Mohs Ostentatienne Opera Sedan: Bizarní luxusní hatchback s dveřmi na zádech

Američan Bruce Mohs byl jedním z vizionářů a snílků, kteří chtěli vyrábět bezpečná auta. Vlastně tak trochu vynálezce. Už v roce 1947, to mu ještě nebylo patnáct, postavil motorku, či spíše skútr King Of The Road s kompresorem přeplňovaným dvouválcem o výkonu 12 kW a třístupňovou převodovkou. Na sedadlo se za něj vešly ještě tři štíhlé slečny a chtěl je vozit na autobusovou zastávku. Neobvykle dlouhý stroj prý upaloval skoro stovkou.

Na pořádném podvozku

Jeho firma Mohs Seaplane Corporation sídlila v Madisonu ve Wisconsinu a společníkem mu byl bratr Carl. Jak už název napovídá, původně se měla zabývat výrobou hydroplánů, ale není známo, zda nějaký skutečně vznikl, provozovala jen cizí výrobky. V šedesátých letech Bruce Mohs navrhoval všechno od minikoloběžek až po vodní skútry a sajdkáry, tedy postranní vozíky k bicyklům a motorkám. Ty se ovšem po odmontování daly použít jako čluny. A nakonec se pustil do stavby aut. Jeho prvním vozem byl skutečný exot Ostentatienne Opera Sedan (1967). Chtěl v něm trochu své oblíbené Francie, proto ten „pompézní“ název.

Ale on takový byl i celý výtvor. Používal techniku užitkových International Harvesterů, podvozky i motory. Šasi mělo královský rozvor 3,02 m. Jenže celý zlatý gigant měřil na délku šest a čtvrt metru, takže převisy byly značné, neobvykle čněl i do výšky (1,75 m) a šířka 2,29 m připomínala spíš náklaďáky. I soudobý Cadillac DeVille byl o 25 cm užší. Mohs později řekl: „Věděl jsem, že Bugatti Royale má 1,8 metru dlouhou kapotu, proto jsem tu svoji ještě trochu rozšířil.“

Bez dveří

Přídí divné auto připomínalo rolls-royce, případně právě některé americké koráby, ale zavedeným konvencím se vymykalo celé. Hlavní i koncová světla se ukrývala pod mohutnými mřížemi z hliníku. Střecha vypadala jako plátěná jen naoko, ve skutečnosti byla pevná a její horní část průhledná. Vzhledem k tomu, že po stranách radikálního vozu se nacházely mohutné lišty, které zmírnily riziko zranění posádky při nehodě, chyběly dveře.

Dovnitř se vstupovalo pouze zezadu po výklopných schůdkách jako do malého letadla, horní část upevněná na čelním skle se samozřejmě musela také zvednout. Byl to tedy jakýsi hatchback, alespoň při troše dobré vůle. Mohs už měl tyhle věci dávno patentované, sám o sobě prohlašoval, že je trochu blázen do bezpečnosti, jen se jich rozhodl využít, celkem 31 chráněných vynálezů.

Osmiválcová bezpečnost

Masivní boky byly vyrobeny z 3,5 mm silných ocelových nosníků. Hmotnost činila značných 2770 kg, čemuž se jaksi nelze divit. Všechno bylo obří včetně bělobokých pneumatik 7,50 x 20, navíc plněných dusíkem místo vzduchu. Měly vydržet i 160 tisíc kilometrů. Rudý interiér poskytoval místo čtyřem cestujícím na samostatných sedadlech čalouněných sametem, mezi nimi se nacházel mohutný středový tunel, přístup zejména dopředu byl tedy velmi krkolomný. Sedačky se při nehodě samy naklonily dozadu. Palubní deska měla obklady z dřeva vlašského ořechu, přístroje rámečky pokovené čtyřiadvacetikarátovým zlatem. Viditelností ven však díky obřím oknům strčil vůz soupeře do kapsy a prostor pro hlavy byl rovněž královský.

Srdcem se stal vidlicový osmiválec objemu 4982 cm³ s výkonem 142 kW (193 k) v 4400 otáčkách. Svůj excentrický automobil Mohs nabídl zákazníkům za ceny od 19.600 dolarů. Vývoj ho stál mimochodem 13 tisíc a stavba trvala jen devět měsíců. Sliboval velké možnosti individualizace včetně orientálních koberečků ve stylu čínské dynastie Ming, ledničky, samozřejmě na amerických 110 V, trezoru, či dokonce plynového sporáku a jeho zaměstnanci byli schopni postavit tři až čtyři auta ročně.

Kdo je tu vlastně celebrita?

Operu si ovšem nikdo neobjednal, žádný člověk ochotný zaplatit tuto sumu za opravdu zajímavě vyhlížející vůz se nenašel, takže zůstala v jediném exempláři a používal ji sám zakladatel v každodenním provozu. Druhý připravený motor, taktéž V8, ale s obřím objemem 8996 cm³ a výkonem 184 kW (250 k) se tedy pod kapotu nikdy nedostal. International Harvester jej montoval do svých kombajnů. Model B měl stát 25.600 dolarů. Dodavatel agregátů vyvíjel i jednotku s objemem 6424 cm³, ale ani ta v útrobách později místo nenašla.

Ostentatienne byla oblíbená mezi celebritami, které navštívily Mohsovu „továrnu“, mimo jiné třeba Tom Jones a Grace Kelly. Tom Jones si ji dokonce chtěl koupit, stejně jako komik Johnny Carson, pro oba zajel osobně tvůrce na letiště. Bizarní stroj dělal takový hluk, že s ním Bruce dokonce přerušil volební kampaň Nelsona Rockefellera v roce 1968, přitom jen projížděl kolem. Kdesi na výletě v Texasu potkal televizní štáb, který ho považoval za nějakou výstřední rockovou hvězdu.

Ještě v 80. letech minulého věku se v literatuře objevovaly informace o tom, že aut bylo skutečně více, způsobil to i sám Mohs, který jej nechal přestříkat místo původní zlaté barvy namodro. Hovořilo se až o čtyřech exemplářích. Jenže sám tvůrce v roce 1984 sepsal autobiografii „The Amazing Mr. Mohs“ a před sedmi lety zveřejnil kompletní dokumentaci. Zůstalo tedy pouze u plánů.

Renovace

To už ale jeho bizarní auto znovu jezdilo. V roce 2009 se Ostentatienne Opera dočkala znovuvzkříšení. Skoro dvě dekády odpočívala v bývalém Mohsově muzeu spojeném s německou restaurací. Renovace tak byla nutná. Spolupracovali na ní studenti dvou středních škol z Wisconsinu: z měst Freedom a Shawano, participoval i freedomský autoklub. Partu z Freedom High School vedli Jay a Bob Abitzové, věnovala se odstranění koroze, restauraci karoserie a popraskaného laku. Nešlo o nic příjemného, ocelové „šaty“ totiž Mohs před více než čtyřiceti lety vyztužil ještě laminátem a dolů musely obě barvy, jak modrá, tak zlatá. Práce trvaly 16 týdnů, zhruba 400 hodin.

Fred Beyer spolu s Mikem Carnahanem koordinovali tým „Hot Rod High“ ze Shawano High School, který auto v první řadě rozmontoval, oživil mechaniku, vyčistil karburátor i nezbytnou „bižuterii“ a zase dal dohromady. Materiály a barvy dodali velcí výrobci 3M a PPG. Fred Beyer, bývalý učitel, měl ovšem vlastní zkušenosti se stavbou hot rods, jezdil s motorovými čluny a hrál na klavír v nočních klubech. Právě on zaklepal v roce 2008 na dveře konstruktérova domu a slíbil mu, že vůz spolu se studenty dají dohromady. Ani interiér samozřejmě nebyl v nejlepší kondici. „Uvnitř to vypadalo jako v babiččině sklepě,“ nechal se slyšet později. Z obou mužů se rychle stali přátelé.

Výsledek představil sám Beyer na Car Show ve městě Iola v červnu 2009. Později se objevil na výročních výstavách obou vzdělávacích ústavů i na obálkách specializovaných časopisů. Poté putoval do automobilového muzea v Hartfordu, kam byl dočasně zapůjčen, nyní je součástí sbírky Wayna Lensinga Historic Auto Attractions ve městě Roscoe (stát Illinois). Má stále původní pneumatiky!

Pro lovce do Afriky

Odpočívá vedle druhého Mohsova počinu – podobně netradičního a absurdního SafariKaru, v podstatě loveckého auta, ze kterého bylo možné střílet divokou zvěř za jízdy se vším luxusem. Ten spatřil světlo světa v roce 1972. Tentokrát jej poháněl vidlicový osmiválec 6424 cm³ se 132 kW (179 k) při 3600 otáčkách. Vážil 2446 kg a stál 14,5 tisíce dolarů. Podvozek sdílel s Interantionalem Travelall.

Hliníková karoserie byla potažena vinylem napnutým přes pěnovou výplň. Jediné dveře na bocích se vysouvaly směrem ven na tyčích. SafariKar byl vybaven pevnou střechou, ta se však dala zasunout dozadu, šlo tedy o jakési kupé-kabrio, navíc s třemi sedadly vpředu vedle sebe. Na přání bylo možné zvolit čtyřkolku, rádio se dvěma vlnovými rozsahy, televizi a opět plynový sporák. SafariKar se dočkal celkem tří exemplářů, reklamní fotograf je dokonce zachytil rozpracované. Všechny pravděpodobně spatřily světlo světa ve dvaasedmdesátém roce, i když se jejich snímky objevovaly v tisku ještě na konci dekády. Během ní mimo jiné konstruktér a vynálezce v jedné osobě dokončil desetimetrový funkční model bitevní lodi Wisconsin. SafariKary přežily do dnešních dnů dva.

Bruce Baldwin Mohs zemřel 1.února 2015. Fred Beyer na zavzpomínal na to, když Ostentatienne Opera znovu ožila a zaskvěla se v plné kráse. O Mohsovi řekl: „Byla to jeho cesta zpátky v čase. Měl v očích slzy.“ Divíte se?

Foto: Mohs Seaplane Corporation, Auto Bild Klassik