Řídili jsme Pontiac Fiero. Vážně je tak špatný, jak se někdy říká?

Jenže v portfóliu téhle automobilky existovalo třeba i menší dvoumístné kupé s evropskými rozměry a rozumným šestiválcem vzadu uprostřed. A to měl základní model jen čtyřválec, aby byl v době ropné krize přijatelnější pro zákazníky. Také si myslíte, že na podobné sporťáky vždycky byly lepší Evropané a ještě lepší Japonci?

V srpnu roku 1983 se Pontiac rozhodl k odvážnému kroku a uvedl na trh malý sportovní model Fiero na platformě P-body. V michiganské továrně do té doby nic takového nevyráběli, vozy téhle značky bývaly velké a s objemnými motory pod kapotou. A teď najednou z linek sjíždělo malé dvoudveřové kupé pro dva s motorem umístěným uprostřed napříč.

Poprvé s motorem uprostřed

Posledním dvoumístným Pontiacem do té doby bylo kupé z roku 1938, později (mnohem později) se mateřský koncern General Motors bál, že by takový model kradl zákazníky Corvette. Sportovní Chevrolet se začal vyrábět v roce 1953.

V 80. letech však už byla nálada jiná, tak proč se neodvázat a nezkusit něco nového? Něco, co by připomínalo evropská auta? Ostatně i jméno Fiero má evropský nádech, v italštině vyjadřuje hrdost, ve španělštině zase divokost. A mimochodem, Pontiac byl první americkou automobilkou, která sériově vyráběla vůz s motorem uprostřed.

Řídili jsme Fiberfab FT Bonito. Jak jezdí placka s technikou z Brouka?

Design auta se povedl a jak Hulki Aldikacti, tak George Milidrag stvořili elegantní a nestárnoucí tvar. Plastové panely karoserie byly na svou dobu velmi radikální a snad žádný sporťák z té doby se neobešel bez mrkaček. Skleněný střešní panel jde vyjmout a bezpečně uložit pod kapotu, takže můžete řídit s nebem nad hlavou.

Líbí se mi i retro klika na otevření dveří. Interiér byl na poměry třídy luxusně vybavený. Například reproduktory u hlavových opěrek jste u většiny značek nedostali.

Šestiválec má moc hezký zvuk

Základem byl řadový čtyřválec o objemu 2,5 litru se čtyřstupňovou převodovkou, ale vrcholná verze GT se dočkala vidlicového šestiválce o objemu 2,8 litru a výkonu 137 koní (101 kW).

Nabízen byl zejména proto, že dobové recenze si u čtyřválců stěžovaly na nedostatek výkonu. Verze GT má také elegantnější siluetu s ploutvičkami, slabší modely měly ten krabicovitější zadek. Šestiválec se může pochlubit velkou ochotou k vytáčení a okamžitými reakcemi na plyn. A pak je tu i ta nezanedbatelná věc s jeho zvukem, který přímo lahodí mým uším. Sice jsem neměl nikdy čest slyšet základní Fiero, ale dovedu si představit, že takhle dobře nezní. K motoru se nabízely automatické převodovky nebo pětistupňový manuál.

Přestože by se mohlo zdát, že výkon 137 koní není nic moc, nezapomeňte, že Fiero neváží ani 1.200 kilogramů.

Umístění motoru doprostřed totiž konstruktérům uvolnilo ruce nejen při navržení aerodynamičtější karoserie, ale také znamenalo možnost snížení hmotnosti. I proto se zrychlení z klidu na stovku pohybuje okolo sedmi sekund, což není špatné.

Řídili jsme Sunbeam Rapier Fastback. Pozapomenuté auto ze 70. let dnes udělá mnoho parády

I přes exotický vzhled se důležité díly ve Fieru ve velkém měly sdílet napříč koncernem, takže zadní poháněná náprava se zavěšením pochází z modelů Chevrolet Citation a Pontiac Phoenix. Alespoň to trochu usnadní nákup náhradních dílů. Přední zavěšení zase Fiero sdílelo s modelem Chevette, ale brzdy byly větší. Fungují skvěle a jsou krásně citlivé, takže jet s Fierem ostře je vlastně docela snadné.

Jaké tedy je?

V roce 1988 bylo zavěšení kompletně přepracováno, aby malý Pontiac fungoval na silnici ještě lépe. Přesto je z něj trochu cítit ta americká „humpoláckost“ a upřímně, ve srovnání především s japonskou konkurencí úplně neobstojí. Ale rozhodně není hrozné, to bych mu zase křivdil, svým způsobem mě svezení v něm hodně bavilo. Třeba řízení je velmi čisté a bez prodlevy.

Přesně po pěti letech, tedy v srpnu 1988 přišel konec výroby a na pokračování s designem ve stylu nového Firebirdu a s novými motory nedošlo. Vyroben byl jen prototyp. Do té doby bylo vyrobeno 370.168 aut. Nejvíc aut prodal Pontiac v roce 1984, kdy továrna jela na třísměnný provoz a stejně se na všechny zájemce nedostalo.

Řídili jsme Lincoln Continental z 60. let. Takhle vypadá pravá americká majestátnost

Fiero za svého života získalo poměrně kontroverzní reputaci. Říkalo se například, že rádo hoří. To se dělo, když se ucpala chladicí hadice v prahu a přehřátý motor následně vzplanul. Pontiac také trpěl na spotřebu oleje. Hlavně ale bylo Fiero řadou lidí kritizováno za nedostatečný výkon, nespolehlivost a nebezpečnost pramenící z jízdních vlastností.

Ano, z těch, které já v podstatě chválím. Některým Američanům zkrátka vadilo, že se malé kupé s motorem uprostřed na silnici chová jinak než Mustang, což já prostě odmítám považovat za chybu.

Přesto najdete i dobové recenze, které pochopily, že tenhle Pontiac prostě nemá být další uřvaný muscle nebo pony car s osmiválcem vpředu, ale skutečný sporťák. A když se s ním naučíte jezdit, tak můžete na klikatějších cestách prohánět Corvette za zlomek její ceny, což je přece super!

A pokud si koupíte červené Fiero, možná si leckdo bude myslet, že máte Ferrari…