Neznámý Moskvič 3-5 a S (1970-1976): Proč zůstalo jen u prototypu?

Klasické moskviče u nás dostaly přezdívku „Leninovy saně“, vynikaly robustní konstrukcí, byly populární i v západní Evropě a ve Skandinávii a obstály v náročných soutěžích a dálkových maratonech. Více než polovina produkce se úspěšně exportovala. Typ 408 s řadovým čtyřválcem 1358 cm³/37 kW se sériově vyráběl od září 1964, představoval ale pouze nový háv pro starý litinový motor OHV. O tři roky později přišla na řadu podobná čtyřistadvanáctka, ovšem s hliníkovou modernou pod kapotou, agregátem OHC 1478 cm³/55 kW. Produkce pohonných jednotek se ovšem z kapacitních důvodů přestěhovala z Moskvy do letecké továrny v Ufě, což způsobilo problémy zejména s kvalitou... Potřeba vyvinout zcela nový model se navíc ukázala jako prvořadá, protože ty aktuální rychle zastaraly.

Vývoj nástupců začal právě na jaře 1967, záhy změnil Moskevský závod malolitrážních automobilů (MZMA) jméno na Automobilový závod Leninského komsomolu (AZLK). Tak zkrátka velela doba.

Důležitější ovšem bylo to, co se dělo v konstrukčních kancelářích, kde pracovala spousta mladých progresivních lidí. Vyvíjená série 3-5 měla zamířit do výroby v letech 1973-1975 a pracovalo se na dalších nových motorech. Navíc na sovětském trhu zcela chyběl vůz střední třídy, případně i o kategorii vyšší velký rodinný automobil. Vývozu na Západ se Moskvané vzdát nechtěli, ztráta konkurenceschopnosti by nedokázala přinést cenné devizy...

Série 3-5

První prototyp 4,33 m dlouhého sedanu 3-5-2 byl hotov v roce 1970, jeho podvozek měl rozvor 2525 mm a záhy jej doplnilo kombi 3-5-3 s délkou 4,4 m. Pod kapotou sedanu vrčela sedmnáctistovka s výkonem 71 kW. Šanci uspět ale neměly ani jeden, příliš připomínaly své předchůdce, i když takový byl základní požadavek. Byly pouze delší a širší, vypadaly hrubě, neotesaně, těžkopádně a zastarale. To se dalo říci i o pozdějším 3-5-4, který s nimi sdílel zajímavý směrem dolů klesající boční prolis a hranatou střechu ve stylu východoněmeckých dvoudobých Wartburgů 353. Ten pro změnu poháněla menší patnáctistovka se 60 kW. Názory na finální vzhled vyvolaly roztržku mezi stylistou Igorem Zajcevem a hlavním návrhářem Alexandrem Andronovem, Zajcev pak na nějakou dobu z AZLK odešel.

Rovněž kovově stříbrný Moskvič 3-5-5 (1972) nezapřel rysy typu 412, ale ve své době se jednalo o perspektivní auto s moderními, harmonickými tvary a velkým zavazadelníkem, v něm bylo svisle umístěné náhradní kolo. Dostal také zapuštěné kliky dveří. Čtyřistadvanáctce odpovídaly tvary předních blatníků a koncové reflektory (ovšem bez samostatných svislých směrovek v ploutvičkách), jinak ale vzdáleně připomínal soudobé BMW řady 5 E12. Prostorný interiér byl převzat z „dvojky“. Vznikly celkem dvě kopie, další tmavý kus už postrádal poziční světla na širokých zadních sloupcích. Počítalo se s trojicí motorů objemů 1,6, 1,7 a 1,8 l.

Poslední prototyp série 3-5 se šestkou na konci byl dokončen ve druhé polovině letopočtu 1973 a nalakován tmavě zelenou metalízou. Kromě dalších stylistických úprav měl pod kapotou benzinový motor 1,8 l s dvojicí karburátorů Zenith. Ten poskytoval nadějných 103 koní, tedy 76 kW a byl spojen s automatickou převodovkou Borg-Warner! Dostal navíc kompletně novou kabinu. A proč se vlastně nevyráběl? Šéfdesignér Andronov odešel do důchodu a změnilo se vedení závodu, to nové nemělo zájem. Negativně se vyjádřilo i sovětské ministerstvo průmyslu – bez jeho svolení se nesmělo dostat na linky vůbec nc.

Série S

I přes „personální reorganizaci“ si v polovině 70. let šéfové AZLK uvědomili, že zastaralá řada 408/412 i s odvozenými kombi a dodávkami táhne byť státem dotovanou automobilku ke dnu. Většina peněz beztak směřovala do Togliatti... Rozběhla se tedy jednání se zahraničními partnery o případném poskytnutí licence, dokonce na teprve připravované modely! Jenže vše zkrachovalo včetně technické výpomoci Porsche, s Citroënem ani s Fiatem se Sověti nedohodli, poplatky byly příliš vysoké. Západní výrobce se ani nepodařilo přesvědčit o tom, aby své projekty revidovali pro podmínky sovětských (ne)cest a zim. VAZ byl v tomto směru mnohem úspěšnější...

Pokračovaly tedy práce na vlastních projektech, stále se zadním pohonem. Po modelu Delta (listopad 1974) následovala v únoru 1975 maketa nové série S pořadového čísla 1. První funkční vzorek prototypu s alternativním označením Meridian 1700 TS byl dokončen v prosinci 1975, zakrátko jej doplnily tři další exempláře, vesměs s motorem UZAM 1,7 l. Šlo o čtyřdveřový fastback neotřelých tvarů, možná trochu připomínal soudobé saaby, ale pouze vzdáleně. Příď byla sice docela těžkopádná, ale design jinak výrazný, až sportovní. Všechna kola měl zavěšená nezávisle, přední dokonce na vzpěrách McPherson. Zelený prototyp porovnávali testovací řidiči dokonce i se západní konkurencí včetně první generace již zmiňovaného BMW řady 5. Zadní náprava mu ostatně byla podobná, oproti tuhé klasice s listovými pery to znamenalo značný posun vpřed. Zajímavost představovalo první použití kódu 21-41, který se začal zvažovat pro sériový vůz.

S-2 z června 1976 měl poněkud tradičnější design, ale nepřekročil stadium nefunkční makety. S-3 z října 1976 sice ještě také nebyl hatchbackem, ale víko zavazadelníku bylo potaženo až k nárazníku. Boky zároveň dostaly třetí okna, takže se zlepšil výhled. Žádná avantgarda se nekonala, ale čtyřdveřový vůz byl opravdu hezký a moderní, měl navíc sloužit coby základ celé nové řady. Navrátilec Igor Zajcev načrtl i klasický tříprostorový sedan. Na papíře zůstal i sportovní S-4. O dětských nemocech se vědělo a cesty k jejich odstranění byly zřejmé, takže by testování netrvalo dlouho. Ani poslední zástupce eskové série ale do výroby nezamířil.

Zadní pohon nezemřel

Sovětská vláda rozhodla o vývoji nového vozu s moderním předním pohonem a veškeré práce na projektu byly tedy ukončeny, přitom už se nacházel prakticky v předvýrobní fázi. V segmentu D, kam vozidlo svou velikostí patřilo, navíc klasická koncepce zůstala přítomna i v osmdesátých letech a vlastně dodnes, jen v omezené míře. Zrodil se tak typ 2141, jak se ukázalo, bohužel labutí píseň značky. U něj konstruktéři použili jako základ Simcu 1308, změnili ji však natolik, že nakonec francouzskému výrobci, po převzetí koncernem PSA znovuvzkříšené značce Talbot, nemuseli platit žádné licenční poplatky. Moskviče s klasickou koncepcí ovšem nezmizely, v modernizované podobě se udržely ve výrobě až do roku 1988. O to, že po 24 letech zrovna nebyly na vrcholu doby, pochopitelně nelze pochybovat. Odvozené verze pod značkou Iž vyjížděly z továrny v Iževsku ještě před čtrnácti lety. V zemích na východ od slovenských plynul čas tak nějak pomaleji...

Prototypy 3-5-6 a S-3 se dochovaly dodnes a má je ve svých sbírkách časopis AutoRevju, který také pořídil současné fotografie. Oba koupil ze zrušené tovární sbírky po definitivním bankrotu automobilky, jsou funkční. Přežil i 3-5-5, ale v zuboženém nekompletním stavu bez motoru a převodovky. Odpočívá ve sbírce Michaila Krasince v obci Černousovo v Tulské oblasti, ovšem vystaven přírodním vlivům, takže chátrá dále.