Reportáž: Na jednu nádrž do Francie a zpět

V Česku už zase máme jedna z nejlevnějších paliv v Evropě, v žádné zemi na západ od nás levněji nenatankujete. A proto může pro někoho být zajímavé zahrát si na ekorallye třeba cestou na dovolenou a s úsporným autem se pokusit dojet na místo a zpět do ČR k levným pumpám na jedinou nádrž.

Prakticky kamkoliv do Rakouska a do přilehlejších částí Německa se vám to podaří téměř určitě, stačí se ukáznit a udržet sametovou nohu na plynu.

Jenže my si dali ambicióznější plán – dojet na otočku do Francie. A rovnou francouzským autem. Samozřejmě, že se jako první nabídla Paříž, jenže do ní je to z naší redakce v Praze 1000 kilometrů. A takovou vzdálenost krát dvě žádné běžné auto nemá šanci ujet ani podle udávané spotřeby. Kde tedy najít náhradní cíl? Vydat se na do rodiště Renaultů Mégane v Douai a zpět se přímo nabízelo, jenže to je stejně daleko jako do Paříže.

Tak jsme si tedy stanovili reálnější cíle – město Mety v Lotrinsku, první větší sídlo ve Francii při cestě do Paříže, kterou si z dojíždění na tamější autosalon pamatujeme velmi dobře. Cesta míří z Prahy prakticky pořád na západ a až na místo vedou dálnice. Sice to přesně neodpovídá třetinovému mixu provozu, ale zato stejnou cestou budou na dovolenou jako každou sezónu cestovat tisíce Čechů.

Jako výchozí bod jsme si stanovili čerpací stanici v Rudné u Prahy, nedaleko začátku dálnice D5. Odtamtud je to podle plánovače do centra Met 690 km a to už by se zvládnout oběma směry dalo. Takže jsme si představili, že jsme mladá rodina, která už se vzmohla na moderní úsporné auto, na „velké“ dovolené s leteckou přepravou ale zatím ne, takže se rozhodla svým novým vozidlem poznávat Evropu. Stačí nám na výlet do Francie jediné natankování za Prahou?

Na cestu jsme vybrali dostupné rodinné auto Renault Mégane Grandtour v nejúspornější verzi Energy 1.5 dCi 110 Stop & Start, které by podle výrobce mělo stačit 3,5 l nafty na 100 km. Důvěryhodnost podobných údajů známe všichni, proto jsme na převážně dálniční cestu odhadovali při ekonomickém jízdním stylu výsledný průměr minimálně o litr vyšší. Optimismus nám srážela příplatková 17“ kola, zhoršené povětrnostní podmínky (proměnlivé počasí s občasnými přeháňkami) a především urostlé postavy obou členů testovací posádky – spolu s věcmi na cestu způli naplnily užitečnou hmotnost vozu. Rodina, která zaplní celých cca 560 kg, na tom však bude ještě o něco hůře – s tím je třeba počítat.

TEST Renault Mégane 1.2 TCe/97 kW – Konečně krasavcem

Abychom se co nejvíce přiblížili reálným podmínkám, vybrali jsme na cestu běžný pracovní den a obvyklou sestavu dálnic D5-A6-A61-A6-A4 směr Norimberk, Mannheim, Saarbrücken a dále na Paříž. Doplnili jsme do výbavy druhou výstražnou vestu, dohustili pneumatiky na předpisový tlak, zkontrolovali všechny žárovky a povinnou výbavu, na benzínce v Rudné dolili nádrž po hrdlo a naplnili záložní kanystr, pohodlně se oblékli, vybrali relaxační hudbu, vše zdokumentovali a přesně o půlnoci odstartovali – hloubi Bavorska jsme dosáhli v době, kdy dálnice A6 ještě v době dopravního klidu před dalším každodenním náporem a nebýt únavy, která nás přiměla k odpočinku za Norimberkem, byli bychom za svítání už ve dvou třetinách cesty.

Kalné ráno nás ale po krátkém spánku-nespánku na předních sedadlech (ač bylo jen kousek nad nulou tak i s vypnutým motorem, abychom nezkreslili výsledek) z dálničního odpočívadla vyvedlo do vrcholící ranní špičky, sestavené z překvapivě velké části z kamionů a až za Mannheim jsme se ploužili sotva stovkou, doprovázení neustálým varováním „Staugefahr“ na světelných tabulích. To se také několikrát naplnilo, naštěstí vždy jen na několik desítek minut. A protože jsou v dnešní dopravní vytíženosti v této oblasti kongesce vlastně normou, je pravděpodobné, že potkají i naše následovníky. Díky nim jsme také lehký oběd na francouzských hranicích stihli až odpoledne. Mimochodem, dálničnímu bufetu přímo u bývalého hraničního přechodu se na rozdíl od nás obloukem vyhněte, pokud tedy nejste vyznavači smažených polotovarů bez chuti a zápachu za západoevropské ceny.

Ve Francii se provoz trochu zklidnil, je znát, že dopravní policie nedávno opět výrazně přitvrdila. Jenže nedaleko za hranicemi nás také čekala první mýtnice a protože známe ceny za použití francouzských dálnic, raději jsme, jako správní Češi (ač je kolega Honza Mička Moravák) sjeli na neplacenou silnici. Za dva roky stejně budeme mít smůlu, platit se bude i v Německu...

Posledních 50 km jsme tedy absolvovali po kvalitní okresce krásnou zvlněnou lotrinskou krajinou. Cestou jsme viděli nejen spoustu důkazů, že národnostní míchanice v této oblasti je opravdu důkladná. Je to znát nejen z místopisných názvů, ale i z architektury a historických památek, především Maginotovy linie, jejíž odlehlejší větev jsme také spatřili.

V Metách, městě o trochu větším než Hradec Králové, jsme se cítili trochu zvláštně. Ač se slavnou a extrémně dlouhou historií a plné vznosných staveb, přesto je znát, že centrum života, průmyslu a bohatství se odsud odstěhovalo již před delší dobou blíž k centru obou států, kterým tato oblast na několikrát v historii patřila.

Přesto jsme objeli několik pamětihodností, zaznamenali unikátní hybridní tramvajobus, jezdící téměř bezhlučně místo tramvají na vyhrazených a barevně odlišených asfaltových pásech a po nezbytné fotodokumentaci se vydali stejnou trasou zpět. Tou dobou byl rozdíl mezi indikovaným dojezdem a zbývající trasou tak velký, že to vypadalo, že na zůstavší palivo nedojedeme ani do Česka. Mimochodem, navigace TomTom počítala cestu z úzké ulice v centru Met do jiné úzké ulice na okraji Prahy plných 12 minut a zanalyzovala při tom více než 1,5 milionu cest...

TEST Renault Mégane Grandtour 1.5 dCi

Na kritických místech kolem velkých měst nás pohltila pro změnu odpolední špička a rozdíl mezi čísly na palubním počítači a navigaci neklesal, spíše naopak. Proto jsme se pokusili jej snížit a omezili cestovní rychlost ze 130 na cca 120 km/h, což pomohlo až překvapivě, dojezd zakrátko stoupl téměř o 100 km a průměrná spotřeba z pěti litrů pomalu klesla až ke 4,8. Rázem to vypadalo, že jsme našli univerzální recept a snad překonáme i původní odhady.

Jenže za Norimberkem nás realita dohnala – palubní počítač se přizpůsobil sníženému cestovnímu tempu, začal opět korektně ukrajovat z dojezdu a nás přepadla znovu únava. Takže znovu odpočívadlo a již za tmy (a pořádné zimy) znovu usnout s vypnutým motorem.

Od Ambergu jsme pak, už silně nevyspalí, vyjížděli s indikovaným dojezdem něco přes 100 km. To nás uklidnilo - na německé dálnici tedy pozornost tamější policie došlou naftou naštěstí lákat nebudeme. Pohraniční hory si ale vybraly daň a kontrolka rezervní zásoby paliva se rozblikala už poměrně dlouho před Rozvadovem. To už trochu pracovaly nervy, ostatně nevyspání a více než tisíc kilometrů v tělech jim nepřidalo, naštěstí je noční provoz na takzvané Via Carolina mezi Norimberkem a Prahou proti předchozím úsekům učiněnou selankou. Hlavně absence kolon kamionů potěšila, i když v širších souvislostech nevěští pro ekonomiku dané země nic dobrého.

A pak to přišlo – u Plzně škyt a konec, nafta došla jako na potvoru kousek za pumpou. Takže zajet setrvačností ke krajnici, varovné blikače, dolít naftu z kanystru a doufat, že moderní naftové čerpadlo už se snadno nezavzdušní. Dopadlo to dobře. Motor po chvilce delšího točení naskočil a my mohli vyrazit domů už zase trochu rychleji. Hodně jsme to oba potřebovali, pražské věže nás totiž přivítaly za svítání. Rozhodně jsme se necítili jako po dovolené, spíš jako po 30hodinové pracovní směně, ale dokázali jsme to.

Do Francie a zpět? Klidně!

Při klidném, předpisovém tempu jsme se s napůl vytíženým autem zastavili 83 kilometrů před cílem. Odpovídá to průměrné spotřebě 4,6 l na 100 km a téměř přesně údaji, svítícím na palubním počítači – byl jen o desetinu vyšší. Se standardními 16“ koly a o 10 km/h pomaleji bychom to zřejmě zvládli. I tak hodnotíme výsledek kladně – s moderním dieselem se můžete do Francie na otočku opravdu podívat!

Mety (Metz)

Největší lotrinské město (123 tisíc obyvatel) vzniklo již za římských dob, kdy bylo větší než Lutecie (dnešní Paříž). Po zániku Západořímské říše postupně připadlo s celým regionem říši Východofranské, pozdějšímu Německu, od nějž jej v 18. století získala Francie. Avšak na jediné století – v roce 1871 bylo s Alsaskem připojeno k nově vzniklému Německému císařství a následné územní spory mezi sousedními velmocemi spolu zapříčinily první světovou válku. Versailleský mír (1918) vrátil Alsasko a Lotrinsko Francii, jenže v roce 1940 bylo severní Lotrinsko vráceno k Německu. Až od pádu Třetí říše dosud znovu patří Francii, německý vliv je však v oblasti jasně patrný dosud.