Měření průměrné spotřeby: Kde dělá Evropská unie chybu?

Hvězdou frankfurtského autosalonu se před pěti lety stalo BMW 320d, kterému k tomu stačilo jedno číslo: 4,1. Tolik litrů nafty mu podle oficiálních údajů výrobce stačí k ujetí sta kilometrů. Jistě, auto je vybavené technologiemi z programu Efficient Dynamics, přesto se budete muset v normálním provozu velmi snažit, abyste se takové hodnotě byť jen přiblížili. Oficiální měření však proběhlo v pořádku – přesně podle evropské normy NEDC (New European Driving Cycle).

Spotřeba paliva a emise CO₂ jsou v mnoha evropských zemích ostře sledovanými veličinami, neboť je podle jejich hodnot vyměřována ekologická daň nebo zpoplatněn vjezd do center měst. Koneckonců tzv. emisní zóny už mohou být zaváděny také v Česku. Ale my už jsme si zvykli, že udávaná spotřeba se většinou dramaticky odlišuje od skutečné – jinými slovy je vždy o hodně vyšší. A u nových hybridních aut jsou tyto nůžky rozevřené ještě výrazněji než u konvenčních.

Podle zákonodárců je však současný způsob určování spotřeby jediný objektivní. Test probíhá na měřicích válcích, na kterých vůz ujede jedenáct kilometrů. Průměrná rychlost je 34 km/h, nejvyšší nepřekročí 120 km/h. Zkouška má dvě části, z nichž první představuje jízdu ve městě a auto během ní musí čtyřikrát zastavit a rozjet se na tempo 45 km/h. Druhá část simuluje cestování po dálnici a silnici, auto přitom jede 50 sekund rychlostí 70 km/h a poté na 20 s zrychlí na 120 km/h.

Takový režim jízdy je ovšem vzdálen realitě běžného provozu. Není proto divu, že se údaje v prospektech a opravdová spotřeba tolik liší. Když jsme se na to zeptali bavorské automobilky, sdělila nám: „Měřicí proces NEDC nebyl navržen pro zjišťování spotřeby vozů při každodenním provozu.“ Takové tvrzení je ovšem v ostrém kontrastu s tím, co nám v roce 2009 řekla mluvčí Německého sdružení automobilek (VDA). Podle ní cyklus NEDC odráží „zatížení aut blízké realitě“.

Například ve Spojených státech však měření počtu litrů, které vozy během své jízdy spálí, probíhá úplně jinak. Podle americké metodiky FTP-75 musí každé auto absolvovat pět rozdílných testovacích cyklů. Kromě klasického provozu ve městě a na dálnici se od roku 2008 testuje i agresivní jízdní styl, cestování se zapnutou klimatizací a projížďka při minus sedmi stupních Celsia.

Pro ukázku dopadů aplikace americké a evropské normy se podíváme na nové Audi A3 2.0 TDI. Když si jej půjdete koupit v New Yorku, v prospektu bude napsáno, že k ujetí sta kilometrů bude potřebovat 6,5 litru nafty. V českém letáku je ale uvedeno o dva litry méně… Rozdíl 124 procent rozhodně nezpůsobily jen úpravy vozu pro zámořský trh. Jak ukazuje grafika, najdeme takové rozdíly i u jiných aut.

Zajímavé je srovnání s lidským tělem, kterým VDA vysvětluje pojetí metodiky NEDC. Spotřeba auta je prý jako pulz člověka: při klidné chůzi je pomalý, při běhu se rapidně zvýší. Ovšem na starém kontinentě měříme zkrátka jen pomalé tempo… Nepřesnost může mít původ i ve stáří norem. Evropská měření mají základy v roce 1971 (městský provoz) a 1980 (kombinovaný provoz). Od té doby prošla nutnými, ale nedostatečnými změnami.

Je však třeba říci, že zástupci automobilového průmyslu se společně s politiky již několik let snaží vymyslet nový postup, který by měl navíc celosvětový dopad. Výsledkem je metodika WLTP (Worldwide Harmonized Light Vehicles Test Procedures). Krátce před jejím konečným odsouhlasením ale američtí zástupci ukončili spolupráci. Není se čemu divit, novinka by jim žádnou výhodu nepřinesla… Novinka by ale znamenala dvacetiprocentní zpřesnění „papírové“ spotřeby.

Část odborníků ale vidí potíž nikoli v samotném znění současné normy, ale v tom, že je příliš „děravá“. Automobilky si už zkrátka našly způsoby, jak ji obelstít. Svědčí o tom i iniciativa Mind the Gap, o níž jsme psali v AT 10/13.

Se zavedením nového cyklu WLTP se ale zase tolik nespěchá. Problémem je nařízení Evropské unie, podle kterého nesmí od roku 2020 průměrné flotilové emise CO₂ u nově prodávaných aut jedné automobilky překročit 95 g/km. To ovšem odpovídá zhruba 3,6 litru nafty na sto kilometrů, což už je u velkých modelů problém. V USA mají výrobci předepsáno velkorysých 121 gramů CO₂ na kilometr do roku 2020 a jen 93 g po roce 2025. Jsou tedy Američané neekologičtí? Ne tak docela. Jelikož jsou jejich údaje o spotřebě (z nichž se vychází) pravdivější, ve výsledku budou jejich motory stejně zelené jako naše.

V Německu bylo založeno sdružení s názvem Dopravní klub, jež navrhuje zjišťování spotřeby nových aut v běžném provozu. „Po získání údajů na ulici bychom je samozřejmě zkorigovali, abychom se vyvarovali nepřesností,“ říká jeho předseda. Ale i zde Severní Amerika nezaostává. Organizace EPA (Environmental Protection Agency) také navrhuje testování aut v reálném provozu. K takovému rozhodnutí došla poté, co vyplula na veřejnost

kauza zmanipulovaných údaji o spotřebě některých modelů značek Kia nebo Hyundai.