Rallye Dakar 2023: Vzpomínky na to, jak se kdysi psalo o Dakaru

Legendární maraton se jezdil od prosince 1978 až do roku 2007 výhradně v Africe. Před startem 2008 byl z bezpečnostních důvodů zrušen a od sezony 2009 ho hostila Jižní Amerika. Od roku 2020 se jezdí na území Saúdské Arábie.

Poděkování českým novinářům

První článek o Rallye Dakar vyšel začátkem prosince 1978. Napsal ho legendární novinář Petr Minařík do tehdejšího Československého sportu, dnešního Deníku Sportu, který je součástí Czech News Center. Zprávy o vznikající Rallye Paříž – Dakar se objevovaly v tehdejším komunisty ovládaném tisku hodně sporadicky. Největší zásluhu na propagaci soutěže měl v té době novinář Jan Tuček. Pracoval pro tehdejší československé zastoupení francouzské agentury Agence France Presse (AFP) a navíc byl velkým motoristickým nadšencem. Ze své pozice mohl cestovat do Francie na start Rallye Paříž - Dakar a domů přivážel tehdejší odborný tisk.

O významnou propagaci tehdy africké soutěže se postaral také významný český motoristický publicista Jan Králík. Zúčastnil se ročníku 1988, o kterém vydal knížku „Rallye Paříž – Alžír – Dakar“. Dnes je k dostání v knihovnách k zapůjčení, antikvariátech k zakoupení. V době digitální, kdy posloucháme audioknihy a čteme už jen z mobilu, stojí za to si přečíst tištěné řádky. Mimochodem v roce 1988 vyhrál slavnou soutěž poprvé Karel Loprais s tatrou.

Rallye Dakar 2023: Bude to masakr? Sedmdesát procent trati je zcela nových!

Informace přivezl pařížský vlak

V dnešní době svobodného přístupu k informacím, při fungování sociálních sítí a de facto neomezené možnosti se dozvědět cokoliv potřebujete, těžko uvěřit, že tomu mohlo být i jinak. V době, kdy posádky na liazech a tatrovkách začaly poznávat africké terény, existovaly pouze tři oficiální zdroje informací – Československá tisková kancelář, Československá televize a Československý rozhlas. Všechny kontrolovala tehdejší vládnoucí komunistická strana. K lidem pouštěla jen ty informace, jaké potřebovala a uznala za vhodné.

A tak se o skutečném stavu věcí, mohl člověk dozvídat jen výjimečně. Pokud bydlel blízko německých a rakouských hranic, měl možnost zachytit signál zahraničních televizí. Další možností bylo dostat se k zahraničnímu tisku, jehož distribuce však byla značně omezená a přísně kontrolovaná. Existovaly však i jiné možnosti. 

Nebyl problém počkat si na hlavním nádraží v Praze na mezinárodní rychlík z Paříže. Tam byly často k mání aktuální barevné sportovní noviny L´Équipe. Tento deník býval řadu let mediálním partnerem Rallye Paříž – Dakar. Co na tom, že člověk neuměl francouzsky. Stačilo zajít o několik set metrů dále do redakce Československé tiskové kanceláře. Tady pracoval ve sportovním oddělení Vladimír Nečas, výborný novinář a znalec francouzštiny. Přeložil mi texty, o který jsem měl zájem. Nějaké informace si ponechal, což mi nevadilo, protože jsem pracoval pro měsíčník. Takhle se daly získat zajímavé informace, které zaručeně nikdo neměl a samozřejmě člověk neprozradil zdroj.

Zdrojem informací byli samozřejmě také závodníci, ovšem až když se vrátili zpátky do republiky. Stávalo se však, že některé posádky havarovaly, a tak se závodníci doma objevili dříve, než soutěž skončila. Stalo se to například v roce 1986 po skoku liazek Jaroslava Joklíka (1986) a Bohuslava Vonšovského (1987) a zejména na osud druhého jmenovaného mám silnou osobní vzpomínku. Seděli jsme v lednu 1987 v čekárně vinohradské nemocnice a Bohouš tehdy barvitě líčil svůj skok, který provedl nechtěně ve chvíli, kdy ho oslnilo sluníčko. Když ho vyprostili z havarovaného vozu, ležel několik hodin v poušti na nafukovacím lehátku. „Viděl jsem, jak začínají na obloze kroužit supi. Nebylo mi v tu chvíli moc dobře. Pak se najednou ozval rachot helikoptéry a já byl za chvíli v nemocnici. Teď tady sedím a povídáme si. Nemůžu se smát, protože mě bolí naražená žebra,“ líčil tehdy zkušený jezdec LIAZu své dobrodružství.

Přišel mobil, ale co je fax?

Po listopadu 1989 se uvolnily hranice a také se koncem devadesátých let minulého století začaly objevovat mobilní telefony. V porovnání s dnešní dobou sice primitivní, ale tehdy to byl pokrok. Na světě byly také faxy. Nevíte, co to je? To se na jedno straně zeměkoule vložil do zařízení zvaného fax papír s textem a v jiné části planety ho dostal příjemce. Něco takového jako mail ještě neexistovalo.

A tak se mohlo v lednu 1998 stát, že měl autor těchto řádků službu v novinách, které stále vycházejí. Z faxu v neděli odpoledne vylezlo osm stránek ručně psaného textu. Člen jedné z tatrováckých posádek Jaroslav Lamač popisoval přepadení africkými bandity. Vzpomínám na svoje tehdejší pocity. Na jedné straně profesionální radost, jak máme exkluzivní materiál, na straně druhé zděšení, co se stalo. Bandité tehdy vyvlekli posádky do rokliny před hlavně samopalů. 

Rallye Dakar 2023: Co dokáží Češi?

„Přiznávám, že jsem se v tu chvíli loučil se životem. Byla to nejhorší hodina mého života. Nikdy nevíte, co tyhle lidi napadne. Zda vás nechají žít, nebo zmáčknou spoušť. Jim na životech nezáleží,“ psalo se mimo jiné tehdy v textu a citován byl Bedřich Sklenovský, legendární tatrovácký jezdec a mechanik kopřivnického týmu. Dnes už se na takovou událost vzpomíná s klidnou myslí.

Rallye Dakar se stala součástí mého profesního života. Píšu o něm sedmatřicet let. Svého času jsem měl touhu vydat se do Afriky, Jižní Ameriky. Doba však pokročila a s ní i věk. Při dnešních technologických možnostech není problém zpracovávat informace z Dakaru od redakčního stolu. Pro fotografy a televizní štáby však je práce na trati stále naštěstí nenahraditelná a přináší nám skvělé momentky. 

V závěru tohoto textu bych rád připomněl věty českého závodníka Martina Prokopa, které řekl v lednu 2020 po skočení prvního Dakaru v Saúdské Arábii. „Chtěl bych poděkovat všem lidem z Tatry a Liazu, kteří v polovině osmdesátých let začali prošlapávat dakarskou cestu. Díky nim začala mít Rallye Dakar v Česku takovou publicitu, jakou má dnes. A my se dnes snažíme, abychom svými výsledky pokračovali v téhle úžasné tradici,“ řekl Martin Prokop.