Řídil jsem vůbec poslední Lamborghini Countach. Zážitek jsem si musel zasloužit
Když jsem se brzy ráno probudil, byl jsem nervózní z toho, že se nebojí dát mi jej do rukou. Řídit úplně poslední vyrobené Lamborghini Countach je však nabídka, která se prostě neodmítá.
Dvanáctiválcový supersport od Lamborghini je jedním z největších automobilových kultů všech dob. Začalo to už legendární miurou, ale až v následujícím desetiletí to byl klínovitý countach, jež se stal až celoživotním snem všech mladíků a milovníků rychlých aut. Teď jeden stojí přede mnou a od včerejší chvíle z něj mám obrovský respekt. Vždycky jsem jej chtěl řídit, ale až když mi včera po večeři dali podepsat odpovědnost, uvědomil jsem si, že to je skutečné.
Rozhodně to není ledajaký countach. Můj strach ze všech potenciálních nepříjemností podporuje fakt, že je to poslední vyrobený kus vůbec. Je to finální edice 25th Anniversary, oslavující 25. výročí založení Lamborghini v roce 1988, a odjel z výrobní linky v roce 1990. Jedna legenda současně říká, že bychom se nikdy neměli chtít setkat se svými hrdiny, protože to může přinést velké zklamání.
Dveře směrem k nebesům
Směrem k nebesům otevírám kultovní dveře, chvíli se do něj koukám a pak svou pravou nohu posílám daleko do maličkého prostoru pro nohy řidiče. Pedály jsou těsně na sobě a sedačka s volantem jsou napevno. V countachi není jediná šance, jak si nastavit ideální pozici za volantem – prostě neexistuje. Zavírám za sebou dveře, zapínám si pás a několikrát se nadechnu. Je to tady.
Pocitově těžkou pákou s odhalenou dog-leg kulisou řazení dávám neutrál, šlapu na těžkou spojku a s jemným přidáváním plynu probouzím countach k životu. Finální evoluce stále měla šest karburátorů Weber, jak ukazuje i startovací procedura. Dvanáctiválec konečně hlasitě ožívá, usazuje se v hlasitém volnoběhu a začíná topit do malé kabiny. V Lamborghini však tenhle konkrétní kousek vybavili klimatizací, takže tu není vedro, ale „jen“ teplo.
Jednička je k sobě dozadu. Už při prvním rozjezdu mě překvapuje, jak dlouhá je dráha plynu. Countach vás nutí šlapat docela hluboko. Reakce motoru bez emisních zájmů je okamžitá, a přestože nemá rád nižší otáčky, do těch vyšších se ochotně sbírá. A začíná hlasitě řvát ryzím mechanickým orchestrem. To vše se děje hned za zády a už na prvních stovkách metrů mě to nutí, abych se hloupě smál.
Je tu fakt málo místa, a dokonce mám hlavu opřenou o strop. I na dnešní standardy sportovních aut to však končí, protože v countachi si musíte zábavu odpracovat. Brzdy jsou jen o maličko silnější než ve starých škodovkách, řízení nemá posilovač a v zatáčkách těžkne a celý supersport se nechává strhávat každou louží, do níž vjedete rychlejším tempem než pomalu.
Do zatáček se raději vrhám pomalu, protože pokud jej nemáte v ruce, mohlo by to být spíše na škodu. S malým volantem se musíte trochu prát, při silném brzdění umí vybočit až o půl metru, a když konečně vjedete do oblouku, tak si uvědomíte, jak mizerně zatáčí. Sehrát se musíte i s převodovkou, jež vás bez meziplynu nenechá podřadit, pokud nejedete ve správných otáčkách.
Nekultivovanost starých lamborghini
I krátká jízda s touhle legendou vám dává šanci poznat, jak řidičsky strašná jsou stará lamborghini. A když nad tím přemýšlím, začínám si uvědomovat proč. Byli jste někdy v Sant’Agatě Bolognese, domově Lamborghini? Je to malá vesnička uprostřed polí, kde se dnes zatáčí hlavně v křižovatkách a na kruhových objezdech. Představte si to v sedmdesátých a osmdesátých letech, když tam postupně vyvíjeli countach.
Valentino Balboni s ním prostě celé dny jezdil po dlouhých rovinkách na plný plyn, v čemž countach dokonale vyniká. Rychlost, s jakou se pohybuje po rovinkách, je fascinující i v dnešních dnech. S atmosférickým 5,2litrovým vidlicovým dvanáctiválcem o 335 kW (455 koních) a 500 newtonmetrech a pětistupňovým manuálem akceleroval z 0 na 100 km/h za 4,7 sekundy a vyvinul maximální rychlost 295 km/h.
Je to ten nejpokročilejší, nejvýkonnější a nejrychlejší countach všech dob. Současně vyrazil do světa s efektivnější aerodynamikou, jíž navrhl Horacio Pagani během svého působení v Lamborghini. Poslední vyrobený kousek v relativně nepříliš oslňujícím stříbrném odstínu Grigio Antares však nemá ikonické křídlo. To sice aerodynamicky nijak zvlášť nepomáhalo, ale vypadalo zatraceně dobře. Holt osmdesátky – s kníry to tehdy bylo stejné. Byly k ničemu, ale vypadaly cool.
A kdyby křídlo měl, stejně byste na něj pořádně neviděli. Z tohohle legendárního supersportu je totiž až neuvěřitelně špatný výhled. Tak strašný, že po chvíli vzdáte i sledování aut za sebou ve zpětných zrcátkách, v nichž stejně není nic vidět. Prostě v něm jedete poslepu a vidíte jen dopředu a lehce do stran, protože tam komplikují výhled malá boční okénka. A když nevidíte do křižovatky, tak si při nejhorším můžete otevřít dveře. Minimálně ty řidičovy.
Jakmile totiž s countachem přijíždím zpět na místo, kde jsem si jej před chvílí vypůjčil a s meziplynem podřazuji do relativně dlouhé dvojky a dvanáctiválec zapráská do výfuku, čeká mě to nejhorší – zaparkovat. To je skutečně za trest, ale protože tu jsou lidé z Lamborghini, zkušeně mě zavedou kam potřebují. A když následně zastavuji, vyřazuji zpět do neutrálu a zhasínám dvanáctiválec, uvědomuji si to nejdůležitější. Řídil jsem jej, řídil jsem Lamborghini Countach.
A jak proběhlo setkání s dětským hrdinou? Je to jen o vašem subjektivním pocitu. Objektivně je countach až strašným autem na jízdu, zvláště v dnešním provozu. Subjektivně je však autem, jež má unikátní kouzlo, a dokonce i dnes přitahuje spoustu pohledů. Byla to nezapomenutelná krátká jízda po italském pobřeží s výhledem na moře a strachem, že mu něco udělám. Ale zvládli jsme to.
