Popelářem v Praze na vlastní kůži: Sen mnoha kluků je opravdu dřina

Tu noc nemůžu dospat. Vždyť taky už od půl čtvrté ráno stepuju v Proboštské ulici na Praze 6. Na místě, odkud vyjíždějí den co den desítky oranžových popelářských vozů Pražských služeb. Za hodinu mě čeká moje první šichta, kterou si zkracuji četbou nejnovější analýzy Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Obsáhlý výzkum porovnává náročnost nejtěžších povolání (a světě div se), popeláři předběhli všechny – od dřevorubců přes záchranáře, farmáře až po profesionální sportovce. Jen namátkou: pánové v tomto zaměstnání tráví 36 % času zdviháním těžkých břemen, mají minimum prostoru na odpočinek, za hodinu nachodí průměrně 2783 kroků a 22 minut stráví intenzivním pohybem! K tomu třeba přičíst vdechování exhalací a prvenství je nezpochybnitelné.

Mercedes-Benz nabízí Apple CarPlay a MirrorLink pro nákladní vozy

Čtyřicetiprocentní couvání

Do dejvického areálu se postupně trousí moji dočasní kolegové, zatímco většina těch novinářských má pravděpodobně půlnoc. Kvůli hygienickým opatřením s nimi nemůžu dovnitř a převlékám se do oranžovo-zeleného mundúru a s rouškou na ústech venku. Shodou okolností v zákrytu Mercedesu Antos o výkonu 240 kW, s nímž se v 5.10 vypravíme vysypávat nápojové kartony na zhruba 160 kilometrů dlouhou trasu. „Naskoč si, mladej, už takhle jsme trochu ve skluzu,“ zve mě tykáním na palubu řidič Vladimír, od této chvíle prý jen Vláďa. V kabině sedí ještě popelář Tomáš, můj dnešní mentor. „Řídit popelářský vůz, to není sranda. Čtyřicet procent směny couváš, většinou se potácíš po úzkých uličkách, a k tomu takhle brzo,“ shrnuje pregnantně náplň šoféra Vláďa a zároveň reaguje na moje zívání.

Svět motorů 39/2020

Do boje s kartony

Vláďova definice ovšem náramně pasuje. Už na úvodních stovkách metrů si uvědomuju, jak prekérní je prodrat se k popelnicím, nota bene když koukám na okolní parkování jinýma očima. „My v nejhorším pro ty odpadky doběhneme, ale představ si, že tam hoří a hasiči se tam prostě nedostanou,“ upozorňuje posádka na běžnou praxi. A pak to přichází. Akce. Beru do rukou černý box na kolečkách s kartony, Vláďa zapíná hydrauliku, já popelnici připojuji zezadu auta, tahám pod dohledem Tomáše za páčku směrem k sobě a krmím náš vůz prvním smetím. Na zem jej prázdný spouštím pouze zatažením na opačnou stranu. Žádná věda. Pánové jsou se mnou spokojeni, byť rázem s lehkým popichováním dodávají, že s mým tempem budou hotoví nejdřív v sedm večer.

Popelářem na vlastní kůži: Kuka se vrací

Omezovací čidla

Popelář ovšem není jen silák, chodec, respektive běžec, klíčník, neb takový trs klíčů od nejrůznějších vchodů jsem snad ještě neviděl. „Ale též navigátor. Radí mi, kudy si najet, zkratky, bez něj jsem vážně nahraný. Zvlášť když určitý blok neznám,“ vyzdvihuje jejich důležitost znalosti terénu šofér Vláďa. Proto to je často tak, že jeden navádí, druhý se vozí na stupátku, kam se za moment přesouvám. Teď jsem konečně oficiálním popelářem. Se vším všudy! Děti jdouce do škol mi mávají a já si lebedím na netradiční, pro mě kouzelné pozici. Načež mě Vláďa seznamuje s informací o zabudovaných čidlech: pakliže někdo cestuje na stupátku, antos má omezovač na maximálně třicet kilometrů za hodinu a nemůže couvat. Drazí čtenáři Světa motorů, věřte, že i ta třicítka v ostřejších zákrutech ale bohatě stačí. „Mimo jiné se stupátky musíte mít dobrý odhad. Nešikovně zahnete a okolní osobáky otevřete jak konzervu,“ dodává Vláďa.

Klobouk dolů dvojnásob

Oranžový dieselový dostavník s dvanáctistupňovým automatem, jenž na 100 km spolkne přibližně 55 litrů nafty, má zatím nalítáno téměř 72.000 kilometrů. „Nemůžu si na něj stěžovat. Spíš mě štve chování některých lidí, kteří například nevyndají popelnice a pak hubují, že jsme je nenavštívili,“ mrzí Tomáše. Popeláře však hlídá GPS, oni si nadto problémovější lokality pro sichr fotí. Zrovna jako mě teď má bývalá sousedka paní Šebestová na Zličíně. V Míšovické ulici, kde jsem před rokem bydlel, a nyní, druhý zářijový týden, zde pomáhám s odvážením odpadků. „Já se divila, proč se u vás svítí do rána. A vy jste se nejspíš chystal pracovat pro nás pro všechny,“ omlouvá se mi bodrá seniorka. Přestože je trochu (víc) mimo, natrefila na jeden důležitý bod: popeláři slouží bez rozdílu každému z nás. A když na vlastní kůži vidím zblízka desítky špinavých roušek a ostatního nevábného materiálu, smekám svou kšiltovku dvojnásob. Naštěstí byli z vedení tak hodní a poslali mě na pohodovější kartony.

Komunální vozidla Scania: Unikátní sestavy

Novoroční smůla

V deset hodin se už cítím jak po kruhovém tréninku. Ne nadarmo spálí popeláři podle již zmíněného výzkumu Karlovy univerzity během šedesáti minut v průměru 243 kalorií. Podobně vyčerpaní jsou z mojí „rychlosti“ také parťáci, proto se pomalu loučím a přenechávám lopotu naplno Romanovi: matadoru mezi popeláři se sedmadvacetiletou praxí, jemuž to jde podstatně líp od ruky. „Já tu práci miluju! Navíc navštívím místa, jako jsou třeba ambasády, kam se jen tak někdo nepodívá. Prostě bych neměnil. Snad to ještě všechno bude šlapat jako doteď,“ uzavírá Roman a pro jistotu třikrát klepe. Samozřejmě na popelnici.