschung - výzkum) představil výrobce 9. září 1997 na 57. ročníku autosalonu IAA ve Frankfurtu nad Mohanem. 3954 mm dlouhý, vpředu 1730 mm široký a 1527 mm vysoký stroj se do zatáček nakláněl, byl tedy agilní jako motorka a dvojice pasažérů seděla za sebou v tandemu. S veškerým pohodlím ovšem, tedy jako v autě a s minimálním působením odstředivých sil.

Navíc měl čelní sklo, vpředu dvě kola, odnímatelné panely střechy a dveře. Ty řidičovy se nacházely vlevo a vyklápěly se směrem vpřed a vzhůru (šlo tedy o tzv. nůžky), spolujezdec nastupoval naopak vpravo, jeho dveře se otevíraly zase proti směru jízdy. Sedadla nepostrádala bezpečnostními pásy a oba členové posádky nepotřebovali přilby ani jiné ochranné pomůcky jako speciální oblečení, boty a rukavice. Byli navíc chráněni před špatným počasím.

Jako v letadle

Hliníková střecha s polykarbonátovou čirou plochou byla rozdělena na dvě poloviny, bezrámová boční okna se stahovala elektricky, větrací trojúhelníková šlo vyklopit. Pilot seděl za „volantem“, uvozovky jsou namístě, neboť si připadal tak trochu jako v kokpitu letadla a horní část tento primární ovládací prvek vozu postrádal. Navíc na vrcholu jeho středu se nacházela tlačítka ovládání rádia a telefonu.

Přístroje vypadaly jako z proudové stíhačky, interiérové materiály vynikaly kvalitou hodnou prestiže a luxusu značky, obě sedačky byly potaženy šedou kůží. Na palubě nechyběla ani klimatizace, vzhledem k bohatému prosklení byla nutností. Zavazadelník se ukrýval pod víkem v zadní části vozu, pojal ale hlavně střešní panely, pokud nechtěla jet posádka v zavřeném kupé, nýbrž počasí umožňovalo proměnit F 300 na kabriolet. Podle dostupných údajů měl prostor pro nutnosti na cestu objem 125 l.

Motor z áčka

Pohonnou jednotkou se stal kompaktní čtyřdobý zážehový čtyřválec 1598 cm3 (průměr 80 x 79,5 mm) z tehdejší třídy A. Dvouventilová atmosférická pohonná jednotka s rozvodem OHC dávala při vysoké kompresi 11:1 výkon 75 kW (102 k) v 5250 otáčkách. Jistě, pocházela z první generace „áčka“ s kódem W168, chytře navrženého auta se sendvičovou podlahou, jehož motor tak při čelní srážce neohrozil cestující. Ironií osudu bylo to, že vysoké mini švédský novinář Robert Collin z časopisu Teknikens Värld převrátil 21. října 1997 při vyhýbacím manévru, tzv. losím testu. F 300 tyhle problémy rozhodně neměl...

S kyvkou

V jeho případě našel agregát své místo vzadu, před zdánlivě letmo uloženým kolem, které logicky také poháněl. A to přes elektrohydraulicky ovládanou pětistupňovou manuální převodovku o hmotnosti 32 kg a ozubený řemen. Točivý moment vrcholil hodnotou 150 N.m/4000 min-1. Závěsná jednotka, v podstatě tradiční kyvná vidlice byla vyrobena z hliníku a připevněna k podvozku bočními rameny.

Řadicí pákou umístěnou vpravo se měnily jednotlivé stupně sekvenčně vpřed a vzad, pedál klasické spojky zůstal. Název „jet“ docela seděl, z klidu na stovku bylo tohle poněkud bizarní vozidlo schopné akcelerovat během 7,7 s. Rozjelo se až na 211 km/h, stačilo tedy kdejakému sporťáku. Výrobce udával i spotřebu dle standardu NEDC: pouhých 5,3 l benzinu na stovku kilometrů. Šlo samozřejmě o tabulkovou hodnotu, ale oproti 7,6 l v případě A 160 také o razantní zlepšení.

Active Tilt Control

V zatáčkách přišel ke slovu systém ACT (Active Tilt Control). Ano, nad nakláněním bděla chytrá, šikovná a hlavně složitá elektronika, která brala v potaz aktuální tempo, zrychlení a natočení volantu a podle toho se stroj na konci rovinek správně a v optimálním úhlu „položil“. Bránila samozřejmě i jeho převrácení. Údaje vypočtené a shromážděné palubní elektronikou byly zaslány do hydraulického válce propojeného na obou stranách hřídelem. Hydraulický systém sestával z čerpadla hnaného samotným motorem, dvou tlakových zásobníků a servopohonu s ventilem umístěného mezi předními koly. Jakmile se otočilo klíčkem, začala potřebná kapalina proudit do obou nádrží při konstantním tlaku asi 180 barů.

Aktivovaný hydraulický válec uvedl pomocí spojů v činnost horní kotevní body jedné ze dvou šikmo uložených pružinových vzpěr. Přední náprava s integrovaným pomocným rámem měla dvojité příčníky vyrobené z plastů vyztužených uhlíkovými vlákny (CFRP), vodicí ramena byla ale částečně i ocelová. Zavěšení sledovalo tento pohyb v závislosti na momentálním úhlu řízení, také protilehlá pružina vyjela ze své původní polohy, aby mohla nést karoserii. Maximální náklon Life Jetu činil 30 stupňů, ale pouze při nižších rychlostech, ve vysokých se sklápěl méně. Proto tvarem připomínal písmeno V a směrem dozadu se rozšiřoval. Příčná akcelerace dosahovala běžně 0,9 g, i tato hodnota připomínala výkonné jednostopé stroje... Kritická ležela na úrovni 1,15 g. ATC uměl „číst“ jízdní styl řidiče a přizpůsoboval se mu. V případě poruchy pak vrátil vozidlo do svislé polohy. Pružinu měla i zadní „kyvka“.

Kaskáda

Pouhých 89 kg (!) lehký podvozek „auta“ byl vyroben z hliníku, stejně jako dvouvrstvé, metrák vážící „tělo“ naplněné pěnou obsahující stejný kov. Ta zvyšovala pevnost a zlepšovala izolaci. V sendvičové podlaze byl zabudovaný chladič, palivová nádrž a řídící elektronika. Technice musely odpovídat i zakázkové pneumatiky a ráfky, velkým úhlům měly odolat bez poškození. Šestnácti-, respektive sedmnáctipalcová kola z hořčíkové slitiny byla pevná a lehká, vážila o čtvrtinu méně než litá u motorek! Ta přední od sebe dělilo 1560 mm, zadní bylo od nápravy vzdáleno 3011 mm. Obutí mělo rozměr 150/80 a 190/50 a lišilo se. Speciální pneumatiky s nízkým valivým odporem vpředu doplňovala zadní s vysokou přilnavostí, zpevněnými boky a nízkým profilem, jak už ostatně napovídá číslo za lomítkem. Vrtané kotoučové brzdy nepostrádaly ABS.

800 kg vážící obratný F 300 se stal prvním experimentálním vozem značky, který se vyvíjel kompletně s využitím výpočetní techniky. Software CASCaDE (Computer-Aided Simulation of Car, Driver and Environment, česky „počítačová simulace vozu, řidiče a životního prostředí“) naprogramovali odbornici přímo v automobilce a tříkolka byla jeho zkušební platformou, na které se testoval v praxi. Po virtuálním prototypu přišel mimochodem na řadu simulátor v Berlíně za účasti dvou desítek lidí. Pravda, na motorku byla až příliš těžká a také široká, v přední části dokonce více než zmíněná třída A. To, že jde o mercedes-benz, prozrazovala prakticky jen stříbrná barva a loga, jinak se prostě konceptům této značky vymyká, o sériových vozech nemluvě...

Světla ve třídě S

Do produkce se dostal samočinný reflektor se senzorem, který jej rozsvítil za soumraku, nebo v tunelu. Takové dostala S-Klasse W220 už v roce 1998. Jediný trojdílný světlomet v přídi s dvojicí žárovek byl navíc adaptivní a spojený se zmíněným systémem ACT. Nastavoval tedy sám polohu v reakci na sklopení karoserie a v případě potřeby aktivoval další světlo do zatáček, dosah toho tlumeného, tedy potkávacího se v nich zvyšoval o 80 procent. Směrovky, brzdové a boční obrysové reflektory využívaly neonových výbojek.

Life Jet byl určen mladým. I těm srdcem a duchem, nejen věkem. Vzrušení a dynamika se u něj snoubily s bezpečím a komfortem a určitě nabídl bezkonkurenční zážitek z jízdy. Šlo jej používat celoročně. Automobilka v dobových tiskových materiálech uvedla: „Daimler-Benz má příležitost se zúčastnit dialogu s návštěvníky výstavy. Společnost se bude podrobněji zabývat reakcemi veřejnosti, což může mít vliv na její rozhodnutí, zda vyrábět či nevyrábět takový druh vozidla pro aktivní životní styl v produkční verzi.“

Napřed

Trojcípá hvězda by trochu předběhla dobu, ale tenhle stroj měl hlavně ukázat, čeho je vývojové oddělení schopné. Mohl se klidně stát nejdražší tříkolkou světa a ještě začátkem ledna 1998 se mluvilo o tom, že by se mohl začít vyrábět v úvodu následujícího milénia. Produkce, byť malosériová však hraničila s ekonomickým nesmyslem i u velké automobilky. Posilovat image tenkrát rozhodně nepotřebovala a podobná vozidla nakonec nechala těm, kteří k nim mají blíže. Navíc zakrátko, v květnu 1998 se spojila s americkým Chryslerem, takže projekt skončil u ledu a jeho hmatatelný a funkční výsledek v továrním muzeu.

F 300 Life Jet mohli vlastnit běžní smrtelníci pouze jako model od firmy Spark v měřítku 1:43.

Dnes Daimler používá ve svých běžných čtyřkolových vozech elektroniku ABC (Active Body Control), která zamezuje nežádoucím pohybům karoserie při jízdě. Fyziku neobelstíte, ale lze ji do jisté míry eliminovat.

Pokračovatelé

Několik „naklápěcích“ tříkolek se dá také koupit, byť jeho logo nenesou. Většinou se jedná ale o produkty motocyklových továren a ovládají se řídítky. Originální nizozemský Carver, jehož první prototyp vznikl v roce 1994 a výroba byla ukončena v roce 2009, měl čtyřválec Daihatsu 0,66 l s turbem, volant a dvojici kol vzadu... Chystá elektrický návrat jako městské vozidlo.

Aleš Dragoun
Diskuze (0)