TEST Mini Cooper S Cabrio – Lék na špatnou náladu

Je to tak - tedy pokud nebudeme za tradiční „kábro“ brát „polootevřenou“ verzi Fiatu 500. A možná ještě zvláštnější je, že aktuálně má otevřenému Mini zaměřením (dvě řady sedadel, klasická plátěná střecha) i cenou blízko snad jen kompaktní crossover Volkswagen T-Roc Cabriolet (stojí od 838.900 Kč). Cenově ale „miníkům“ mohou konkurovat ještě roadstery Mazda MX-5 (od 831.050 Kč) a BMW Z4 (od 1.042.600 Kč). Audi TT Roadster už je se základní cenou 1.188.900 Kč trochu odskočené. 

Mini svoje Cabrio nabízí ve třech variantách. Základní Cooper s 1,5 litrovým tříválcem o výkonu 100 kW začíná na částce 783.900 Kč, Cooper S se čtyřválcovým dvoulitrem o výkonu 131 kW na 913.900 Kč a vrcholné provedení John Cooper Works s dvoulitrovým motorem naladěným na 170 kW stojí nejméně 1.086.600 Kč.

K nám se tentokrát dostala prostřední motorizace, tedy Cooper S.

TEST Mini Cooper SE – Parťák na krátké chvíle

Známá klasika

Uvnitř je kabriolet klasickým moderním Mini. Můžete očekávat výborné zpracování, kvalitní materiály, středový panel s velkým kruhovým prvkem, v němž se nachází obrazovka infotainmentu, nebo třeba krásné „páčkovité“ přepínače. S multimediálním systémem se pracuje stejně jako u vozů BMW, je logicky a přehledně uspořádaný, funguje svižně a skvělé je, že k dispozici máte otočný ovladač, který pohyb v nabídkách výrazně usnadňuje. A oceňuji, že v kabině se ještě nešetřilo s fyzickými tlačítky a ovladači, proto nemám výhrady k ergonomii. V autě se také dobře sedí, příjemně nízko a výborná jsou i samotná sedadla.

Mini Cooper S Cabrio

Naopak na chuť jsem stále nepřišel novému digitálnímu přístrojovému panelu s lacině vyhlížejícím displejem s nudnou grafikou a hlavně nepříliš dobrou čitelností na přímém slunci, což je u kabrioletu obzvlášť hloupé. Poměrně skromná nabídka úložných a odkládacích prostorů tolik nevadí, jistou náhradou totiž může být místo za předními sedadly, případně rovnou zadní lavice. Ta je spíš nouzová, je k ní horší přístup (zvlášť se zavřenou střechou), ale chybí tu také prostor na nohy. Pro dvě děti je to v pohodě, pro ně však sezení vzadu může mít jiné úskalí, o tom však později.

Pojďme se ještě podívat do zavazadelníku. S nataženou střechou může mít kufr objem až 215 litrů, pokud ale chcete jezdit bez ní, musíte upravit horní plato a objem se pak sníží na 160 litrů. Docela praktická je možnost sklopit zadní opěradla (dělená v poměru 50:50), do kabria se díky tomu vejde i delší náklad.

A teď to nejdůležitější: stažení plátěné střechy zabere 18 sekund a ovládat ji lze i v rychlostech okolo 30 km/h. Netradiční je však dvoufázový proces: zatímco v první fázi se otevře jen část na předními sedadly, ve druhé se plátno úhledně poskládá na zadní část karoserie. Tam pak ale bohužel výrazně omezuje výhled směrem vzad. První fázi, jež nad předními křesly vytvoří velké střešní okno, jsem vyzkoušel jen jednou, nenadchla mě, dovnitř totiž nepříjemně fouká i v nižších rychlostech.

Naopak se střechou zcela uklizenou funguje Mini jako kabriolet skvěle, rozhodně v případě, že ho vybavíte větrnou clonou. Ta se usazuje nad zadní sedadla, čímž sice znemožňuje jejich obsazení cestujícími, ale při jízdě je hodně znát. Díky ní není problém jezdit bez střechy třeba i po dálnici. Do cíle pak můžete dorazit s vlasy, které ještě stále budou připomínat účes ze začátku jízdy.

Bez deflektoru je to výrazně horší, proudy vzduchu jsou v kabině podstatně cítit už v rychlostech okolo 80 km/h. Tím se obloukem vracím k sezení na zadních sedadlech – pokud s Mini vyrazíte na cestu s někým vzadu, nemůžete použít větrnou clonu, takže ve vyšším tempu se posádka bude muset vypořádat se šleháním větru, ta vzadu obzvlášť.

TEST Mini Cooper S ALL4 Countryman – Stylovka s kempingovou výbavou

Na hladké silnici je úžasné

Provedení Cooper S pohání zážehový dvoulitr přeplňovaný dvoukomorovým turbodmychadlem, který poskytuje nejvyšší výkon 131 kW mezi 5000 až 5500 otáčkami za minutu a maximální točivý moment 280 Nm od 1350 do 4200 min^-1. Spojený je výhradně se sedmistupňovou automatickou dvouspojkovou převodovkou.

Foukaný čtyřválec maká sympaticky a nabízí zajímavou kombinaci uživatelské přívětivosti, každodenní použitelnosti a interesantní dynamiky. Slušně táhne už od nízkých otáček, nabízí vcelku silný střed a potěší i projevem před omezovačem, přestože vrchol je poněkud plošší. Motor nemá vyloženě sportovní naladění, ale svezete se díky němu svižně, s relativně lehkým kabrioletem nemá moc práce. Akcelerace z klidu na stovku ostatně zabere jen 6,9 sekundy.

Mini Cooper S Cabrio

Dvoulitr navíc přidává atraktivní zvuk, trochu rošťácký, ale nikoli přehnaně. Hlavně při jízdě bez střechy uslyšíte zepředu syčení turba i odfukování blow-off ventilu. Výfuk pak ve vyšších otáčkách vyluzuje hutný syrový zvuk. A při přeřazení si občas odfrkne.

Motor si také dobře rozumí s automatickou převodovkou, která řadí rychle a dostatečně hladce, při svižnější jízdě mi ale chyběla pádla u volantu pro manuální řazení. Ta dostanete jen ke sportovní automatické převodovce, u standardní můžete ručně měnit kvalty jen pákou.

Svižnému motoru zdařile sekundují dostatečně tuhá karoserie a utažený podvozek. I kabriolet jezdí tak, jak byste od malého Mini čekali. Drobné, poměrně lehké a na nízkém podvozku stojící auto s koly v rozích karoserie nadšeně poslouchá pokyny od volantu, ochotně se stáčí do oblouků a radostně mění směr. Působí prostě tak nějak hravě. Líbí se mi také strmé a přesné řízení, spolehlivě pracovaly i brzdy, které se hezky dávkují.

Jenže takhle krásně testované auto fungovalo jen na kvalitních silnicích, na horším povrchu to taková paráda nebyla. Náš exemplář byl totiž vybaven 18palcovými koly zabalenými do pneumatik o rozměru 205/40, navíc tvrdých - typu runflat. Spojení obutí s tuhým zavěšením pak znamená, že Mini není zcela poddajné. Na rozbité cestě vůz občas nervózně poskakuje (i v nižších rychlostech třeba na městské dlažbě) a „vymetení“ větší nerovnosti dokáže způsobit nepříjemné rázy, které ucítíte v zádech. Osobně bych volil jiné obutí, to by mělo pomoct.

Až na jisté potíže s komfortem je ale jízda příjemná, zvlášť bez střechy. To si pak užíváte nejen hezký zvuk motoru a příjemné řízení, ale také slunce a vzduch. Je to auto léčící blbou náladu, vůz, za jehož volantem se budete převážně usmívat. Na to bych si vsadil.

Ještě nám zbývá spotřeba. Po Praze Mini korzovalo v průměru za 8,8 l/100 km, svižný večerní přesun z jedno města do jiného zvládlo za 7,0 l/100, klidné „výletování“ znamenalo odběr 5,9 l/100 km. Ze sportovní návštěvy hor jsem se ovšem vrátil s průměrem 11,9 l/100 km. Můj průměr po týdenním testu pak činil 7,5 l/100 km.

Premium

Dlouhodobý test Dacia Jogger: Skromný jezevčík…

Plusy

• Zpracování interiéru
• Zajímavé jízdní vlastnosti
• Slušná dynamika
• Jízda se staženou střechou
• Bohatá výbava a konektivita

Minusy

• Digitální přístrojový panel
• Zadní sedadla jsou symbolická
• Menší zavazadlový prostor
• Komfort na špatné silnici