Na prodej je monopost F1. Za Minardi M198 dáte necelých 13 milionů
Starší vozy formule 1 se objevují na výstavách a různých dalších akcích. Sem tam je možné je i koupit. Většinou jde o nefunkční slupky a promo auta. Aktuálně nabízený monopost je ale jiný případ...
Dějiny formule 1 neznají jen vítěze, ale i poražené. Do druhé skupiny patřil italský tým Minardi z Faenzy. O úspěch se pokoušel celé dvě dekády, ale ve 340 absolvovaných Grand Prix získal jen 38 bodů, jeho jezdci to nedotáhli ani na stupně vítězů. Přesto si získal mnoho sympatií a proslul loajalitou svých fanoušků. Před formulí 1 postavilo Minardi dokonce i monoposty F2, od začátku 80. let minulého věku. Na voze Fly 281 s motorem BMW vyhrál Michele Alboreto Velkou cenu Jadranu 1981 v Misanu. Závod se započítával do evropského šampionátu a šlo o jediný velký triumf značky založené o dva roky dříve. Ve F1 se objevila poprvé v roce 1985.
Čistokrevná
Ke koupi je nyní ve Velké Británii mnohem mladší vůz, navíc čistokrevná „efjednička.“ Pochází ze sezóny 1998, tedy z doby, kdy kromě zakladatele Giancarla Minardiho tým vedl i šéf Fondmetalu Gabriele Rumi. Stáj před sezónou mohutně posílila. Místo dosavadních 70 zaměstnanců jich ve Faenze pracovala stovka včetně sportovního ředitele Michela Adreaniho, právníka. Rumi chtěl sídlo přesunout do Casumara, aby byl blíž místnímu větrnému tunelu, k tomu ale nakonec nikdy nedošlo.
Šéfinženýr Gabriele Tredozi s designérem Maurem Gennarim a vedoucí týmu aerodynamiky Mariano Alperin stáli zla vznikem monopostu M198. Ten poháněl třílitrový (2994 cm3) atmosférický vidlicový desetiválec Ford JD Zetec-R s výkonem až 529 kW (719 k) v 15.000 otáčkách. Jeho vývoj i výrobu měl na starosti legendární Cosworth. Sekvenční polosamočinná převodovka z titanu vznikla ve spolupráci se specialistou Xtrac. Palivo dodával Elf, pneumatiky Potenza zase Bridgestone. Kola od sebe dělilo 1452 mm vpředu a 1421 mm vzadu, hmotnost ležela na hranici povolených 600 kg.
Přechod na desetiválce
Minardi tenkrát přešlo na V10 s úhlem rozevření 72 stupňů z dlouho používaných vidlicových osmiválců. Motory Briana Harta z předchozího roku ale neměly bůhvíjaký výkon. Karbon-keramické brzdy dodalo Brembo. Kompozitový podvozek s rozvorem 2950 mm, dvojitými lichoběžníky, push-rod zavěšením, torzními tyčemi a vodorovnými pružinami a tlumiči vycházel z dřívějších typů, peněz se příliš nedostávalo, i když Rumi dělal, co mohl.
Jezdeckou sestavu tvořili Japonec Shinji Nakano a argentinský mladíček Esteban Tuero. Ten také usedl za volant M198 jako první v lednu v Mugellu. Oficiální představení proběhlo 23. února 1998 v Boloni. FIA si ale postavila hlavu a vadil jí nedostatek zkušeností tehdy ještě ani ne dvacetiletého Jihoameričana. Ve formuli 3000 a její japonské obdobě Nippon toho navíc moc nepředvedl, v F3 se mu dařilo lépe. Před prvním tréninkem v Melbourne tedy musel najezdit minimálně 2000 km, aby dostal nutnou superlicenci.
Bez bodů
Nakano přišel od Prostu. Šasi M198-01 bylo dokončeno už v listopadu 1997, pilotoval jej v prvním závodě v australském Melbourne, vyrážel do něj z posledního místa na roštu a v 9. kole ho vyřadila porucha hnacího hřídele. V kvalifikaci na druhou GP sezóny v Brazílii na autodromu Interlagos v Riu skončil Japonec osmnáctý, ve čtvrtém kole ovšem dostal hodiny a veškeré snažení pro něj skončilo. Šachovnicovou vlajku viděl až v argentinském Buenos Aires, kde si z 19. příčky na startu polepšil na třináctou v cíli.
Nejlepší výsledky (sedmé místo v Kanadě a osmá v Británii a Belgii) dobyl s jiným podvozkem, Tuero dojel také osmý v Imole. Tehdy bodovala ještě pouze první šestice v cíli, takže Minardi mělo ten rok smůlu a přišlo o finanční bonus. Piloti sváděli boje hlavně se soupeři od Tyrrellu, který absolvoval svou poslední sezónu, už pod vedením Craiga Pollocka (British American Racing). Nechyběly jezdecké chyby, ale často se objevily technické závady, Japonec nedokončil šest GP, méně zkušený Argentinec dvojnásobek. Ten ale podlehl tlaku domácích médií, která v něm viděla nového Carlose Reutemanna.
Konec obou jezdců
Pro oba kariéra ve F1 skončila, Nakano odešel za oceán do Champ Car a později jezdil se sportovními prototypy a GT. Tuero dostal sice od Minardi nabídku pokračovat, ale raději se vrátil domů a dlouhá léta se účastnil místního šampionátu cestovních vozů TC2000, v sezóně 2008 jsme jej viděli ve FIA GT za volantem Ferrari 550 GTS Maranello.
M198 vystřídal nový M01, který už navrhli navrátilec od Ferrari Rakušan Gustav Brunner a šéfdesignér George Ryton, ten přišel před sezónou 1998 pro změnu od Prostu a dříve působil u Brabhamu a Tyrrellu, ale na „stodevadesátosmičce“ se ani jeden z nich ještě nepodílel.
Mladší barvy
Vlastnit monopost královské kategorie, navíc funkční je určitě snem nejednoho sběratele. Co na tom, že jde o stroj, který startovní pole spíše uzavíral. Minardi je ke koupi v britském Thurleighu za 425 tisíc liber, tedy zhruba 12,68 milionu korun. Nejedná se o klasickou aukci, ale privátní prodej.
Nabízené M198 ovšem nemá původní zbarvení, to odpovídá sezóně 1999, Rumiho výrobce litých kol byl kromě španělské Telefónicy jedním z hlavních sponzorů. O rok dříve byly vozy vyvedeny v kombinaci stříbrné a modré, tým měl menší sponzory: výrobce inline bruslí Roces, japonskou Avex Group, výrobce nářadí Beta, nábytkáře Doimo, Visa, Ventura, Fondmetal, Hewlett Packard, softwarovou firmu Cimatron, síť obchodů s módou Bossini, Tuero přinesl balík od argentinského Telecomu. Monoposty nesly startovní čísla 22 (Nakano) a 23 (Tuero). Tým ho totiž v devětadevadesátém používal na promoakce.
Dvě renovace
V roce 2001 bylo auto prodáno produkční společnosti a uplatnilo se jako filmová rekvizita. O deset let později jej koupil Graham North a firma Tour-De-Force-Enginnering jej během 18 měsíců kompletně zrestaurovala za použití původních náhradních dílů. Kde je sehnala? Přímo u Giancarla Minardiho... Motor vzkřísil Dick Langford z LPE, pro něj jsou díly k dispozici i dnes. Objevil se pak při propagačních jízdách třeba v Brands Hatch při akci Festival Italia 2014, kde ujel tři kola. V říjnu 2014 absolvoval deset okruhů v anglickém Blyton Parku. Před kvalifikací na Grand Prix Belgie 2019 obkroužil další tři kola ve Spa-Francorchamps.
TDF minardi znovu rozebrali na konci roku 2019, zůstal pouze holý podvozek a motor. V lednu 2020 zbylé komponenty otestovali u Comptech Engineering, vše bylo pečlivě zdokumentováno. Některé díly včetně svíček musely být vyměněny a auto bylo znovu dáno dohromady. Letos 10. srpna se objevilo naposledy na výstavě historických monopostů Ignition GP v Doningtonu. Je k němu spousta náhradních dílů včetně tlumičů, sloupku řízení, čtyř sad kol bez pneumatik, převodovky, podlahy, chladičů, hnacích hřídelů a částí karoserie. Elektronika a hydraulika jsou původní.
K Red Bullu
Giancarlo Minardi s Gabrielem Rumim prodali Minardi na přelomu milénia Australanovi Paulu Stoddartovi, ten jej ve formuli 1 vedl dalších pět let. Poskytl první šanci svézt se v královské kategorii pozdějším hvězdám Fernandu Alonsovi a Marku Webberovi. Následně se stěhoval do majetku Red Bullu, byl přejmenován na Toro Rosso a od roku 2020 nese název AlphaTauri.
Stále sídlí ve Faenze a obě jeho „životní etapy“ ve vlastnictví rakouského výrobce energetických nápojů jsou mnohem úspěšnější, už získal dvě vítězství, pod každým názvem jedno a shodou okolností obě na Monze. Samotné Minardi má na kontě v období 1985-2005 na kontě 676 účastí v Grand Prix (počítáme-li oba jezdce a také závody, do kterých se nekvalifikovali), což jej stále řadí do první desítky historických tabulek
Zdroje: Carscoops, Wikipedia, RM Sotheby's
Foto: Tom Gidden/RM Sotheby's
