Opel Vectra a jeho málo známé sportovní verze: Jak to vypadalo před OPC?
Ostré vozy Opel byly dlouhá léta známy pod zkratkou GSi. V současnosti se vrací, ale německá automobilka má ještě divočejší divizi OPC. První dvě generace Vectry však nabídly i jiné varianty s dostatkem výkonu...
Opel Vectra A byl nástupcem Ascony C, světu se představil v září 1988 v Paříži. V rámci faceliftu, který přišel po čtyřech letech, se dočkal i ostrých verzí. První z nich v září 1992 dostala všeříkající doplňkové jméno Turbo 4x4 a existovala pouze ve formě sedanu. Byla určena hlavně pro domácí, tedy německý trh, ale stranou nezůstali ani klienti v okolních zemích, hlavně ti rakouští a švýcarští. Z řadového čtyřventilového čtyřválce s rozvodem DOHC objemu 1998 cm3 se podařilo konstruktérům vydolovat díky přeplňování s mezichladičem stlačeného vzduchu 150 kW (204 k)/5600 min-1
Točivý moment vrcholil 280 N.m ve 2400 otáčkách a přenášel se pomocí šestistupňové přímo řazené převodovky na obě nápravy. Pohon všech kol se nabízel i v některých méně výkonných a levnějších verzích. Opel jej vyvinul společně s rakouskou firmou Steyr-Daimler-Puch, specialistou v oboru. Kombinoval klasickou lamelovou spojku s viskózní, díky které zabírala i zadní náprava, umístěná tentokrát v pomocném rámu. Raketa uměla stovku za 6,8 s a na dálnici upalovala až dvěstěčtyřicítkou. Do července 1994 vzniklo jen 2.252 jednotek. Objevila se také coby safety car (bezpečnostní vůz) ve formuli 1, mimo jiné i během tragické Grand Prix San Marina 1994.
S vidlicovým šestiválcem
V březnu 1993 následovala nejvýkonnější Vectra V6, nejdříve také pouze coby tříprostorový klasik. Ta měla pod kapotou větší dvouapůllitr (2498 cm3, jak už název napovídal, šlo o vidlicový šestiválec, opět dvouvačkový a se čtyřventilovou technikou. Ovšem atmosférický, takže dával „jen“ 125 kW (170 k)/6000 min-1. 227 N.m při 4200 otáčkách putovalo pouze dopředu, navíc zpočátku jen díky čtyřstupňovému automatu, pětistupňový manuál přišel na řadu až v červnu téhož roku. S ním auta zvládla 233 km/h a sprint na stovku během 7,8 s. Verze se samočinnou převodovkou byla o 3 km/h a celou sekundu pomalejší. V dnešní době úporného downsizingu, který neminul ani střední třídu, zní benzinový V6 jako pohádka. Čtyři stupně s voličem se mohou zdát málo, ale před čtvrtstoletím nešlo o nic neobvyklého.
Mimochodem, mezi zářím 1993 a únorem 1994 se prodávala vrcholná a špičkově vybavená V6 Exclusive. Portfolio karosářských variant se přece jen počínaje březnem 1994 rozrostlo o pětidveřový liftback. Rovněž její život byl takřka jepičí, vydržela pouze do června 1995. Jenže za měsíc už „áčko“ vystřídala modernější a ještě hezčí generace B.
Béčko v péči Irmscheru
A jak si s ostrými verzemi vedl oblejší nástupce? „Béčkové“ Vectry byly zpočátku k mání i se standardními šestiválci 2.5i (125 kW/230 N.m). Ty se zkratkou GSi vyjížděly od Vauxhallu z Lutonu. Od prosince 1997 se ovšem coby speciální model vyráběla jiná chuťovka: ostrá i500, nejen ve čtyřdveřové tříprostorové variantě, ale také jako kombi Caravan, to první generace zcela postrádala. Praktický liftback v této nadupané verzi opět chyběl. Písmeno i znamenalo, že se na vývoji auta podíleli specialisté od Irmscheru. Tentokrát se však neomezili pouze na nějaké ty spoilery, které ostatně Opel prodával ve vlastní obchodní síti s označením i Line.
Vectra i500 měla aerodynamický balíček radikálnější, inspirovaný dvoulitrovými cestovními vozy, které se proháněly v německém šampionátu STW (Super Tourenwagen). To znamená modifikované nárazníky (přední s větracími mřížkami na bocích), masivnější oblé boční prahy a křídlo na zádi, v případě Caravanu se střešními podélníky samozřejmě na pátých dveřích, u sedanů spočívalo na víku kufru. Sedačky v útulném interiéru byly čalouněny buď látkou ve výrazných barevných kombinacích, nebo černou kůží. Irmscher dodal i tříramenný sportovní volant a kovové doplňky v barvě titanu. Podvozek klesl k asfaltu o 20 mm a i500 jezdily na svébytných sedmnáctipalcových litých kolech BBS. Prodávaly se nejen ve zlatožluté a tmavě modré, ale i perleťově bílé, černé, stříbrné a tmavě zelené barvě.
Pod kapotou znovu hřímal V6 2,5 l, ale vyladěný na 143 kW (195 k)/6500 min-1 a 240 N.m v 3500 otáčkách, o které se staral znovu pětistupňový manuál. U našich západních sousedů jste mohli upalovat až 236 km/h, tedy pokud dálniční dopravní značení nepřikazovalo snížit rychlost na víceméně obvyklou stotřicítku. Stovky z naprostého klidu auta dosáhla během 7,9 s. Caravan disponoval parametry 226 km/h a 8,2 s. Produkce byla zastavena až po modernizaci v srpnu 2000, vzniklo však pouze 1.244 sedanů a 333 kombíků, tedy celkem 1.577 aut. To z ní dělá poměrně velkou vzácnost. I když jich nepostavili jen 500 coby homologační sérii pro zmíněné německé mistrovství „superturisma“.
i30 a iS3
Bonbónek představovala verze i30, o kterou se znovu postaral tuner Irmscher. Tu poháněl třílitr (2962 cm3) s 220 koňmi, tedy 162 kW/6200 min-1 a 300 N.m/3600 min-1. Plnil normu Euro 2 a tenhle „jednorožec“ upadl zcela v zapomnění, protože vznikal pouze v sezóně 1998. Proč nesl jméno, které nám evokuje úplně jinou automobilku? Protože proslulý ladič z Remshaldenu tenkrát slavil třicetiny. Maximální rychlost 242 km/h a sprint z 0 na 100 km/h za 6,9 s hovoří jasnou řečí...
Nenesl vůbec logo Opelu, místo plánovaných třiceti se jich nakonec prodalo jen 23, překvapivě výhradně kombíků. Za 90 tisíc marek kus! Měly červeno-šedý, nebo modro-šedý kožený vnitřek. Navíc existovaly dva prototypy sedanů, první se zrodil v roce 1996 coby testovací mula i500, druhý později jako zkušební exemplář i30. Stříbrná čtyřdveřová Vectra iS3 debutovala v Essenu 1998, měla totožný motor, ale vlastní pětipaprsková osmnáctipalcová kola Sport Star Design. Irmscher ji nabízel coby tuningový program, nevznikly však více než tři.
Z 2,5 litru na 2,6
V lednu 1999 přišel na řadu facelift. Všechny Vectry dostaly plně lakované nárazníky, což se týkalo i i500, černé otěrové plochy zmizely. Zrovna tak byla upravena palubní deska včetně přístrojů a Opel tenkrát nafotil sedan v zajímavé oranžové metalíze. „Obyčejné“ šestiválce počínaje srpnem 2000, kdy definitivně vyběhl dvouapůllitr, posílily na verzi 2.6i (2597 cm3/125 kW/250 N.m). Britské speciály s volanty vpravo (generace A se ještě jmenovala Cavalier) si znovu zachovaly označení GSi. Tento motor už splňoval emisní normu Euro 3 a v únoru 2002 zazpíval labutí píseň Vectry B, tehdy produkce celé řady skončila a vystřídala ji poslední, jinak bohužel zejména tvarově dost nepovedená generace C. Na první OPC s 2.8 V6 Turbo si natěšená klientela musela počkat do léta 2005... „Céčka“ navíc prošla opravdu radikálním faceliftem, nic takového jejich předchůdci nepotřebovali...
Foto:: Adam Opel AG/Opel Automobile GmbHAuto World Press, Opel (Suisse) SA
