Na staré motorce projel Austrálii: Jawu nezastavil ani alkohol v nádrži

Zvládli byste ujet 28.000 km za 81 dní v sedle motorky? A co teprve když 5000 km z toho vede po nezpevněných roletách s teplotami až 46 stupňů a stoprocentní vlhkostí?

Někdejší motocyklový novinář Pavel Suchý to vzal jako výzvu a projel Austrálii i Tasmánii napříč. Ostatně po prodělané rakovině lymfatických uzlin už bere život jinak. Sehnal proto zase starou jawu a vyrazil na výlet do nepříliš probádaných oblastí kontinentu na opačné straně zeměkoule. Inspiroval se zápisky lékaře Václava Potužníka, který světadíl projel na stroji ČZ 250/471 v roce 1974.

Jawa na cestě kolem světa: Obkrouží ho motorka z autoškoly?

Následovník Pavel v rámci projektu Jawa kolem světa II tentokrát vystřídal svou osvědčenou Jawu 350/634 z první výpravy za mladší typ 638. Jednoduchý československý stroj nejméně z 80. let je podle Pavla Suchého lepší než moderní motocykl. Všechno si na něm opraví sám, a ještě budí po cestě sympatie domorodců. Škoda že dosud existující fabrika z Týnce nad Sázavou toho nijak nevyužila. Pavel si tak hradí cesty ze svého. První před třemi lety kolem světa za osm měsíců ho vyšla na více než čtyři sta tisíc korun. Mnohem kratší putování po Austrálii kupodivu nebylo o tolik levnější – kdo by se chtěl do „Aussie“ vydat sám, měl by vědět, že je tam opravdu hodně draho! A někdy i nebezpečno. Ani Pavlovi mnoho nechybělo k neštěstí, když ho zasáhla láhev odhozená z okna silničního vlaku (road trainu). Chybělo jen třicet centimetrů do otevřené přilby jezdce, takhle to schytalo přední světlo stroje. Vše se ale podařilo opravit a jinak motorka fungovala bez závad. Dost na tom, že Pavel bojoval s vedrem, prachem a kamením, které doslova žere zadní gumu motorky. Přesto zvládl Austrálii procestovat průměrnou rychlostí 95 km/h a někdy ujel za den 800 km.

Pavle, co následovalo v nejbližších dnech po návratu?

V první řadě rodina. A za ní hromada práce, protože naházením rozebrané motorky do bedny Jawa kolem světa nekončí – box je potřeba dostat domů

a prakticky prvním týdnem po příletu začaly práce na druhé knížce, aby byla v září venku.

Čekal jste vůbec takový zájem o svou první knihu z cesty kolem světa?

Nečekal, neměl jsem nejmenší zkušenosti a rozprodané čtvrté vydání mě příjemně překvapilo. Pak že lidé nečtou…

Nesebraly vám dlouhé týdny v sedle chuť jet se tady jen tak projet?

Upřímně jen tak se projet kolem komína, to přijde málokdy, pokud se tedy nebavíme o enduru. Jsem radši, když mám k projížďce důvod – kamarády, kafe, víkend. Jak totiž nemá projížďka třímístnou kilometráž, je to takový nedodělaný…

Vyšly vám zamýšlené kilometry v Austrálii tak, jak jste plánoval? Vešel jste se do zamýšleného rozpočtu?

Nevešel, úplně jsem v tom uletěl. Přešvihl jsem kilometry o 12.000 kousků, protože to upalovalo a chtěl jsem vidět co nejvíc. Vzhledem ke klimatu

jsem taky míň než kdy jindy využíval stanování a v neposlední řadě byly poplatky za úřední výkony mnohem vyšší, než jsem předpokládal.

Je Austrálie pro cestovatele drahá?

Bezkonkurenčně nejdražší destinace.

Cestoval jste záměrně jen s buzolou místo GPS. Byl to dobrý nápad?

Jawa kolem světa je tak nastavená od začátku, ale konkrétně dole v Austrálii navigaci skoro nepotřebujete. Tam jsou i nejposlednější tracky důkladně značené, mnohem líp než asfaltky mezi vesnicemi.

A nebylo vám tam smutno, přestože jste po návratu z první cesty kolem světa říkal, že je vlastně dobře jet sám? Teď jste totiž cestoval přes Vánoce…

Plnohodnotné Vánoce jsme měli doma o měsíc dřív. Na cestě mě naopak baví pozorovat, jaké to mají se svátky jinde. A s rozpáleným sluncem nad hlavou vám to stejně moc nepřijde, protože Vánoce jsou sníh, zima, atmosféra úplně jiná než pláž, palmy a holky v bikinách.

Po cestě jste navázal mnohá přátelství. Navštěvujete se dál s lidmi, které jste takto potkal?

V rámci možností se snažím pouta neztratit. S těmi, kteří navštěvují ČR, se vídám pravidelně. A přátelství zrozené „v boji“ bývá víc než jen pokecem u piva.

Navzdory mnohým silným dešťům se vám vyhnuly nemoci. Otužoval jste se před cestou?

Vůbec ne, naopak jsem po léčbě chemoterapií pořád dost rozsekaný, ale naučil jsem se na to jednoduše kašlat. A protože motorka léčí, rozjezdil jsem tam v pouštích i tenisový loket a bolavá záda…

Nebál jste se při nocování v přírodě? Nejen zvěře, ale hlavně zlodějů?

V Austrálii jsou jiná strašidla než zrovna lapkové – pavoučci, hadi a hlavně krokodýli, před těmi speciálně je třeba mít se při kempování na severu na pozoru. Jinak v pustinách není živáčka, co by tam dělal zloděj?

Jak chutná pečený klokan?

Jako srnka. Jsou i stejně milí a stejně hloupí.

A co vombat a tasmánský čert?

Vombata ani tazzyho jsem nejedl, ochutnal jsem sušeného krokodýla a ten nebyl špatný. Vombat je spíš nebezpečný, když se rozhodne k procházce po cestě – je to kus hmoty. A čert? Za symbolem Tasmánie už dneska musíte buď hluboko do lesů, nebo do zoo.

Z vašich zápisků na facebooku vyplývá, že australští řidiči jsou dost neomalení. Hrozilo vám někdy kvůli tomu nebezpečí?

Na světě jsou mnohem nebezpečnější řidiči než Ozíci. Oni jsou spíš, jak bych to jen řekl, ne zrovna gentlemanští.

Co tedy ta hozená láhev?

To, že po vás řidič náklaďáku pro svou zábavu hodí flašku od piva, se podle mě může přihodit i jinde – hňupi jsou přece všude na světě.

Kromě nehody s láhví a rozbitým světlem jste neměl s jawou potíže. Je to tak?

Jediné, co mě trápilo, bylo nedotékající palivo – stejně jako v EU dávají Australané do benzinu, který dovážejí ze Singapuru, bioetanol z cukrové třtiny.

Čemu to vadí?

Gumové díly palivové soustavy starších vozidel na alkohol reagují bobtnáním a zúžením průtoku.

Jak jste to řešil?

Naštěstí mám na jawě místo jednoho benzinové kohouty dva, které v součtu dopřejí průtok potřebný při rychlejší jízdě. Cestovní rychlost jsem totiž běžně míval kolem stovky bez ohledu na teploty přes 45 °C.

A nějaké závady?

Ne, motorka tradičně držela celých 27.925 km.

Kam se chystáte vyrazit příště?

Zatím jsou nápady hluboko za řadou jiných životních priorit, takže nevím. Láká mě Pamír a Čína, ale kdo ví, co bude? Mám osmiletého kluka a projížďka s ním v našem moskviči je někdy víc než všechny kontinenty světa!

Z deníku cestovatele

V podpalubí stál za mnou podivín s pickupem Datsun 1200 z roku 1962, na korbě za budkou harleye. Jawa se mu samozřejmě hned zalíbila a příjemný rozhovor přerušilo až startování motorů před námi. Skočím rychle na motorku, abych nezdržoval, a ta na sytič hned ochotně přede, kolem samozřejmě šedobílá vůně studeného dvoutaktu. Nastartované motory ale nepatřily naší lajně, a tak to zase za chvíli chcípnu. A stejně už je pozdě. Přiběhne jeden zřízenec, kouká, větří. „To je ta motorka?“ zeptá se pro jistotu na původ kouře a ukáže významně na kouřová čidla na stropě. Pak

udělá rukou gesto, jako když si děti hrají na policejní auto. A co jako? Mám to snad ven tlačit? Ale to už běží další, nos v pozoru jako ohař, kouká pod auta a vůbec vypadá dost vyděšeně, nejspíš už se vidí ve večerních zprávách… Mlčím a bavím se. A čekám, kdy shora začne se sirénou padat

déšť z požárních kropítek. Než se ale stačí přijmout nějaká protijawovská opatření, kolona se pohne, já nečekám, na drc to znovu spouštím s už

zařazenou jedničkou. Zatímco všechno za mnou stojí utopeno ve významných otaznících a hustém kouři, jsem venku z útrob leviatana. Teď už jen

aby mě vzali za dva týdny na tu loď zpátky…