Monteverdi Tiara (1981): Převlečené velké mercedesy vznikly pouze tři

Švýcar Peter Monteverdi toho za svůj život, zemřel v 64 letech, stihl poměrně hodně. Stavěl monoposty, supersporty, luxusní cestovní vozy, off-roady a ve finále koupil britský tým formule 1 Onyx. V historii automobilismu mu tak patří bezesporu nezastupitelné místo. Rodák z Binningenu měl na svědomí i několik konverzí, hlavně v 70. letech, kdy výrobu vlastních vozů zahubily ropné šoky. Firma nesoucí jeho jméno postupovala tak, že se vzal sériový základ, interiér byl vybaven na maximum a pro změnu vzhledu použity díly ze zcela jiných aut.

Proč? Šetřil tím náklady. Hodně známá je Sierra (1977), původně americký Dodge Aspen, Legislativní požadavky na bezpečnost na některých potenciálních trzích se však počátkem 80. let minulého věku zpřísnily, takže vznikl velký problém. Pokusit se splnit nové normy se svébytnými produkty bylo nemožné kvůli drahému vývoji a výjimky pro malovýrobce tehdy ještě neexistovaly.

Drahokam, nebo všehochuť?

Posledním modelem, který se podařilo přepracovat podle takového receptu, byla Tiara (diadém). Šlo o Mercedes-Benz W126, tedy předchůdce S-Klasse (dnes do ní je dokonce oficiálně zařazován, i když toto označení ještě nenesl). Proč Monteverdi zvolil právě jeho, je jasné, bezpečnostním předpisům vyhovoval. Chrysler navíc přestal Aspen vyrábět a nic podobného v nabídce neměl.

Oproti luxusní limuzíně s hvězdou, poprvé představené v září 1979, se ovšem změnila příď a záď podle vlastního návrhu samotného šéfa. Přepracovaný hranatý „čumák“ se čtveřicí kruhových světlometů a vodorovně žebrovanou mřížkou vypadal italsky, stačí porovnat kupříkladu obdobně velké soudobé vozy značek Maserati a De Tomaso. Jenže „oči citovaly“ vlastní řadu 375, pravda, byly dost podobné třetí sérii Alfy Romeo Alfetta.

Odpovídajícím způsobem se změnily přední blatníky a plochá kapota s hladkým povrchem. Také záď zdrsněla, zase připomíná „rollsy“, ovšem pozor, vzadu našly své místo reflektory z poněkud „plebejského“ Peugeotu 505. Úzké černé, částečně pochromované nárazníky vyznávaly rovněž hrany a rozhodně nepocházely z jiného vozu, vždyť mercedesy už se přece spoléhaly na velkoplošné integrované plastové.

Hlavně esko

Střecha, všechna boční skla a obě okna i dveře zůstaly na rozdíl od „naroubovaných konců“ původní. Někteří považovali design za příliš zastaralý a příď za těžkopádnou, až barokní. Originál byl rozhodně půvabnější, ale Tiaře nelze upřít jistou dávku zajímavosti. Plynulé linie Bruna Sacca však přišly vniveč. Nejagresivnější kritici mluvili o znetvoření, tvary každopádně vzbuzovaly vášnivé diskuse. Kola nechal Monteverdi vyrobit na míru.

Taktéž vnitřek včetně dveřních panelů prozrazoval základ měrou vrchovatou, pouze čtyřramenný volant s emblémem byl svébytný, i když se v něm mohl objevit i airbag. Přístroje i sedadla také ctila originál. Interiér mohl být ve krémové kůži či světle hnědé tkanině, horní černou část palubní desky doplňoval ve středu dřevěný dekor. Tiara se logicky mohla pyšnit i ABS, klimatizací, na přání se pak dovnitř dostala klidně i televize a telefon s hlasovým záznamníkem.

Trojice

172-187 tisíc švýcarských franků, které Monteverdi minimálně požadoval (základní cena rostla) nebylo rozhodně málo, tolik jste tenkrát dali za Rolls-Royce Silver Spirit, „esko“ stálo jen polovinu! Není tedy divu, že se takto přepracovat povedlo v jednaosmdesátém pouhé tři exempláře. Všechny byly poprvé vystaveny na domácím autosalonu v Ženevě březnu 1982. Manufaktura dokonce počátkem roku údajně dospěla k dohodě s Mercedesem, že by se vozy prodávaly v jeho dealerské síti, jenže těsně před výstavou dali odpovědní z Untertürkheimu od projektu ruce pryč a tím vlastně v tichosti zemřel. „Superlativní Monteverdi“ zůstalo raritou.

Některé prameny uvádějí konec produkce až v sezóně 1987, ale to je nesmysl. Ještě v nedávné minulosti se hovořilo také o šestici vozů. Nakonec vyšla najevo celá pravda. Více než černý, šedý a světlý kus v šampaňské metalíze prostě nikdy neexistovaly. Všechny byly zkonvertovány z modelu 500 SEL, i když oficiální firemní brožura tvrdila, že Monteverdi dokáže nabídnout dva motory.

S pětilitrem

Kromě zážehového vidlicového osmiválce 4,97 l/170 kW (231 k) obsahovalo portfolio také menší 3,82 l/150 kW (204 k), ale evidentně žádný kus nepohání. Mechanické skupiny byly shodné s originálem, takže Tiara měla klasickou koncepci. To platilo i o čtyřstupňovém automatu, který přenášel v případě pětilitru 405 N.m. Podvozek s rozvorem 3,07 m, tedy z dlouhé verze S-Klasse, se také neproměnil. Vpředu zůstaly dvojité příčné závěsy vzadu úhlová náprava se závěsy šikmými. O náležitý komfort se staraly vinuté pružiny a o patřičnou deceleraci čtveřice kotoučových brzd.

Čtyřdveřové pětimístné sedany spadaly samozřejmě do kategorie luxusních limuzín i svými rozměry. O tom není pochyb, měřily 5,27 m na délku, 1,82 m na šířku a 1,44 m čněly do výšky. Maximálně 1690 kg těžké vozy se dokázaly rozjet na 235 km/h, na stovku vystřelily během 8,1 s a kilometr s pevným startem pokořily během 28,7 s.

Jeden předloni shořel

Právě poslední světlý, nazlátlý, či nazelenalý exemplář (jak chcete) se v prosinci 2010 prodával, inzerát visel na německém serveru AutoScout24.de. Vůz samotný se nacházel v Curychu a nabízel se za ekvivalent částky 78 tisíc dolarů. Bylo jej předtím i poté občas vidět ve „volné přírodě“. Jenže v červenci 2015 shořel při požáru haly ve Winterthuru, kde jej poslední majitel uskladnil. Černý se sem tam objeví na nějaké výstavě, šedý odpočívá přímo ve sbírce Monteverdi v Binningenu.